Adelheid

Komorní, neuvěřitelně silný a citlivý film. František Vláčil dokázal vytvořit neúprosnou atmosféru poválečného období, kterému vhodně zvolená hudba ještě více přidává na depresi. Základ úspěchu byl už ve scénáři, kde se povedlo vykreslit komplikovanou psychologii postav a následně i zvýraznit složitost a bezvýchodnost hlavní příběhové linie. V neposlední řadě musím zmínit herce, kteří (bez vyjímky) hrají přesvědčivě a přesně to, co bylo od jejich postav vyžadováno. "Adelheid" je pomalu plynoucí film, který uvnitř překypuje obrovským napětím a zároveň uzavírá Vláčilovu vrcholnou etapu historických filmů. 10/10 (30.04.2009)

Tak já půjdu zase jednou proti proudu a tvrdím, že tenhle film až tak podařený není. Možná jsem ovlivněný nekvalitní kopií; má-li promlouvat hodně obrazem, moc se mu to nedaří, dobrá polovina filmu je ve tmě. Z filmu na mne nedýchla ona vlhká vlezlá zima, která na tom místě nutně musela být a která je pro příběh důležitá. --- Naivní hrdina uprostřed zdevastovaného lidství je ovšem velké téma. Vláčilův styl úsporných dialogů mám rád. Ale oproti starším, černobílým Vláčilovým filmům zde dost chybí ona síla obrazu, a konečně příběh samotný je dost přímočarý, od počátku beznadějný. (07.10.2015)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Moje první setkání s Františkem Vláčilem ( mimochodem v Aeru v rámci projekcí pro studenty ze Zlatého fondu světové kinematografie ). Působivý příběh z poválečného pohraničí vyprávěný převážně obrazem ( málo dialogů ). Čiší z toho skličující atmosféra ( podpořená vážnou hudbou Bacha a Strausse ) šedé poválečné doby, kdy byly vztahy mezi lidmi napjaté. Doba, kdy navrátivší se psychicky poznamenaný voják nemá téměř žádný důvod žít. Jediné, co je pro něj důležité, je snaha o navázání citového pouta s německou ženou, která u něj uklízí... Petr Čepek i Emma Černá jsou výborní. (20.12.2004)

Jak jednoduché to vypadá: jeden rozlehlý dům, dva (občas až čtyři) herci a ono to úplně stačí. Výborně navozená atmosféra, kterou mají na svědomí zejména kameraman František Uldrich a pak také pánové Strauss a Bach, jejichž hudba je tu převážně použita. O mistrovství Františka Vláčila tehdy nebylo třeba pochybovat, a o Petru Čepkovi vlastně platí totéž. Vladimír Körner se k odsunu Němců ještě párkrát vrátil, ale nikdy už nebyl výsledek takto silný. Pro režiséra to bohužel byl z rozhodnutí soudruhů konec jeho zlatého období. (03.10.2015)