Jsme, jací jsme

Děti vojenských rodičů dospívají ponechány víceméně samy sobě. 1) Zpočátku mě zaujala forma vypravování i výchozí situace: dvě lesby (jedna je velitelka americké vojenské základny v Itálii) vychovávají homosexuálního teenagera. Ale časem jsem se těch mladých zpovykovaných fracků nějak přesytil bez ohledu na jejich sexuální orientaci či pěkná těla kluků._____ 2) Snaha o přemýšlivost tu je, ale plave po povrchu. Autorská bezradnost dobře ilustruje mentální limity profesionálních vojáků._____ 3) Líbí se mi samozřejmost, s níž vnímají postavy homosexualitu - svou i druhých - jako by šlo o barvu vlasů._____ 4) 7.10.2020 je stále uzamčeno hodnocení, ale 49 diváků už hodnotilo. How come? (13.11.2020)

Esence toho, proč je Luca jedním z nejnadanějších filmařů současnosti. Pomalé, introspektivní a symbolické (= pro povrcháře nudné) a nekonvenční drama o identitě, kde postavy neřeší vykonstruovaný problémy, ale jen se snaží najít místo ve svým životě a vypořádat s reálnými a lidskými problémy s tím přicházejícími. Seriál. kterej ví, jak správně zaříznou do duše a srdce a v závěru s tou kudlou ještě pořádně zakroutit. Fantastický herecký výkony každýho jednoho herce a nadlidskej hereckej výkon Grazera, hypnotická kamera a nehorázně sednoucí hudba. Zatímco Euforia rozhazovala semínka po hrstech z kola, We Are Who We Are je sází jedno po druhém a ještě se k tomu sehne k zemi a kontroluje vhodnost místa a kvalitu půdy. Obojí je skvělý ale druhej způsob přecejenom přinese těch kytek nejspíš víc a budou mnohem trvalejší. (11.12.2020)

Skvělý seriál o dnešních normálních dětech, co experimentují se svou sexuální identitou, leč jsou nuceny žít se svými rodiči na vojenské základně. Věřím, že takhle nějak to tam opravdu vypadá. Doporučujte prosím tento seriál všem mačo military chlapům, za tu srandu to stojí:) A Chloe Sevigny jsem vůbec nepoznal, je tam naprosto skvěle zošklivěná. (08.02.2021)

Horké italské klima s cikádami, vůní sladkého ovoce a teplými noci? Nebo spíš hodně svá látka bez konkrétnější dějové linie s bloumáním po ulicích a vysedáváním na pláži. Nikdo nikam nespěchá, ani postavy, ani tvůrci. Nejen newyorský teenager Fraser Wilson (jehož chování je pro jeho okolí hodně vyčerpávající) se musí popasovat s novými podmínkami svého já na italské vojenské základně, které bude šéfovat jeho matka Sarah, která se do zeleného souká stejně jako jeho (druhá) matka Maggie. Najde podobnou duši: Caitlin. Brzy pochopíme, že ani jeden neodpovídá heteronormativní společnosti. A proč ne? Nicméně celou dobu vlastně předstíráme (a je nám tlačeno), že v budování vztahů je vše automatické a samozřejmé, že nejsou třeba nějaké postupné kroky a určitá pravidla. Taková koncentrace divnosti a jinakosti se holt jen tak nevidí a jednoduše to musí čímsi zavánět. Italský (dle mého přeceňovaný) režisér Luca Guadagnino se znovu ponořil do svého oblíbeného tématu trochu nečekaných milostných vzplanutí. A ačkoliv se dá jeho přístup ke queer látkám označit za novátorský, mnohdy je to hodně ubíjející. Od diváka vyžaduje hodně velkorysosti, a to nepíšu pouze o spoustě přebytečných záběrů. Jsme jací jsme, nebo spíš všichni můžeme všechno, co si umaneme? Chyběly mi přirozené důsledky konání postav, chyběl mi klíč k jejich motivacím. Když to shrnu: solidní mladé tváře bez hereckých zkušeností, queer tematika, evropský nádech, hodně svobodomyslné pojetí. A hodně artové vaty. (14.11.2020)

Všechny postavy včetně dospělých jsou zde takové v sobě trochu ztracené. Fraser na mě chvílemi působil jako typický teenager, chvílemi jako těžký neurotik a jindy jako psychopat. Je fanoušek poezie, návrhářské módy a trvanlivých věcí. Nemá rád rychlou módu a v pokoji má filmové plakáty Lynchova Modrého sametu a Bertolucciho Posledního tanga v Paříži. V ospalém italském městečku se režisérovi daří skrze hrdinu , který je takový malý pozorovatel, navozovat intenzivní pocity. Pobavilo mě když otec Harper , který je černoch objednal pro sebe a dceru kšiltovku s nápisem Make America Great Again. (28.11.2020)