Život před sebou

Jestliže existuje něco jako multi-kulti propaganda – a hořká italská tragikomedie 'Život před sebou' se k ní nejpravděpodobněji řadí, přeci jen ústřední trio židovská chůva/transgender matka/muslimský imigrant je raritka – přívětivě ji vítám do svý náruče.... Kulturní progres za každou cenu? Ano, jdeme přes mrtvoly. (09.09.2021)

Film je to viac-menej klasický, neponúka žiadne inovácie, čo sa týka formy. Vždy to tak nemusí byť. Niekedy stačí obsadiť jednu z hlavných úloh legendou talianskej ženskej hereckej scény - 85 ročnou Sophiou Lorenovou, prostitútky na dôchodku, privyrábajúcej sa opatrovaním detí jej mladších a stále aktívnych kolegýň. Herecky jej úspešne sekunduje mladučký Ibrahima Gueye v úlohe černošskej imigrantskej siroty. Ide o ťažko prispôsobivého zlodejčeka a neskôr úspešného dílera drog. Pohybuje sa na rozhraní vstupu a ponorení sa do miestneho podsvetia a podchytenia jeho schopností miestnym kramárom, bývalým predavačom starých kníh a ručne tkaných kobercov - dnes, ako sám hovorí, predáva samé plastové veci, knihy ho nijako neuživia. Ústredný je ale vzťah medzi staručkou opatrovníčkou, s autentickým zážitkom i pretrvávajúcimi traumami z prežitého holokaustu a mladým černoškom, ktorý sa z počiatočnej vzájomnej neznášanlivosti zmení na niečo oveľa vyššie. (15.11.2020)

Mám pro nevšední a málo pravděpodobné vztahy slabost, takže už jen protnutí života pomalu blížícího se ke konci s životem, který sotva začal mě dojímá. Sophia Loren je navíc úžasná a její osobnost je natolik silná, že se na ní dá vystavět film bez pořádného příběhu. Osobně tam ani nevidím ambice jakkoliv vztah starší dámy a malého klučiny zveličovat nebo ho dělat důležitějším, než za tak krátkou dobu mohl být. Láska a pochopení zkrátka může přijít kdykoliv, a to v jakékoliv míře. Z filmu nemám ani tak zážitek, jako spíš pocit. Nijak hluboký, ale docela hezký. Slabší 4* (03.07.2021)

Když jsem na ten film na Netflixu narazil, působilo to na mě dojmem, že to bude něco jako vykradený Kaurismäki, to jsem ale Pontiho dost přecenil. Ve skutečnosti totiž nepřichází s ničím víc než s "lákadlem" v podobě jedné zestárlé filmové legendy, a tento Pontiho jediný trumf ve smyslu "ber Sophii Loren nebo nech být" mi je dost protivný, protože jsem odjakživa alergický na to, že bych měl chtít nějaký film vidět jen proto, kdo v něm hraje, protože to obzvlášť v tomto případě podle mě navíc maskuje nedostatek jakékoli filmařské invence. Strašně mě nebavilo to sledovat, ten příběh je slepený ze samých ohraných motivů a dramaticky je zcela nezajímavý a předvídatelný, a závěrečný zvrat v Momově vztahu k madam Rose je nevěrohodný, protože není z předešlého děje zřejmé, kdy si ten mladík s nulovou obličejovou mimikou stihl k Rose vytvořit jakýkoli jiný vztah než lhostejnost. Mám Sophii Loren opravdu strašně moc rád, a možná o to víc mě mrzí, když musím napsat, že mi tenhle film bohužel přišel jako ztráta času, a radši si ji budu připomínat v mých oblíbených filmech z 60. a 70. let. Btw. v závěrečných titulcích mě zaujala informace, že film byl dokončen během pandemie Covid-19, a režisér a producenti by chtěli poděkovat celému štábu, že udělali maximum pro to, aby film vzniknul. (16.11.2020)

Krásný příběh dobrácké babčy s nepěknými vzpomínkami a jednoho ztraceného kluka, které spojuje velké srdce. Ona pomůže jemu, on pomůže jí. A tak to má snad v životě být, když si budeme pomáhat tak máme opravdu život před sebou. Klobouk dolů před výkonem Sophie Loren. Taková role na konci kariéry se nepoštěstí každému. Nechci opomenout Ibrahima Gueye, který je jako Momo uvěřitelný a šibalský. Kéž by každé nešťatné dítko mělo svojí madam Rosu. V dnešní poblázněné době je takovýto film takřka zázrakem a mě zahřál u srdce. (14.11.2020)