The Big Shots
Režie:
Robert EnricoKamera:
Jean BoffetyHudba:
François de RoubaixHrají:
Serge Reggiani, Juliet Berto, Jean Bouise, Michel Constantin, Patrick Bouchitey, Roland Bertin, Danièle Evenou, Christian de Tillière, Michel Ardan (více)Obsahy(1)
Zaslepen žárlivostí zastřelí Jock (Patrick Bouchitey) jednoho večera v baru na Montparnasse svou přítelkyni a jejího milence. Svědkem vraždy je Thia (Serge Reggiani), automobilový kaskadér a příležitostný zlodějíček. Ten se rozhodne pomoci Jockovi a ukryje ho v domě Nina Murelliho (Jean Bouise), svého kolegy kaskadéra. Oba přátelé spolu připravují svoji poslední velkou akci, bankovní loupež, po které chtějí uprchnout do Austrálie. Jock se zamiluje do Murelliho dcery Célie (Juliet Berto), jež se snaží zabránit Jockovi v účasti na loupeži. (curil)
(více)Recenze (4)
Sice je tohle z 9ti filmů, které jsem dosud od Roberta Enrica viděl, ten druhý nejslabší a nevyvolal ve mě mimo napětí silné emoce srovnatelné třeba s Dobrodruhy (které to připomene např. provozováním adrenalínovaných sportů ze strany jedné z hlavních dvojic postav). U Enrica naštěstí ale platí, že mírně slabší kousek stále pro mě znamená vysoký nadprůměr a velký zážitek. První polovinu v duchu klasické kriminálky staré francouzské školy skvěle táhnou pánové Bouise a Constantin, ve druhé polovině po hlavní zločinecké akci a náhlých zvratech se dění přesouvá především k dvojici mladého zamilovaného páru, zapleteného do světa zločinu a ztvárněného prakticky neznámými herci. A i když jsem se chvíli déle ladil na odlišnou notu a změnu postav, nakonec musím říct, že napínat a hodně zaujmout mě film dokázal v obou rozdílných částech. I vzájomné propojení obou linek s ukázkou svedení dříve nevinného člověka (v tomto případě i přítelkyni mladíka) na dráhu zločinu se povedlo Enricovi rozehrát zručně a působivě. K tomu to podmanivě plyne v typickém režisérově stylu v doprovodu nezbytné de Roubaixovy hudby a kaskadérské auto-moto představení mi lehce evokovalo scény ze „sportovních“ filmů Johna Frankenheimera. [75%] ()
I po rokoch slusna 70 - kova kriminalka, laska, vrazda a bankova lupez su dobre namety na film i po rokoch 68 % ()
Jak nemilosrdně působí zub času, nezdá se dnes, že by tento film podával drsný a realistický obraz francouzského podsvětí 70. let. Ale ve své době, kdy byl uveden do kin, se prý setkal se smíšeným přijetím, takže z hlediska stáří na tom nejspíš nebude zase tak špatně. Příběh je poměrně standardní a není v něm patrná snaha o nějakou originalitu, takže co se týče vývoje děje, vyniká svou ne zrovna malou předvídatelností. Atmosféricky však celý koncept drží dobře a nesnaží se nijak vnucovat svou efektivitu. Navíc je podpořen dobrými hereckými výkony, což znamená, že i přes všechny neblahé nedostatky se tím ukazuje, že jde o poctivou, byť temnější a omšelou, zábavu. Pochvalu si rozhodně zaslouží zejména výkony Serge Reggianiho, Jeana Bouise a Michela Constantina. Filmové fanoušky obeznámené s podobnými filmy tento snímek nenadchne, ale ostatní by oslovit mohl. ()
Robert Enrico natočil další ze svých kriminálních filmů na klasický motiv přátelstí, loupeže a útěku. Příběh postrádá sice originalitu, ale zpracování detektivky a sympatická dvojice lupičů, jak už to v podobných filmech bývá, vše vynahradí. Od počátku je z děje zřejmé, jaký asi bude osud hlavních hrdinů. Vypracovaný plán nevychází podle představ a příběh se stále více zamotává. Nechybí milostné vzplanutí mladého páru zapleteného do loupeže a ani drsný gangster Weiss (skvělý Michel Constantin) jako protipól našich hrdinů. Enrico natočil lepší filmy, ale potěší i tato sedmdesátková kriminálka. ()