Station 19

1. série - 75% - V žádném aspektu se netlačí na pilu, protože v Grey's Anatomy i Private Practice bylo vztahových peripetií i tematických zádrhelů takové množství, že by diváka teoreticky nemělo nic překvapit ani v hořlavých kulisách. Jen všemu dění smutně často chybí moment překvapení, hlavní hrdinka se v očekávaném milostném trojúhelníku chová jako slon v porcelánu a k mému šoku pak většinu akcí zachraňuje Jay Hayden, kterého jsem jen o rok dříve nemohl vystát v The Catch. S postupujícím časem a zapadnutím do kolektivu si na Stanici 19 připadám stále lépe (jakkoli slušná várka charakterů zatím nemá moc co nabídnout), gradovaná hádanka o volbě šéfa funguje a vůbec se z celého počinu v nabité konkurenci (Murphyho 9-1-1 s nadhledem zůstává o půl stupně jinde) vyklubala nadsazená a příjemně (!) patetická show, která dokázala ve spoustě aspektů ukázat záda procedurálním žánrovkám. 2. série - 50% - Obzvlášť v porovnání s nestárnoucí GA stále rozpačitější. Snad všechny hlavní postavy se chovají jako zmatené děti a jejich konflikty jsou v těch nejvyhrocenějších (a tedy i nejméně vhodných) situacích až trapně banální. Perfektní písničkový soundtrack tak zůstává emocionálně nevyužitý a nějak mě zasáhnout dokážou jenom ty nejdramatičtější chvíle, kdy jde vážně o život. Nejlepším příkladem slepé uličky je epizoda Baby Boom, ve které se komplet ansámbl (tedy charaktery ve věku cca 25-50 let) střídavě bojí pohlídat, přebalit nebo i jen podržet malé dítě. Odchod Stacy McKee z pozice hlavní tvůrkyně tak vítám a příchod sebejisté Kristy Vernoff beru jako jedinou možnou spásu. Zvyšující se pravděpodobnost množících se crossoverů ale očekávám s rostoucí hrůzou. 3. série - 70% - Potěšující skok nahoru, u kterého je až překvapivě patrný nový autorský rukopis. Konečně mám totiž pocit, že je o co hrát, že seriál není jen povinnou jednohubkou. Bohužel se tak děje až příliš podobným vývojem jako v sesterském seriálu. Nehodící se postavy jsou po desítkách epizod odpraveny pochybným způsobem, zapracovat nováčky je slušná dřina a charaktery se posouvají dopředu jen pomocí ztrát, rozchodů a vůbec utrpení. Konečně má ale každá z nich vlastní posun, vlastní drama a byť je ta šablona povědomá a jednotlivé dějové skoky předvídatelné, proti druhé sezóně, kde se seriál jen točil v kruhu, je to poklad. Jinak tu mám pořád svůj oblíbený ship, bez kterého si Devatenáctku v tuto chvíli neumím představit (Andy a Sullivan), nejoblíbenější postavu (Travis) i divácky oblíbené jedince, bez kterých bych se ale s radostí obešel, protože pro mě do dění nic nosného nepřináší (Vic, Maya). Není to dokonalá podívaná a počítám s tím, že ani nikdy nebude, ale spád a dynamiku dlouhodobých ústředních hráčů má v současnosti na jedničku. 4. série - 60% - Je to boj. Když už jsou všechny vztahy na tak dospělé úrovni, že nikdy neprotáčím oči a bez výjimky všem dvojicím nebo zamilovaným jedincům držím palce, přijde jiný problém. Co problém, dokonce rána do vazu. Zatímco podzimní část sezóny ještě vychovává jen tak opatrně, přesně v duchu seriálu z produkce Shondalandu, od chvíle, kdy se do děje promítne událost skutečná, tedy smrt George Floyda, je zle. Chápu konkrétní hodnoty a plně s nimi souzním, ale polopatický způsob, jakým je divákovi daná problematika předkládaná, je bez přehánění hloupý. Ať už se někdo právě topí, usíná při narkóze nebo zkrátka jen řeší osobní krizi, nezapomene se v KAŽDÉ epizodě zopakovat, že "takhle se určitě cítil Floyd, když umíral". Vytrhává to z děje a při čtvrtém pátém využití stejné berličky už mi to přijde bohužel směšné. A je to škoda, protože se seriál přibližně někdy loni definitivně našel, nepotřebuje dělat u hlavních postav nevěrohodné charakterové veletoče a každého drží přesně na tom náladovém místě, na kterém ho mít potřebuje, ať už jde o zadumaného Sullivana, neselhávajícího Travise nebo zlatíčko Carinu. Kvůli výše uvedenému ale k lepšímu hodnocení rozhodně přistoupit nemůžu. 5. série - 70% - Překvapivě stabilní a sílící sezóna, která sice, jak je dobrým zvykem, vychovává - ale tentokrát v tématech, kterým výchova neuškodí, naopak. Taková linka Andy ve druhé polovině je nejen strhující (a ji jako hlavní postavu obhajující), ale i bolestivě pravdivá. Zbytek přináší tradiční morální otazníky u Roberta nebo Mayi, v první řadě ale překvapivě cementuje Jacka do pozice nejvděčnějšího komediálního svodidla. Nechápu, proč takovou dobu osciloval mezi drsňákem a hezounem, když je očividně nejnadanějším komikem hlavního obsazení. 6. série - 55% - Víc než co jiného soutěž o nejnesympatičtější postavu. Chápu, co se děje kolem Mayi, ale opět je za tu nejnepoučitelnější. Do toho Jack, Theo a Beckett osekávají nejobvyklejší soustavu klišé a snad jen pár překvapení kolem Travise dokáže zabavit, potěšit a ne se točit pořád v kruhu. Po šesti letech už Stanice definitivně ustrnula na místě, každou epizodu se nás snaží v úvodu přesvědčit, že je všechno v pořádku, když všichni křečovitě tancují, vaří a usmívají se, ale přitom je tenhle kolektiv neupřímný a polotoxický. Tady už pokračuje jen původní premisa s Andy a její snahou dosáhnout jednoho konkrétního životního cíle a oznámení o řádném ukončení seriálu přichází o takové dvě řady později, než by bylo ideální. 7. série - 70% - Nezáviděl jsem novým tvůrcům ten emocionální skok. Začít tvořit zkrácenou kapitolu, o které se navíc hned záhy dozvěděli, že bude i poslední. Přesto patří k těm jasně lepším. Neduhy zůstávají stejné (křečovité radosti i trochu přetažené škatulkové starosti), nepotěší vyřazení Jacka ze hry, které potvrzuje, že s jeho postavou si tak úplně rady nevěděl nikdy nikdo. Rád chválím nečekaně obratné roubování sociálních varování do děje, byť se tak děje s nemožně naivními mezihrami ("Klidně si toho člověka z ulice můžeš vzít domů.") a až příliš příhodnými zvraty jak z učebnic občanské nauky. Přesto díky za upřímné emoce kolem Mayi s Carinou, za uzavření všech linek, za realistický konec v podobě krásného posledního dílu a hlavně za důkaz, že tou největší love story celého seriálu bylo přátelství Travise a Vic. Aby Devatenáctka někdy překročila stín více či méně příjemného seattleského přívažku, nesměla by se bát vykročit ze školometských a zbytečně "vanilkových" poučení a mantinelů. (22.08.2018) (méně) (více)