Zločin v šantánu

Na Zločin v šantánu jsem se podíval hlavně proto, že se jedná o první filmovou roli Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, který zde ještě nemá svůj typický knírek. I přes nedlouhou stopáž jsem se poněkud nudil a usínal jsem podobně jako pánové během závěrečné popravy. "Jakou cenu má lidský důkaz, když se dá dokázat cokoliv." (19.06.2010)

„Já mám rád umění. Já myslím, že umění neškodí.“ Ano, považovat tento film primárně za detektivku, která tu slouží jako taková zástěrka, zavání přinejmenším nepřesností. Zločin v šantánu je totiž především velmi zdařilá satira, a to jak zábavná tak mrazivá (i když na rozdíl od jiných jí podobných převládá druhý přívlastek, místy dokonce docela dost). Možná paradoxně trochu slabší mi přišla hudební stránka, v tom smyslu, že podle mého na ni nemusel být kladen takový důraz (trochu méně čísel by nezaškodilo). Jinak se zde najde spousta zajímavých postav a postaviček (Rudolf Hrušínský svým cynismem jakoby poočku odkazoval na Spalovače mrtvol, Zdeněk Svěrák je až nepříjemně přesný ve své roli žalobce). K tomu ten krásně absurdní konec....Poněkud nedoceněný, nebo přesněji nepochopený film, za mě to budou silné 4*. „A neobáváte se, že málo schopný jurista poškodí pověst naší justice?“ – „Naší justice? Pane kolego, o jednoho blbce víc nebo míň…to už nehraje roli.“ (19.08.2013)

A já mám tenhle filmeček rád. Ano, honí se tu hodně zajíců najednou – detektivka, muzikál, komedie, politická satira, pocta klasické prvorepublikové filmařině –, ale je to chytré, má to grácii, poetické a zároveň svižné dialogy (Suchého rukopis se nezapře), spoustu neodolatelných momentů, mj. jednu z nejkrásnějších milostných scén, co znám, a celkově takový prima nahořkle-nonsensový nadhled nad absurditou života, platný stejně v komunistickém Československu let šedesátých jako v nepoměrně svobodnějším Česku málem už o půl století později. Ten tragikomicky natahovaný a nakonec ne tak docela uzavřený konec, to je sama o sobě filmová báseň o touze po životě a o marných nadějích, politické prohlášení a filosofický esej v jednom. Vlastně mám pocit, že to s lety ještě dozrálo. (26.05.2012)

Film Jiřího Menzela je kombinací hudební komedie a kriminálky. Je nadprůměrně obsazen nejen herci a zpěváky divadla Semafor, ale má i pěkné písničky Suchého a Šlitra. Bohužel byl uveden do kin na podzim roku 1968, kdy většina obyvatel Československa měla jiné starosti než chodit do kina. O rok později film nenápadně zmizel z distribuce a po emigraci Josefa Škvoreckého byl definitivně uložen do trezoru. (28.02.2011)

Už kvůli unikátní herecké sestavě je tento film naprosto zásadní. Bohužel je tato sestava natolik nesourodá, že se ani Menzelovi nepodařilo dát tomu jednotnou štábní kulturu. Suchý není pro film stvořen vůbec, Šlitr nepochopitelně (jakkoliv dobře) v každém záběru ihned sedá k pianu a zpívá, Brodský naopak hraje profesorsky, Grossmann noirově, Libíček komediálně, Svěrák a Smoljak civilně... Přesto mě tento film baví a beru ho v potaz jako neprávem modrý film v červených režijních počinech Jiřího Menzela. (15.12.2012)