Aprile
Aprile
April
VOD (1)
Obsahy(1)
Po snímku Drahý deníčku obrátil Nanni Moretti ve filmu Apríl kameru znovu sám na sebe. Svůj semiautobiografický semidokumentární snímek tvůrce natáčel po dobu několika let a zaangažoval do něj kromě sebe i členy vlastní rodiny. Dílo vznikalo spontánně a reagovalo na čerstvé podněty – Moretti často psal scénář den předtím, než se natáčelo. Snímek zachycuje Morettiho jako čerstvého otce i jeho snahy natočit dokument o dobové politické situaci. Spojení osobní a politické roviny vytváří výmluvný portrét dobové italské společenské situace. (Febiofest)
(více)Recenze (4)
Zlatá Palma - výběr ()
Kdyby se ve více scénách ve druhé polovině Aprílu neobjevilo vyrůstající dítě, ani zde nenajdu prvek, na základě kterého bych si jasně potvrdil přítomnost onoho časosběrného experimentu s hraným filmem točeným po epizodách v průběhu několika let. A kdybych si předem nepřečetl zdejší obsah, tak si ono plynutí několik let v průběhu filmu snad vůbec neuvědomuji. Mít možnost přesně se časově orientovat v každé scéně (dochází-li mj. na reflexi lokálních událostí v Itálii s prostřihy na /rovněž nedatované/ TV reportáže) a vědět, kolik času v prostřizích ze scény na scénu vždy uplyne, snad by Apríl na mě fungoval ještě víc. Jinak... Nanni Moretti je vcelku zajímavý týpek, který svůj opětovný narcismus naštěstí tady vyvažuje úspěšným nadhledem, navíc takto na chvíli nechat diváky po celém světě nahlédnout do své duše nejen coby filmového tvůrce (což se v jeho počinech děje naopak často), ale i coby člena rodiny: jako otce, manžela, syna atd. v zcela úpřimně působících rodinných záběrech, si žádá celkem slušnou odvahu. Apríl bych asi jednou větou popsal jako sérii střípků z běžných dnů angažovaného umělce-filmaře: v soukromí, v zákulisí i na place. Poněkud jsem se minul se závěrem, kde si samotná existence tohoto filmu a vyústění metafilmové linie o přípravě podobného projektu značně odporují, když oproti reálnému Morettimu (ten svůj Apríl, když ho můžeme sledovat, dokončil) dá filmový Moretti přednost natáčení jakémusi studiovému muzikálu (který snad reálný Moretti nikdy nenatočil) a já tápu, co mi chtěl „básník s kamerou“ tímhle protikladem říci. Dávám silné 3 hvězdičky za často zajímavé sledování a humor. Taky mám pocit, jakoby NM často točil dokola ten samý film v různých variacích, subjektivně za mě s jednou slabšími až mnohem horšími, jindy i lepšími výsledkami. Jako časosběrná filmová série to dohromady není špatné (ačkoliv Sogni d'oro...), ale oslovuje mě ní Moretti opravdu střídavě, jak kdy a jak čím. [70%] ()
ocenenia : MFF Cannes 1998 - Nominácia na 1. cenu ()
Zamlada jsem míval Morettiho hodně rád pro jeho osobité podání aktuálních témat (vztahy mezi jedinci a mezi jedincem a společností, prolínání soukromého a veřejného, svědomí člověka a umělce...), teď se mi u něho hranice mezi upřímností a narcistickým předváděním, zodpovědnou sebereflexí a lesklým alibismem čím dál víc rozmlžují. V "Aprílu" levicový režisér hrající sebe sama cítí povinnost vydat svědectví o politickém vývoji své země a zároveň si naplno užívá radovánek novopečeného měšťáckého tatínka; nakonec vyhazuje léta sbírané podklady pro angažovaný dokument a přitakává životu tím, že točí politicky podbarvený cukrkandlový muzikál... Zaslouží si něco takového potlesk, nebo mávnutí rukou? Naštěstí Morettiho další film je z úplně jiného těsta. ()