Big Bear

U australáckých záležitostí očekávám už jistý standard a tady se mi ho nedostalo. A to dokonce ani když se jednalo o válečný snímek, kde v hlavní roli hrál můj oblíbenec Russel Crowe a kráska Olga Kurylenko. Kdo něco ví o jménu Galipoli, hned mu bude jasné lecos. Příběh otce, který opustí svoji farmu v Austrálii a rozhodne se po skončení první světové války  hledat místo posledního odpočinku svých tří synů mohl být opravdu hutným dramatem. Obzvláště, kdy je jel hledat na bojiště, kde ležely další tisíce padlých mužů. Bohužel možná zprvu dobře napsaný scénář  se zajímavou zápletkou nabořil někdo z ambasády, nebo ministerstva zahraničních věcí, že by film mohl podpořit internacionální australsko-turecké přátelství a bylo vymalováno. Alláh neAlláh rakija i ouzo tečou od té doby prodem a Turci se bratří s nedávným nepřítelem, že chybělo jen říznutí do zápěstí na bratrství. Z docela zajímavého začátku a narážení na slušnou, ale byrokraticky neprůstřelnou neochotu britské správy se z filmu náhle stane dobrodružná kombojka pro odrostlejší mládež, tedy cosi jako Divokým Kurdistánem a já občas jen zíral co se všechno ve filmu dělo. Konec je rozporuplný a v součtu jsem od filmu očekával mnohem více. Tohle je jen za 3 lžičky cukru do kávy. A to ještě jenom proto, že sis to Russelle zkusil režírovat. Příště to nech jiným a hlavně si k dalšímu filmu sežeň pořádný scénář.  * * *

Původně jsem chtěl dát filmu jen tři hvězdičky, ale nakonec přidám jednu navíc, protože mi od včerejška nejde z hlavy. A také si nezaslouží zdejší nízké hodnocení. Kladu si otázku, zda mi zůstal v mysli kvůli samotnému příběhu, nebo kvůli těm dvěma kočkám Catherine McCormack a Elizabeth Hurley... Tehdy v tom roce 2000 by si snimi mikádo na jachtě  chtěl určitě zahrát nejeden chlap. Dnes už jim zub času dal co proto, ale tehdy to byly neskutečné krásky. A to se týkalo i pevniny a hereček tam Sarah Polley a Vinessy Shaw. Zkrátka herecký výběr tu byl skvostný. Aby dámy nepřišly zkrátka, jednu z hlavních rolí si zahál Sean Penn, ale jeho herectví se mi tu moc nelíbilo. Měl jsem dojem jako by byl neustále mimo a moc tomu nepomohl ani český dabing. Bylo celkem zvláštní propojit oba příběhy dohromady a i když výsledek nebyl úplně stoprocentní, přesto se mi to líbilo. Já mám prostě slabost, pro taková místa. Místo boudy by tam ještě mohl stát nějaký maják... Samozřejmě si život tam idealizuji, což dobře vím a po první zimě, nebo dokonce bouři bych asi změnil názor. Každopádně na víkend by se mi tu zcela jistě líbilo, tím jsem si jist. Zatímco děj z roku 1870 je natočen parádně, rekonstrukce a zpomalené záběry mi ve filmu neseděly, Stejně tak některé až halucinace ze současnosti. I tak ale ve mně zůstal křik racků, hučení meluzíny a chuť zahrát si na PC zase Dear Esther. Dávám za 4 masáže bolavých zad. * * * *

Už jsem si skoro nemyslel, že ještě uvidím nějakou bláznivou fracouzskou komedii. Mileniálové asi nepochopí co tento termín znamená, ale my starší ročníky jsme je přímo zbožňovali. Ať už se jednalo o věci s Belmondem, Richardem, Funesem, Bourvilem a dalšími... U tohohle jsem měl malinko pocit  de ja vu, protože se to lehce neslo v tom duchu. Herecké obsazení bylo fajn a já vždy obdivoval režiséry, co si napsali i scénář a zahráli hlavní roli (případně si k tomu ještě složili hudbu). Nechci aby to znělo jakkoliv rasisticky, ale současný divák mého typu je té multikulturnosti v obsazování herců již poněkud přesycen. Je strašně super, že tu máme tu rozmanitost ale občas si nejsem jist, při pohledu na herce a jejich množství na obraze, zda stále ještě koukám na evropský film, nebo zda jsem omylem nepřepnul televizní kanál do Senegalu nebo Íránu. I z tohoto ohledu film postaršímu konzervativnímu divákovi nabídne ve filmu Francouze jaké si pamatuje z postarších samozřejmě nepokrokových a rasistických snímků.  Uvědomoval jsem si to zejména při pohledu na krásnou Elodie Fontan. Prostě nádherná Francouzska, jeden by řekl chic.  Komediální zápletka místy funguje docela dobře, sem tam to skřípne do trapna. Za břicho jsem se u toho nepopadal, ale dobrou náladu to udělalo a to se počítá. Kéž by alespoň podobných věcí bylo točeno víc. Kreslím 3 pruhy na bílého koníka. * * *

,,Česká hudba se jmenuje Smetana''. Tato záležitost i Bedřich Smetana sám by si jistě zasloužili alespoň dva díly, protože nacpat poslední roky jeho života do 101 minut prostě nešlo. Žil v dynamické době, což by samo o sobě stačilo a ještě to byl hudební génius. A na to všechno byl tento čas prostě krátký. Zpracování jistě vyvolá kontroverzní reakce. Ač točeno s poctivostí v poctivých kulisách romantismu, je to točeno moderně a moderně se ve snímku i mluví. Otázkou je, zda to nebyl záměr. Opravdu by dnešní divák ocenil onikání při mluvě? Různé dobové výrazy a pojmy, mnohdy s původem v němčině běžně užívané v řeči na sklonku českého národního obrození jejichž významu by dnes nerozuměl? Myslím si, že ne a pro těch pár fajnšmekrů co by to ocenilo film zcela jistě nebyl natáčen. Krom mé nesmírné úcty k Bedřichu Smetanovi, který skládal nádhernou geniální hudbu i během své hluchoty což nechápu, musím vyseknout poklonu i Václavu Neužilovi ml. On je opravdický univerzál. Zahraje cokoliv doslova od Zátopka po Smetanu. Navíc ta podoba byla až neuvěřitelná. Je škoda, že jeho postava vypadala stále mladě a i se mladě pohybovala, ačkoliv Smetana zemřel v šedesáti letech. Pořád volám po podobných počinech. Je neustále a čím dál více nutno připomínat naše velikány, morální národní ikony, hrdiny. Podporovat vlastenectví a hrdost na náš národ. Jsem rád, že se sem tam místo debilních úmorných kriminálek je pro nedělní večery natočeno něco takového jako tento film. Byť to mělo mouchy. * * * *

Leckomu tu vadí ta menší krvavost, ale já říkám proč ne. Nemrtváka je většinou nejlepší vypnout  rozstřelením nebo rozlousknutím jeho lebzy a my co tento druh zombie filmů máme rádi (sebe též počítám) jsme už něco rozkřápnutých hlav chrchlajících zombíků víděli. Tak proč pro jednou trochu neubrat a zaměřit se spíše na tichou nenápadnou cestu za záchranou. Vždyť to z náme i z PC her. Do některých oblastí se lze dostat jen v poklidu plížením, protože jakmile spustíte sebemenší randál a upoutáte na sebe pozornost hejna, nebude vám stačit ani těžký kulomet. A ten hlavní postava filmu Manel ani jeho kočičák na své cestě nemají. Celkově se hrdina filmu chová celkem reálně a kdyby nedej bože nějaká zombie apokalypsa nastala, asi bych se choval dost podobně. Jen si budu muset sehnat ten neoprénovej mundůr. Když pak k tomu přidal i tu motorku, hned se mi vybavila hra Days gone, kdy i tam se za mou motorkou hnaly hordy zombíků. Ty v tomhle filmu jsou setsakra rychlí, žádné nemotorné vobludy, kterým jedním kopem porušíte rovnováhu i směr ploužení. Těmhle pokud vás zmerčí neutečete. Závěr byl docela slušně napínavý a mně hodně zajímalo, zda to bude mít happy end či nikoliv. Nebudu tu spoilerovat, takže se nechte překvapit. Mně se to líbilo dost a tak dávám za 4 šipky do harpuny. * * * *

Nemám rád filmy u kterých režisér nezvládl mix žánrů, když už měl tu potřebu to kombinovat. Tohle není ani komedie, ani horor a dokonce ani politická satira na kterou to z prvopočátku vypadalo. A přitom, kdyby se to zvládlo a dělal to někdo zručnější, mohlo to teď krátce před volbami v USA být docela zábavné pokoukání. Místo toho to od začátku, který trochu zaujal šlo rychlým tempem k zemi. Prostě klasická Netflixovská záležitost pro teenagery, protože krmit tímhle dospělé diváctvo jako cílovou skupinu, to už je pak srovnatelné s těmi filmovými hambáči. Než tohle, tak to už raději stařičký Soylent Green s Hestonem. Dávám za 1  nelegálního přistěhovalce.  *

Lee splňuje skoro všechna kritéria pro zručně natočený životopisný film. Pokud v rámci znalosti její jména i práce od tohoto filmu budete očekávat válečnou řežbu ve stylu Ryana, pak asi budete zklamáni. Ponoříte-li se ale hlouběji do jejího příběhu, bude se vám líbit. Dnešnímu mužskému divákovi již uvyklému současné mnohdy až šílené emancipaci žen může přijít podivné, že ještě před 80 lety to bylo jinak. Že tehdejšímu světu vládli muži a ženy měly jimi určená místa. Vycházelo se z dnes už  zastaralých znalostí, že žena je křehká a slabá. Že to byla  příroda kdo určila, že ona rodí děti, že ona je kojí a když jsou malé, stará se o ně. Případně v rámci toho i o domácnost. Muž zajišťoval bezpečí a potravu pro rodinu. Tento velmi primitivní koncept kupodivu vydržel fungovat od pravěku až do padesátých let minulého století. Dnes je situace bohudíky jiná. Vše se krásně vyrovnalo ba až přerovnalo a protože je na rozdíl od nás,lidí moderních matka příroda úplně pitomá a určila to blbě, změnili jsme si to k obrazu svému. Nikoho dnes nepřekvapí muži na mateřské dovolené, mužské páry vychovávající potomstvo své i cizí a na fotky těhotných mužů dnes už hledíme spíše s něžným dojetím, než s údivem či dokonce odporem.  Ženy, ta křehká stvoření  zatím drží otěže světové ekonomiky, zasedají ve vládách, jezdí s bagry, vrtnými soupravami, nebo pilotují stíhací letouny páté generace.  Prostě už je dobře a křivdy byly napraveny. Ne vše v těch dřívějších dobách bylo vůči ženám ok,  to uznávám. To, co začalo nesměle po první světové válce, během níž se zjistilo, že žena může v podstatě plnohodnotně zastupovat bojující muže v zázemí vedlo k jejich postupné emancipaci. Do toho různé nové názorové proudy, partičky intelektuálů, moderní přístupy, snaha o změnu a jsme v období ve kterém začíná tento film. Lee zcela jistě ovlivněna tím vším i vědomím, že její fotky mají široký dosah pochopila, že může být i ona platná ve válečném úsilí. Asi si plně neuvědomila, že armádní snahy spojenců nepouštět ženy na frontu nebyly jen z důvodů jejich slabší tělesné schránky, ale hlavně duševní. Fronta dokázala psychicky rozložit i odolné chlapy. Rozleptat je na kousíčky. To se dobře vědělo už od první světové. Co teprve křehká žena v palbě? Žena vidící masakry kolem sebe? Já pár knih od válečných korespondentů četl. Většinou šli s jednotkami společně a byli snimi u všeho hned v první sledu. Čtení je to někdy drsné. Konec konců tu kousek ode mne na poličce leží i kniha Osmara White - Cesta dobyvatelů, Steibeckova - Byla kdysi válka i kniha od Ernieho Pyle, který na Okinawě při výkonu své práce válečného korespondenta padl.  Lee se podařilo dostat tam, kam jiné ženy nemohly. Nejen že dělala skvělé fotky, ale byla také symbolem možných změn, právě pro to co jako žena dokázala. Když jsem se bavil se známými o filmu, divili se jak jí vzala ta návštěva osvobozeného koncentračního tábora. A uvědomil jsem si, jak moc už jsme zkažení. Jak nic už pro nás neznamená hromada mrtvol co kdysi byli lidmi. Otupěli jsme. Zabíjení nás provází celé dvacáté století a jeho explicitní zobrazování díky moderním a  digitálním technologiím tupí naše smysly. Tupí soucit a tupí i tolik potřebný strach o život. Bez strachu nejsou instinkty a bez instinktů vás může snadněji dostat predátor. To platilo od pravěku a platí to i dnes. A nemyslím je fyzicky. Za války se nevědělo co se děje s těmi všemi co odjeli z evropských měst vlaky v transportech. Těm co se jim podařilo z táborů smrti utéci nikdo nevěřil. A pokud, mělo se to za anomálii jednoho lokálního místa. Tehdejší obyvatele Evropy prostě ani ve snu nenapadlo, že vcelku civilizovaný německý národ by byl schopen celé rodiny s dětmi narvat do dobytčáků a odvézt do továren na smrt, kde by ještě části jejich mrtvol ,,efektivně" využil. Šatstvo, obuv, šperky, vlasy, zlaté zuby... Proto ten šok, když první spojenecké jednotky vstoupili do vrat koncentračních táborů. A v šoku byli kupodivu i ruSSáci v polských táborech. Nejeden bojem zakalený pěšák nikdy nezapomněl co tam viděl a co teprve chudák ona. Ti co tábory smrti přežili, nikdy o nich nemluvili po válce. Snad ještě při soudních procesech s nacistickými válečnými zločinnci. Ale pak už ne. Každý si své trauma zamkl v sobě a snažil se začít znovu i když už to mnohdy nešlo. Až po dopadení Eichmanna v šedesátých letech a při soudním procesu s ním, se spousta bývalých vězňů rozhodla začít mluvit. V té době vyšlo mnoho autobiografií na toto téma. Proto se Lee vůbec nedivím, že ji to tak traumatizovalo, pokud ovšem nešlo o smyšlenou zápletku. Její život podrobně neznám, ale několik jejích fotek jsem viděl a samozřejmě nejznámější je ta z vany.  Kate mám jako herečku moc rád. Není film, který by se mi s ní nelíbil. Tady hraje parádně. Je pořád krásná a tu padesátku byste jí málem nehádali. Nestydí se, což část mužského publika v jejích filmech jistě oceňuje :-). Zde se kritizovalo, že je tam té nahoty moc, ale já bych to ani neřekl. Je tam, kde má být. Konec filmu mně dostal a proto přidávám ještě jednu hvězdičku. Dávám za 4 ruličky filmu.   * * * *

Jak tohle může bořit sledovanost v daný čas, to nechápu. Tak nějak za tím cítím kalkul, protože český divák když zrovna s Koptou neklohní mramorovanou bábovku, nebo nesleduje přehrávajícícho Kašpárka kterak u poklic komanduje jiné loutky, se rád dívá na trsání po parketu nejen v rytmu cha cha. Jediné co v seriálu zaujalo, (ale ne zas na tolik abych jej musel sledovat) byla stále krásná Jitka Ježková. Těch 46 bych jí vážně nehádal a kéž by takhle vypadaly všechny maminy. Už to pravda není to vychrtlé kůzle z Balady o třech rytířích, ale nějaké to to tango a ideálněhříšné bych si sní dal a to netančím! :-). A tahle kočanda má navíc opravdu medový hlas, který dělá dobře mému kladivku, kovadlince, třmínku i bubínku... Takže podtrženo sečteno, hezky se na ní kouká, dobře se poslouchá a to nemusí ani tančit.  Zbytek ale děs běs. Dávám za jedno šlápnutí na nohu. *

Veterán je docela zajímavá záležitost a marně přemýšlím, kdy se téma cizinecké legie v našich filmech naposledy objevilo. Vybavuji si zajímavou Óázu, o to zajímavější, že vznikla za normalizace a pak ještě strší nebarevnou také hodně zajímavou věc z konce padesátých let jménem Černý prapor.Souhlasím s ostatními, že nehrát v tom charismatický Milan Ondrík, tak nevím... Moraváky potěšila lokace Brna či dokonce herci, já ale budu za zlouna. Krom Ondríka a skvěle slizkého Kříže mi většina herců byla naprosto nesypatická. A nejvíc asi Marie Poulová u níž jsem nechápal zda tam ve svých skoro čtyřiceti ztvárňuje teenagerku nebo starou pannu. Konec filmu nakonec skončil jinak než jsem čekal a bylo to docela milé překvapení.Pokud máte rádi kávu, při filmu jistě na ni dostanete chuť :-). Dávám za 3 vypnutí. * * *

O válečné filmy je teď docela nouze a tím myslím ty opravdu čistě válečné. Tento jím bezpochyby byl. Bohužel perfektní téměř bezchybné zpracování válečných scén a exteriérů totálně zazdil výběr některých herců. Jejich výkony byly tragické a vlastně i chování postav, které hráli. Tenhle film si zasloužil plnou vážnost a dramatičnost událostí, které popisoval a cpát do toho jakési humorné zápletky mi nepřišlo ani vtipné, ani vhodné. Záběry na vlak uhánějící zasněženou krajinou, potápějící se německý křižník u jednoho z fjordů či překládky beden se zlatem na britské bitevní lodě byly super, stejně tak nálety německých letadel. Osobně nechápu, proč na vlak luftwaffe posílala He 111 a ne třeb Stuky nebo Ju 88. Ale nechť. A když už He 111, rozsekal bych koleje před vlakem a bylo by. Také mi vadila naprostá absence zatemnění norských měst i samotného vlaku, který si to uháněl (ač se vědělo, že Němci po něm jdou) v noci rozsvícený jak vánoční stromeček. Sama přeprava zlata je zajímavá a jistě stála za zfilmování, zajímavé bylo i samotné napadení Norska Němci. Divák má možnost vidět jak to probíhalo krapet dál od našich hranic a že ani tam to nebyl žádný med. A to Němec bral Nory jako árijce a bývalé Vikingy na rozdíl od nás, kdy Slované hned po Židech byli podrasa. Dávám za 3 zlaté cihly, samozřejmě řádně zapsané do seznamu. * * *