Triumf vůle

Adolf Hitler, největší politik světa, geniální propagatér a mizerný taktik, se nám v tomto dokumentu představil ve své čiročiré nádheře. Ostatní postavy hrály, snad až na Rudolfa Hesse, třetí housle a počet záběrů, ve kterých se objevily, by se dal spočítat, například v případě Reinharda Heydricha, na prstech jednonohého koně. Vůbec jsem se u Triumfu vůle nenudil. Naopak. Byl jsem ve stálém natěšení na další scénu, na další projev, na další pohled do tváří zakomplexovaných nacistů. Nevyskytuje se tu žádná nenávist ke konkrétním národům a rasám, není tu žádná propaganda k válečnému tažení. Zatím se jedná "pouze" o utvrzování národní hrdosti, jedinečnosti, nadřazenosti a o vnucování myšlenky národního socialismu. I tak to ale Áda dokázal opepřit svou dokonalou vizáží, slovníkem a nenávistnými pohledy, které znají snad všichni uvědomělí obyvatelé této planety. Konec dokumentu je jeho jednoznačným vrcholem, který dokáže v těle diváka rozproudit řadu téměř nepopsatelných pocitů od znechucení, nenávisti, přes někdy až zvrhlé potěšení, radost a obdiv až po odsouzení či pochopení. Avšak... Leni Riefenstahl....rada pro příště....Méně pochodů a hudby a více projevů a řečnických obratů! (02.08.2006)

Jelikož jsem si v poslední době oblíbil film Pád Třetí říše a začal přispívat do jeho parodického univerza na YouTube, těšil jsem se na porci Hitlerových velkohubých projevů a řvaní. Bohužel, Triumf vůle působí jako dokument ze sjezdu NSDAP poměrně nudně a monotónně, seč se Riefenstahl snažila dodat nazi-boybandu šťávu používáním nestatické kamery a jiných na tehdejší dobu neotřelých technik a záběrů. Jinak význam tohoto dokumentu pro posílení pozice nacistů je nesporný, už jen z toho důvodu, že Hitler měl neuvěřitelné štěstí na dobu, ve které uskutečnil přeměnu Německa v agresivní totalitní stát. Pomocí filmu a rozhlasu mohl snadno manipulovat masami a nebyl již odkázán na šíření tiskovin, takže se jeho myšlenky mohly dostat i k nejnižším vrstvám obyvatelstva. Jinak pokud jde o příčiny vzestupu nacizmu, často omílaná reakce na hospodářskou krizi a porážku Německa v I. světové válce představuje jen bezprostřední příčinu. Obecnější příčinou byl přechod k modernímu pojetí světa vůbec a vyexponování vize lineárního směřování dějin. To má svůj původ již v 19. století, v době nacizmu však mechanizace, odlidštěnost a víra ve správné směřování lidského rodu (dominance germánské rasy) dosáhly svého vrcholu. (673., 11. IX. 2011) (11.09.2011)

Dá se vůbec dokument oslavující Třetí říši, německý nacionalismus a hlavně osobu Adolfa Hitlera hodnotit jako normální film? Jen těžko, i když u některých částí Triumfu vůle bych mohl vyzdvihovat působivou skladbu záběrů a hudby, a jinde zase odsoudit únavné a dlouhé scény pochodů a přehlídek, nic z toho nemůže zastřít fakt že to hlavní co na diváka během sledování působí nejsou jen jednotlivé obrazy, ale hlavně znalost jejich zasazení do historického kontextu. Pohled na statisíce lidí fanaticky poslouchajících Hitlerův projev není sám o sobě ničím proti tomu, když si za každým z těch lidí v šiku představím sto mrtvých, zničených válkou kterou tento fanatismus vyvolal. Zrůdné, ale právě díky kontrastu s nacistickou válečnou realitou jedno z nejzásadnějších děl kinematografie dokládající jak daleko může vést slepý nacionalismus a přehnané prodchnutí se k jediné myšlence, jakkoliv dobrá se na první pohled může jevit. (15.11.2007)

Je zajímavé, že ty nejkontroverznější filmy všech dob (Caligula, Saló) často až na pár drsných scén bývají docela nudné. A platí to i zde. Úvodní sestup Führera z nebes a jeho závěrečný proslov jsou sice scény velmi silné, ale hodinu a půl mezi tím tvoří jen vojenský pochod zabíraný z milionů úhlů. Film je na vysoké technické úrovni, je neuvěřitelné vidět ty tisíce hajlujících lidí v různách formacích, ale přeci jen, 90 minut se na to dívat nemusím. Člověk se dnes musí jen podivovat, jak je možné, že ten vzteklý zakrslík se směšným knírkem zfanatizoval tisíce lidí. Jak je možné, že k tomuto ohromnému selhání lidstva vůbec došlo? Nejhorší je, že vše co vidíme, je opravdu realita. Opravdický Hitler tu opravdickým zástupům říká, že nejdůležitější je, aby byl člověk mírumilovný. (04.08.2013)

Ambiciózní dokumentaristé si často troufají. Jejich sny a touhy jsou omezené pouze a jen možnými prostředky, jinak by si dovolili nemožné. Ale co když je zadavatelem agresivní ideologie, co se potřebuje zviditelnit? Pak můžete všechno. Stříhat na tisíc kousíčků mohutné zástupy, zabírat politiky ze všech stran, vidět věčně nadšené tváře davů a další sny megalomana. Ďábelsky talentovaná Leni Riefenstahl dává lekci všem tehdejším fádním dokumentaristům a zároveň sepisuje příručku pro pozdější naopak krajně levicovou filmařskou obec padesátých let. Triumf vůle může být dvojím pojítkem a tím je zásadní i dnes. Ukazuje z hlediska nacistů moc a nepopsatelnou charismatičnost jejich vůdce. A zpětně je možná ještě daleko významnější. Dokonale obnažuje šílený fanatismus mas a nelidskost Hitlerových projevů. Leni možná nechtěně vytvořila největší zbraň pro obranu mladých generací před nacismem. Její dokument mě zhrozil a utvrdil, že je silnější než desítky moderních rekonstrukcí, které zpravidla zvedají kazatelský prst a přísně varují. A koho Triumf vůle ovlivní negativně? Tomu zřejmě není pomoci, je to v něm a probudilo by se to třeba někde jinde. Už jen proto, že propaganda je tu i dnes a její síla rozhodně neklesá. (30.10.2009)