Jeho otec byl zastřelen anarchisty ve španělské občanské válce, když bylo Antoniovi pouhých šest měsíců. Na přání matky po ukončení střední školy vystudoval práva. Po absolvování právnické fakulty v roce 1958 si konečně splnil svůj sen - začal studovat na filmové škole v Madridu. Ihned po jejím absolvování na sebe upozornil krátkometrážním snímkem Lección de arte (1962), který získal několik ocenění (např. Hlavní cenu na MFF v San Sebastianu). V následujícím roce debutoval celovečerním filmem Se necesita chico o chlapci, který je zaměstnán jako poslíček v květinářství. Snímek se ale nesetkal s velkým diváckým ani odborným zájmem, přestože byl svou poetičností i sklonem ke grotesce později srovnáván s tvorbou Jacquese Tatiho. Po tomto nezdaru A. Mercero natáčel krátkometrážní dokumenty a především se začal věnovat televizní tvorbě, která mu konečně přinesla úspěch. První ocenění získal za seriál Crónicas de un pueblo (1971 – 74), který s humorem pojednává o životě obyvatel fiktivní vesnice ve španělské Kastilii.
Úspěch seriálu umožnil v roce 1972 A. Mercerovi realizovat televizní scénář pozdějšího úspěšného filmového režiséra J. L. Garciho LA CABINA, který zprvu producenti španělské veřejnoprávní televize odmítli. Do hlavní role muže uvězněného v telefonní budce obsadil uznávaného herce J. L. L. Vázqueze především pro jeho pantomimické schopnosti – ve filmu se totiž takřka nemluví. Snímek měl ohromný úspěch ve Španělsku i v zahraničí. Byl vysílán po celém světě a stal se patrně nejslavnějším španělským televizním filmem všech dob. Jediný, kdo se ve Španělsku z jeho popularity neradoval, byla společnost Telefónica. Aby zmírnila strach diváků ze svých telefonních budek, angažovala dokonce hlavního představitele snímku do svých propagačních spotů, ve kterých dokazovala, že není možné, aby budka někoho uvěznila. Na úspěšnou spolupráci s J. L. Garcim navázal režisér zdařilým středometrážním varovným podobenstvím La Gioconda está triste (Gioconda je smutná; 1975), ovšem už s menším diváckou odezvou.
V dalších letech si A. Mercero udržel přízeň diváků především díky tvorbě televizních seriálů. Největší ohlas zaznamenal seriál Verano azul (Modré léto; 1981), který byl prodán do mnoha zemí – mimo jiné i do Československa. Tuzemští diváci mohli sledovat i další Mercerův zdařilý seriál – sitcom Farmacia de guardia (1991). Jako úspěšný televizní režisér se A. Mercero v polovině 70. let znovu vrátil k režii celovečerních filmů. Z režisérovy filmové tvorby v tomto desetiletí jsou nejvýznamnější psychologický thriller podle vlastního scénáře Manchas de sangre en un coche nuevo (Pocit viny; 1975) v hlavní roli s J. L. L. Vázquezem; Guerra de papá (1977) podle sociální alegorie známého španělského spisovatele M. Delibese a film TOBI (1978) o chlapci, kterému začala růst andělská křídla. Ke dvěma posledně jmenovaným snímkům napsal scénář H. Valcárcel, který se v dalších letech stal Mercerovým stálým spolupracovníkem. Z jejich společných projektů mělo (kromě výše zmíněných televizních seriálů) úspěch i několik celovečerních filmů. Především komedie o dvojníkovi generála Franca Espérame en el cielo (1988), která získala čtyři španělské filmové ceny Goya (včetně ceny za nejlepší film a nejlepší režii) a uspěla i na mezinárodních festivalech (hlavní cena na MFF v Taormině, nominace na Zlatého Huga na MFF v Chicagu) a snímek La hora de los valientes (1999) o zaměstnanci madridského muzea Prado, který se během španělské občanské války snaží zachránit Goyův obraz (tři ceny Goya, zvláštní cena poroty a nominace na hlavní cenu na MFF v Moskvě).
Mezinárodního úspěchu dosáhl A. Mercero filmem pro mládež Planta 4a (2003) o skupině chlapců, kteří v nemocnici bojují s rakovinou (cena za nejlepší režii na MFF v Montrealu, cena za nejlepší film pro mládež na MFF ve Zlíně,...). Při realizaci snímku se mohl opřít o výborný scénář, který na základě osobních prožitků napsal A. Espinosa, a zužitkovat zkušenosti získané dlouholetou prací s dětmi. Navzdory závažnému tématu není snímek tragický, ale je v něm, stejně jako v předchozích režisérových dílech, citlivě propojen smutek s humorem. Poslední Mercerův snímek ¿Y tú quién eres? (2007) se také týká závažného onemocnění, které ale postihuje lidi na opačné straně věkového spektra – je věnován Alzheimerově chorobě. Ironií osudu touto chorobou o dva roky později onemocněl sám režisér. Cenu Goya za celoživotní dílo, kterou obdržel v roce 2010 jako dvacátý čtvrtý v pořadí, tak místo něj přišli oficiálně převzít jeho synové – televizní scenárista Antonio a televizní režisér a producent Ignácio. Ve slavnostní řeči uvedli v narážce na otcův oblíbený film: „Jediná dobrá věc na Alzheimerově chorobě je ta, že můžete vidět Zpívání v dešti pětsetkrát jako by to bylo poprvé."
Juvelino "juvelinokivi" Kivi
