WaraiOtoko

Docela často doporučuji anime mému bratru, který jím není až tak zasažen, na které se pak společně díváme, je to ideální příležitost znovu vidět některá má oblíbená anime s odstupem času a ujistit se, jestli byla opravdu tak skvělá, jak na mě kdysi působila, seznam se mi ale tenčí, tak došlo i na anime, které ve mně zas takový dojem neudělalo, ale vzhledem k všeobecné popularitě a tomu, že navíc vzniklo přepracování, které je dokonce ještě lépe hodnocené, jsem se rozhodl dát další šanci FMA. Musím říct, že už jsem dlouho necítil tak silný „second hand embarasment“, jako když jsem pouštěl první díly tohoto údajně nejlepšího anime všech dob, ve skutečnosti se však jedná o ryzí shounen se všemi jeho neduhy, rádoby humorné scény, velice naivní hlavní postavy, spousty výplňových bojových scén, které jsou zde na dnešní úroveň opravdu slabě zanimovány, naneštěstí jsem věděl, že stačí vydržet a přijde poměrně nečekaný zvrat (Hughes), který se opravdu dostavil a i tentokrát jsem si říkal, super, konečně se tam začalo něco dít, teď už to bude jen lepší, jelikož i několik kritiků zmiňovalo, že oproti původní verzi se začátek dost krátil a anime je věrné manze především později, kde naopak původní zpracování vznikalo, když ještě manga nebyla dokončena a tak tam byl zase méně věrný konec, bohužel to však byl skutečně vrchol a žádného podobného emocionálního překvapení jsem se již nedočkal, přišlo mi, že v původní sérii se lépe pracovalo s vedlejšími zápornými postavami (SPOILER) a zejména smrt Lust mi tu přišla dost slabá oproti tomu, jak jsme si ji pamatoval (KONEC SPOILERU), uprostřed seriálu jsem už měl opravdu velký problém nutit se do dalších dílů, ovšem nedávné Meonovo video mě přesvědčilo seriál dokoukat, byť jsem s ním opravdu v ničem nemohl souhlasit. Nakonec musím uznat, že to až tak hrozné nebylo a minimálně dramaturgie zde funguje stejně dobře jako jsem si pamatoval u původní série, na rozdíl třeba od nedávného shounen hitu JJK, kde jsem měl opravdu problém stíhat vstřebávat všechny dějové zvraty a motivace postav, u FMA je příběh dávkován souvisle, všem postavám se věnuje dostatečný prostor a jednotlivé události na sebe celkem srozumitelně navazují, a i když jsem se občas začal ztrácet, nějaká postava stručně zopakovala svou motivaci konání, aby nikoho nenechala na pochybách, konec je pak vlastně takový opak Evangelionu, tematicky podobný, ale na rozdíl od něj je zde divákovi vše polopaticky vysvětleno a nedává moc prostoru pro vlastní interpretaci, to není úplně kritika, dle mě oba přístupy mají něco do sebe, pokud jsou dobře zpracovány, což dle mého platí u obou děl. Také jsem byl rád, že se ke konci série showtime naší hlavní dvojice dost snižuje a do popředí se dostává lady Armostong a Mustang to byly přeci jen dle mého trochu víc cool postavy, než ze své výšky zakomplexovaný Mirek Dušín. Ani hudebně to ke špičkám žánru nepatří, 4-5 bojových melodií, které byť slušné se opakují po celých 64 epizod s minimem nějakých insert skladeb a všechny OP a ED jsou bohužel zoufale nezajímavé.

Od Inio Asano mám jednu z prvních mang co se v Čechách vůbec dala koupit, proto jsem byl i trochu překvapený, že až doteď nebylo zanimováno žádné jeho dílo, byť je pravda, že jeho díla bývají poněkud netradičnější, ale třeba filmové zpracování jeho mangy Solanin se mi velice líbilo, tak jsem byl na Dedede poměrně zvědavý. Nakonec je to pro mě bohužel velké zklamání i proto, že anime očividně z produkčního hlediska mělo ambice. Dle mého názoru naprosto selhává dramaturgie, seriál je strašně zmatečný se spousty postav, které se na scéně objevují bez zřejmého důvodu a stejně podivně zase mizí, pokus propojit apokalyptickou vizí budoucnosti a slice of life ze života školaček se moc nepovedl a spíše tím obě ty roviny trpěly (btw wtf měly být ty romantické linky obou hrdinek).  Seriál se dost rozpadne někdy kolem páté epizody, kde zjišťujeme existenci jakýchsi alternativních realit a najednou se z jistých postav stávají zcela neuvěřitelní psychopati jako by vypadly z Death note, tomu všemu neprospívá ani zpřeházené pořadí epizod, kde úvodní filmy, které by nás měly uvést do světa, spíš jen vyspoilují děj a pokud jste tak jako já sledovali seriál týdně, když se dostanete ke konci seriálu, kde by nejspíš filmy měly začít dávat smysl, jsem z nich už beztak většinu zapomněl. Další věc co mi dost rozbíjela vnímání světa, bylo ztvárnění mimozemšťanů, kteří jsou sice technologicky napřed, ale chovají se hrozně naivně a vypadají jak z nějakého večerníčku pro děti, takže mi pak přišlo až komické, jak brutálně zde byla zobrazena jejich nesmyslná genocida.

Sentiment the anime, byť se nepovažuji za sentimentálního člověka, přesto mě anime svou netradiční atmosférou celkem omámilo, kde opravdu neplatí, že má na vše dost času jen naše prakticky nesmrtelná elfka. Pomalé tempo je největší síla a zároveň i největší slabina. Docela mě bavilo to propojení dvou časových os, staré a nové party a jak se navzájem prolínají ve vzpomínkách Frieren a když se naše parta poprvé setkala s démony, doufal jsem, že příběh nabere obrátky a časové osy se začnou více proplétat, naneštěstí se ale jednalo jen o další vedlejší příběh, a následný „training arc“ mi přišel celkem zbytečný, s možná až moc vedlejšími postavami, byť mě i přesto některé z nich časem postupně začaly zajímat. V tom je anime dosti unikátní, nikdy totiž nevíte, která postava je vedlejší a která hlavní, všem se věnuje pozornost, některé se k partě na čas přidají a stejně rychle jak se objevily, se z příběhu zase vytratí. Za zmínku určitě také stojí produkční kvality, neskutečný cit pro detail, kde se detailně prokreslují i zdánlivě zbytečné scény, třeba i to jak postava skáče přes kaluži mi pak z nějakého důvodu utkvělo v paměti, nezáleží tak jestli se animuje zrovna epická bitka nebo taneční scéna, všemu se věnuje stejná péče. Povedený soundtrack, byť se v pozdějších částech začíná už poněkud nepříjemně opakovat, také dotváří specifickou atmosféru.

Ani po druhém dílu Duny stále nevidím, čím je předloha tak výjimečná. Snad kromě husté konstantní depresivní atmosféry, přišlo mi až zvláštní, kolik prostoru se věnovalo záporným postavám, (které jsou tak černobílé, že i ta jejich planeta nezná jiné barvy) kde se několikrát opakovala šablona, že nám byla představena sadistická stvůra, jen proto, aby o několik scén později líbala nohy ještě větší sadistické stvůře, (SPOILER pak mi přišlo až humorné jak všechny tyto postavy poměrně antiklimaticky umřou v posledních několika minutách, aby udělaly prostor našemu novému Anakinovi/SPOILER.). Rozplývání nad audiovizuálem také příliš nerozumím, nekonečné písečné duny mě poměrně rychle začaly nudit už v prvním filmu a soundtrack se také nudně produněl až do závěrečných titulků. Přesto musím uznat, že některé akční scény uměly budovat napětí, že mi místy naskočila husina.

Jeden ze žánrů, kterým se u anime snažím spíš vyhýbat jsou komedie, byť několik výjimek se najde (koneckonců v mém topu je stále Azumanga), přesto spíše než humorností mi přijdou zábavné svou podivností. To je zvětší části i případ u Kaguja-sami, ale přeci jen mi zde timing gagů (několikrát jsem se i nahlas zasmál) a produkční kvality přišly, že dodávají anime určitý šarm, který jsem tak postrádal například u Komi-san, která je taká plná prazvláštních groteskních individuí na pozadí romantického příběhu i ten vypravěč mi zde přišel mnohem opodstatněnější (možná i díky skvělému anglickému dabérovi). O to víc jsem byl překvapen, že seriál dokázal udržet mou pozornost, jelikož se až na pár výjimek odehrává v prakticky sitcomových kulisách čtyř stěn studentské rady.

S druhou sérii Džudžucu kaisen jsem měl zpočátku docela problém, celý ten Satóův flashback na začátku mě zcela minul, nerozuměl jsem motivacím postav (ostatně jako v celé sérii) ať už kladným nebo záporným a díky spoustě nových postav, kde jsem měl pocit, jako by scénáristi předpokládali, že je mám znát už roky jsem ztrácel přehled o tom co se v seriálu vlastně děje, tomu nepomáhalo ani to, že souboje jsou už tak přehnané, že je musí vysvětlovat narátor, možná by mi tak trochu pomohlo, kdybych seriál sledoval s anglickým dabingem a nemusel pořád přeskakovat od akčních scén k čtení titulků. Přesto ale musím uznat, že když jsem to začal brát prostě jen jako bojovku, neznám anime s lepším vizuálem soubojů a choreografií (navíc bez rušivého použití CGI!), kde každou ránu skutečně „cítíte“. Pak to přeci jen spadá do kategorie „nelituji stráveného času“.

Pluto by dle mého lépe fungoval jako film než série, bohužel celá ta linka se sériovými vraždami superrobotů mě nechávala celkem chladným a celé to poselství o tom, že nenávist rodí nenávist rozhodně nepotřebovalo osmi hodinový seriál, celý svět na mě také působil strašně nevyrovnaně na jednu stranu se animace snaží tvářit dospěle a uvěřitelně na druhou stranu je design robotů v této utopistické budoucnosti  (kde spolu lidé a roboti žijí v poměrné harmonii) na úrovni Bendera z Futurami, (kteří se operují stejně jako lidé a v pozadí slyšíme pískat kardiogram, aby nám chudáka robotického psíka bylo o to víc líto). Díky tomu pak také působí zvláštně, že zde na druhé straně máme superroboty, kteří jsou k nerozeznání od lidí, a to bohužel včetně chování, doufal jsem, že seriál nějak uvěřitelně podá ten rozdíl mezi skutečnými emocemi a jen předstíranými, bohužel jsem se však nedočkal, proč tedy pro hlavní příběh bylo důležité, aby hlavní postavy byly roboti, když se chovají a vypadají úplně stejně mi uniká, možná aby v seriálu mohly být „spektakulární“ akční scény? Nebo aby to ozvláštnilo jinak celkem prostoduchou podzápletku o pomstě, která je trochu zajímavá jen proto, že roboti přece nemohou vraždit lidi? Bohužel ale byť je animace prokreslená, akční scény jsou neskutečně odbyté a zjednodušené, čemuž do značné míry přispívá to, že hlavní záporák bojuje ve formě tornáda (!?), tam nějakou zajímavou choreografii vymyslíme jen stěží... jediné co tedy roboty v seriálu dělá roboty je to jak necharismatické obě hlavní postavy v podobě kluka Atoma a vyšetřovatele Gesichta jsou, ale bohužel to opět nebyl nějaký úmysl, protože takové jsou v podstatě všechny postavy v seriálu.

Asi první Mijazaki, kde jsem měl opravdu problém chápat děj a motivaci postav (např. co je ta volavka zač a proč se snažila kluka nalákat do věže oživením jeho matky mi zcela uniklo). Přesto je to stále ten ryzí Mijazaky jak ho mám rád, kde je jasně vidět jeho rukopis (byť se o to mnoho anime snaží, zatím se podle mě žádnému nepodařilo ho zkopírovat). Vlastně mě na tom ta neurčitost sdělení bavila, kde máte v jiných pohádkách jasně definované dobro a zlo, zde například i pelikán co požírá duše nenarozených dětí je vyobrazen tak, aby mu divákovi na něm vlastně bylo líto, stejně tak se tu neobjeví žádný vyložený antagonista spíše je to prostě taková Alenka v říši divů, kde jen procházíme světem a snažíme se pochopit jeho zákonitosti, vizuál je starý dobrý Ghibli a Mijazakiho fantazie stále má co nabídnout, zajímavost světa bych se nebál přirovnat k jeho mému nejoblíbenějšímu filmu Cestě do fantazie, jediná trochu vada na kráse byla, že jsem si tentokrát v několika scénách všiml, že postavy jsou nejspíše z větší části animované počítačem.

Tak si nejsem jistý jestli se můj vkus s věkem zlepšuje nebo zhoršuje, každopádně dát druhou šanci Šingeki no Kjodžin nebyl špatný nápad. V době premiéry jsem seriál zatratil hned po prvním dílu, přišlo mi, že seriál příliš tlačí na divákovi emoce drastickými scénami (podobně jako nedávné IMHO příšerné Inujašiki), design „příšer“ mi přišel spíše komický než děsivý a celkově jsem k němu přistupoval se zaujetím jako k novému přehypovanému seriálu pro masy. Postupem času mi to ale nedalo, seriál na mě stále odněkud vyskakoval a tak jsem se podíval na video, kde nějaký weeb vysvětloval jak se v názoru na Šingeki no Kjodžin spletl a že je s každou sérií čím dál tím lepší. Dal jsem tedy seriálu další šanci, a byť co jsem psal do jisté míry stále platí, po shlédnutí první řady musím ocenit jak „bezfillerově“ seriál působí, až tak, že bych dokonce za nějaké zvolnění akce byl vděčný, v tom jsem se utvrdil po shlédnutí OVA epizod, které vnikly po první sérii. Docela mě mrzelo, že jsem s nimi neprokládal hlavní dějovou linku (všechny se totiž odehrávají během první série). Obzvláště vzhledem k tomu, že „world building“ je jinak další silnou stránkou seriálu, téměř vždy jsem pauzoval epizodu v předělovacích obrazovkách, které dovysvětlují fungování světa a techniky a těšil jsem se na každý střípek informace o tom co jsou titání vlastně zač. Také musím ocenit nápaditost designu boje s titány styl spiderman, měl jsem strach, že v animované podobě bude působit prkenně, ale musím složit poklonu WIT a I.G. studiu, na rozdíl od jiných akčních anime seriálů, kde tak nějak poznáte, že do pěkné akční scény šly peníze jen v první epizodě, zde vše působilo až „filmovým“ dojmem, což je vzhledem k množství akce skutečně působivé a tohle je spíš subjektivní pochvala ale prakticky úplná absence zjednodušování animace ve formě hyperdeformací a celkově absenci humornějších scének jsem kvitoval s povděkem, které jsou jinak tak populární u shounen mang a do značné míry zničily můj dojem třeba z FMA. Stejně tak si zasluhuje pochvalu zvuková stránka, hudba zde naštěstí „nepodkresluje“ scény, ale je jejich nedílnou součástí. K příběhu se asi vyjádřím až po shlédnutí všech sérií, zatím je to stejně především o akci skoro jako sledovat začátek vojína Rayena, akorát tady vylodění trvá 10 hodin, takže plně chápu kritiku některých lidí na neustálou uřvanost dialogů... edit: Po zhlédnutí finální dvojepizody se tedy konečně mohu vyjádřit k příběhu, který byl až téměř do úplného konce senzační, zejména z toho důvodu, že bylo jasně vidět, že na rozdíl od mnohých jiných shounenů byl příběh vystavěn od začátku do konce, než byla nakreslena první stránka a nevznikal za pochodu, (důkazem pro mě byly odkazy v poslední sezoně na indicie, které byly již v té první) seriál je tak plný skutečně překvapivých a promyšlených zvratů, které z něj dělají nejen výtečný akční seriál, jak tomu bylo zejména u první série, jen škoda toho úplného konce  kde i po přepracování některých dialogů (které uznávám byly v manze ještě o drobet horší), je poměrně slabý, již zde nedojde k žádnému většímu odhalení nebo působí velice zvláštně a zkratkovitě takže postrádají ten wow efekt, kterých byla jinak série plná a konec by si prostě nějaký zasloužil (spoiler: takže za všechno vlastně může nepochopitelná láska Imir ke krály? Jako vážně?), místo toho se tak konec utápí v sentimentu a přeafektovaných výlevech hlavních postav a i závěrečný souboj působí dost nuceně a CGI titáni prostě na epičnosti scén hrozně ubírají (o to víc zamrzí když Mappa v nové sezoně Džudžucu Kaisen dokazuje, že to stále umí i bez CGI.), tyto výtky ale opravdu patří zejména finálové dvojepizodě, takže s odřenýma ušima to na těch 9/10 stále je.

Byť jsem měl o One Piece povědomí už dlouho, musím se přiznat, že mě od něj celkem povrchně vždy odrazovala zejména groteskní kresba, když se tak objevila hraná adaptace, která ještě navíc sklízela dobré recenze, řekl jsem si, že bych to v hraném vizuálu mohl zkousnout. Po zhlédnutí ale moc nechápu, proč se v mnoha recenzích objevuje porovnání s hranou verzí Bebopa a jak je zde vše mnohem lepší, mně to přišlo na zcela shodné úrovni (jen ten soundtrack je zde ještě o něco méně výrazný) ať už se jedná o herectví, kostýmy či vizuální efekty, pravda, nemohu soudit věrnost předloze, jelikož ji neznám, tak hádám, že to je hlavní kámen úrazu, zatím co hlavní dějová linka Bebopa byla poměrně stručná a tak nějaké rozvinutí v hrané adaptaci bylo potřeba, u One piece platí přesný opak, kde naopak odstranění většiny filerových epizod, hlavní dějové lince nejspíš prospělo. Tak děj poměrně rychle odsýpá a soustředí se zejména na seznamování se s novými členy posádky z nichž každý má nějaký traumatizující flashbak, bohužel je ale téměř všechny považuji za nejslabší část seriálu, téměř žádný ve mně nevyvolal chtěné emoce, spíše jsem jen kroutil hlavou proč a jak se postavy chovají. Jinak se ale v mých očích jedná o celkem generický shounen, s velice naivním hlavním hrdinou, čehož si naštěstí i seriál uvědomuje a udělá z toho menší dějovou linku. Seriál tak v mých očích zachraňuje několik záporáků, kterých je zde požehnaně, někteří celkem zajímavě od začátku klamou tělem a jiní dostávají víc prostoru než by si zasloužili. A zejména díky nim jsme vlastně docela zvědav na další sérii a jak se jejich další střetnutí s naší posádkou budou vyvíjet.