Frankenstein

Do sterilních cel technické kultury dvacátých a třicátých let zaznívá prastaré skuhrání umělé bytosti jako varovná výčitka, která musí být zákonitě oslyšena, protože povstání netvora (ač s lidským srdcem) je vlastně i jejím cílem. Film zpracovávající nadčasový román Mary Shelleyové, naneštěstí úspěšně předznamenávající pokles západní kultury do civilizace, ovšem vedle ztráty víry v duchovní či humanitní vědy reflektuje i aktuální hrozbu politických ideologií dvacátého století, zvláště národního socialismu. Herr Frankenstein, zaujatý svou lichou představou a lhostejný k etice okolností i vlastního cíle, odpovídá egu moderního diktátora nadřazujícího vlastní vizi, vlastní pojetí života Stvoření veškerenstva. Průsečík obou jedových tepen je zřejmý a nejpřesvědčivěji je konkretizuje odpor všech takových – pravých – monster k ekologii, jíž nadřazují vyprázdněné nacionalistické teze či národní hospodářství. Jistě, to do hodnocení filmu asi nepatří…, ale měl jsem potřebu to vyslovit, protože tento horor, nezaměnitelný a navěky čnějící nad stovky příbuzných dramat šílených vědců, podle mě otevírá před nejrozmanitějším publikem jeho vlastní svět. Nadto: vedle toho tato adaptace klade i další otázky: ty po povaze lidského, po míře vrozené mravnosti a ušlechtilosti, po ryzí prvotnosti v lidském a řadu dalších může předčít ta, která váží lidské předurčení k nejednotě, ke zkáze, k nenávisti a která musí zákonitě jednání umělého člověka hájit: jako by to neforemné tělo bylo paprskem mířícím bezelstně k svému epicentru, nikoliv od něj, a spalujícím všechny meze, které mu v tom brání. Je až neuvěřitelné, jak tento snímek – opakovaně a přitom stále nově – váží definici života: znovuoživené tělo jedná bez zkušenosti, hýbe se bezděčně, nesdílí svou skutečnost s ostatními, a tedy je samo, mimo život – nesmrtelné. Každý jeho pohyb a čin váží naše vlastní bytí a konfrontuje je se zkázou, kterou to tiché celuloidové zjevení páchá. Kde jsou hranice nás samých a čeho jsou právy naše city? Jakou měrou se překrýváme s Životem a kolik z nás je jen bezděčným a zbytným nánosem parazitujícím na tom krystalu, který má na život právo… (26.08.2017)

Rozporuplná klasika. Boris Karloff je skvelý a jednotlivé scény bravúrne nasnímané, ale sú tak nejako mechanicky, nezáživne pozliepané v jeden nemastný neslaný celok, ktorého kardinálnym handicapom je absencia hudby. Tá by totiž okrem emocionálneho náboja filmu určite zvýšila aj kompaktnosť jeho pokrivkávajúcej strihovej skladby. Pokračovanie Bride of Frankenstein je po všetkých stránkach veľkým krokom vpred. (16.09.2003)

"It's alive!" Na prvý pohľad o kus slabšie než "Lugosiho" Dracula z rovnakého roku, ale zdanie môže klamať. Sila Frankensteina tkvie v detailoch. Je celkom pochopiteľné, že som sa nedočkal strachu, hoci Karloff je skutočne obludný. Viac ale zamrzelo, že oproti Draculovi je Frankenstein menej napínavý a atmosférický film, čoho dôvodom nie je nič iné, ako absencia hudby. James Whale je však zručnejší filmár než Browning a dve veci mu nemožno odopierať - vynikajúco zvláda davové scény, ktoré majú nádych pravej epickosti a herci pod jeho vedením podávajú omnoho sústredenejšie výkony. (7/10) (06.11.2011)

První polovina filmu se dost vleče a nespasí to ani výborný Dwight Frye. Pak ale na scénu nastoupil famózní Boris Karloff a já nemohla odtrhnout oči od obrazovky. Odpudivá nelidskost mostra v kombinaci s jeho něžnou a nemotornou křehkostí zachycené ve scéně s holčičkou a květinami jsou Whaleovým mistrovským dílem! (01.08.2009)

Dokážem si predstaviť, že v 30.rokoch kedy éra filmov ešte len začínala dokázal tento snímok mraziť, no v dnešnej dobe už vyznieva skôr komicky. Najmä tie toporné herecké výkony veľa krát vyčarujú úsmev na tvári. Navyše je škoda, že plytký príbeh nemá so skvelým románom od Mary Shelleyovej, okrem názvu, spoločné skutočne nič. (08.05.2012)