Poslední recenze (1 753)
Úsměv 2 (2024)
Nejsem fanouškem původního Úsměvu. Šklebící se NPC charaktery mi přišly od začátku jako laciný gimmick, a když ho film musí neustále podporovat lacinými lekačkami za extrémně hlasitého zvukového doprovodu, pění mi krev v žilách a vím, že tvůrci sahají po těch nejlacinějších prostředcích, jak navodit atmosféru strachu. Úsměv 2 naštěstí v tomto ohledu buď mírně ustoupil, nebo mě má očekávání před projekcí otupěla. Nebyla to zkrátka taková otrava jako jednička. Naomi Scott je navíc lepší tahounka příběhu a prostředí její postavy funguje lépe než v případě prvního dílu, stejně tak vizuálně na mě tenhle snímek zapůsobil o mnoho víc. Ale co si budeme namlouvat, scénář slouží v prvé řadě jen sám sobě a veškeré zásadní dění v něm se dá vlastně vysvětlit jako prostá představa, takže má tvůrce úplně volnou ruku v tom, kam to celé směřuje. To není fér hra s divákem. A že se snímek přitom snaží působit jako high quality artová záležitost, mě vlastně docela uráží. Technicky kvalitně odvedená práce, ale je to celé taková potěmkinova vesnice.
Red One (2024)
Pro děti do 12 let by to bylo OK. Bizarní je, že přístupnost to má PG-13. Takže pro koho to vlastně je? Pro mě rozhodně ne. Red One je jalová vánoční akční komedie s tak banálním a fádním poselstvím, že se až divím, že se kvůli ní J.K. Simmons tak moc nabušil. Největším pozitivem je podobně jako v ne moc dobrém Grey Man opět Chris Evans, který si roli vzanou čistě na paycheck aspoň dokáže užít a předvádí zábavný výkon, i když zde opravdu nemá moc s čím pracovat. Oproti tomu znuděný Dwayne Johnson tu vyloženě atakuje výkony Stevena Seagala. A rozhodně si diktoval podobné narcistické nesmysli jako Seagal v době největší slávy. Patetický, nezajímavý tragéd snažící se být na oko hrdinou. Není to nikterak urážlivé, není to úplně marné a dá se to přežít, ale je to opravdu předvídatelná, nikterak chytrá a hlavně strašně předražená rutina.
Krvekrásky (1972)
Když se Bláznivý Petříček potká s chlípnými upíry. Oplzlý francouzský auteur, mistr nonsensu a příznivec velmi pomalého vyprávění banálních zápletek Jean Rollin zde představuje osobitou, barvitou a docela roztomilou podívanou o dvou problémových mladých dívkách, které se připletou do gotického hradu osídleného prastarým upírem. Nelze o tom nikterak hluboce přemýšlet, musí se to procítit. [Podzimní sklizeň FOD 2024]
Poslední deníček (37)
KVIFF 2024: Závěrem
58. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary je u konce. Závěrečný ceremoniál proběhl, ceny byly rozdány (jako jeden z mála jsem dokonce vítězný snímek viděl), agentská sekce se uzavírá a já si pomalu balím kufry na cestu zpět z Karlových Varů. Každopádně ve finálním deníčkovém příspěvku je asi ideální čas na pár statistik a shrnutí.
Absolvovaných projekcí a recenzovaných filmů: 27 (v průměru 3 na 1 festivalový den). Napsaných deníčkových příspěvků: 10 (k tomu 8 novinkových textů ať už o festivalu, či nikoliv). Absolvovaných KVIFF Talků: 1. Nachozených kilometrů: hodně. Naspaných hodin: málo. Kinosály, ve kterých jsem letos nebyl: Kinosál A a C, Kino Drahomíra, Kino Čas (ne, že bych nechtěl, ale zkrátka to tak vyšlo).
A jaká je trojice mých nejlepších filmových zážitků z letošního KVIFFu? Vzestupně od třetího místa k prvnímu:
3) Mord (r. Adam Martinec)
2) Jiný člověk (r. Aaron Schimberg)
1) Substance (r. Coralie Fargeat)
Děkuju všem kolegům, přátelům a letošním ČSFD agentům za vynikající společnost a řadu konverzací o filmu, nebo o čemkoliv jiném. Stálo to za to a už teď se těším na ročník s číslovkou 59. Tak na viděnou!