schizmo

Jak mi mohl tenhle skvost tak dlouho unikat?

Kdyby mi ještě před půl rokem někdo tvrdil, že letos vznikne film jako Substance, který půjde do kin a bude slavit všeobecný úspěch, tak bych se smál do polštáře až bych z toho usnul. A pak bych dotyčnému nabídnul mokrej hadr na hlavu. Skutečnost je ale taková, že teď potřebuju mokrej hadr já! Je o mě všeobecně známo, že mne odkojili (a to doslova) osmdesátkový horory, který jsou pochopitelně autentický především kvůli době vzniku a proto nesou neopakovatelnej punc, kterej se k mému nechápaní podařilo přenést i do současnosti. Že bude mít někdo potřebu po téměř 40 letech vzdávat hold Carpenterovi, Cronenbergovi, Yuznovi nebo Gordonovi, na to bych si nevsadil ani s těmi nejzapřísáhlejšími fans subžánru. Ba co víc, ona to natočila ženská. Štípněte mne někdo, tohle není možný! Celá premisa filmu staví na problematice stárnutí, respektive na neschopnosti odejít z výsluní popularity a celá tahle freska obsahuje silný kriticko-konzumní osten. Okázalý vizuál, odvážnost kamerových hrátek, barev, úhlů záběrů, tepající hudby a naleštěné produkce v kombinaci s dost hustým nápadem, jak zvrátit stáří, avšak za určitých pravidel a hlavně dvojího života, tvoří napěchovaný explozivní koktelj vjemů a potěchy pro oči i uši. Ona ta určitá klipovitost a tempo, ve kterém se ani na chvíli nezastavuje a doslova řítí do záhuby, vlastně drží pohromadě celý koncept, i kdyby škarohlídi remcali něco o vykrádání, vyprázdněnosti a vyhrocenosti. Ano, vyhrocenost je výraz, který to přesně vystihuje. Vám je defacto jedno, že většina věcí je v reálu neproveditelná a přepálená, protože se necháte zatáhnout do hry, ze které nechce vystoupit ani hlavní hrdinka ani vy. V momentě, kdy dochází na metamorfózu, je nám všem jasné, že bude jen hůř. Body horor, který si nezadá s Mouchou, From Beyond, krvavostí Scenners nebo kreativity Věci, jakožto benchmark přístupu k látce mnoho let nevídaným, ke konci pochopitelně eskaluje do těžko uchopitelného a až groteskního vyústění, které dá rovněž vzpomenout na halucinogenní alegorie, na kterých osmdesátkové horory stavěly. Krom všech těch pozitiv musím vypíchnout nechutného Quaida a rovným dílem podělené ústřední duo Moore - Qualley. Krev, sliz, hnis, vnitřnosti, makabróznost, ale i povrchnost, pozlátko, nesoudnost, konzum, touha po moci a úspěchu - vše rovným dílem, všeho je dost pro všechny. Tleskám ve stoje, toto je zadostiučinění všem hororovým staromilcům. Substance není film, který má duši - je to film, který má tělo!

Velmi neuspokojivý doják...