Tenkrát na Západě

(1001) Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou. Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období. A z čeho mě úplně nejvíc bolí srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne. Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen. (21.09.2017)

O tomto historickém velkofilmu Sergia Leoneho z roku 1968 se nejčastěji hovoří jako o „nejlepším westernu všech dob“. To ale nepovažuji za nejšťastnější označení. Ne snad proto, že bych snad o jeho estetické relevanci pochyboval. Právě naopak, žánrové prvky totiž Tenkrát na Západě využívá především coby nástroje k ozvláštňování tradic hollywoodského filmu, posilování funkcí kontinuálního neviditelného stylu a rozrušování dominance klasicky vyprávěného příběhu. Spíše než příčinně seřazený řetězec ze sebe vyplývajících událostí totiž buduje Tenkrát na Západě členitý fikční svět postupující historické změny. Detailněji se jeho analýze věnuji ve čtvrté kapitole svého Rozboru filmu (s. 45-55). (06.04.2013)

Ač dávám přednost westernům s Clintem Eastwoodem, tomuhle, kromě délky filmu, nemám co vytknout. Skvělé herecké obsazení, těžko říct, která postava mě dostala nejvíce. Avšak, kdybyste nakrásno zapomněli děj filmu, na hudbu si vždycky vzpomenete. Geniální (nenapadá mě lepší slovo) Ennio Morricone vtiskl tomuto filmu úplně jiný ráz. Nestačil jsem se divit, v kolika výborných filmech jeho hudba hrála. 5*, žádné jinačí hodnocení mě nenapadá. (16.12.2007)

První půlhodinu jsem si opravdu těžko zvykal na režisérův styl a jeho utahané scény. Nikdo jiný však nedokáže nastolit tak přesvědčivou atmosféru Divokého západu jako právě Leone. Pokud hledáte nejlepší western jste blízko, protože je od stejného režiséra. Hodný, zlý a ošklivý však nechává tuto ukolébavku daleko za sebou. (09.02.2010)

V rámci Projektu 100 konečně viděno v kině (Bio Centrál, Hradec Králové). Emotivně mě to až tolik (tentokrát) nevzalo, ani to nešlo, nechal sem se celou dobou únášet technickou stránkou věci - kamera, zvuk, barvy. Kino je místo, kam tenhle film patří. Za další Leoneho snímky v kině bych se vůbec nezlobil! (14.04.2013)