Recenze (176)
Polednice (2023)
Mrzí mě, že Polednici nemohu dát víc než 3 hvězdy, protože příběhově, herecky a technicky je to zvládnuté velice dobře. Dramatický a napínavý osud hlavní hrdinky, která se náročně vypořádává se svým dobovým údělem, je vskutku dobrý a zajímavý. Bohužel na čem film naráží, je zbytečně dlouhá stopáž a vleklé tempo, kterému spadl řetěz po 50 minutách a také často se opakující hudba, která mi bohužel moc nesedla. Legenda o polednici byla zahrnuta velice okrajově a celkově se příběhu ani moc nedotkla.
Jonja (2023)
Moc milý a klidný film s opravdovou prázdninovou atmosférou. Jonja je skvěle vybraná a energie mezi ní a Paulem je zábavná a uvěřitelná. Kamera a scénář vynikající. Některé dialogy mě velmi mile překvapily. Film nijak zvlášť nevyčnívá mezi ostatními podobného žánru o dospívání a poznávání sebe sama, ale rozhodně nenudil a nevlekl se.
Světýlka (2024)
Pro filmy Beaty Parkanové začínám mít slabost. Její rukopis mě baví a filmu to dodává omamnou příchuť surovosti a poetiky. Světýlka mají vcelku jednoduchý námět, zpracován je lehce artově, což podtrhuje i konec. Velmi se mi líbil nápad s kamerou a navození iluze dětskýma očima a vizuální upozadění dospělých herců. Zvuk i hudba jsou perfektní, vytváří citlivou atmosféru. Pár prarodičů v podání V. Žilkové a M. Fingera je strhující, lehce pohádkový a zároveň krutě reálný. Jejich dialogy byly uvěřitelné a zábavné. Jediný a celkem zásadní problém u tohoto filmu vidím v jeho přílišné jednoduchosti a plochého pocitu. Děj je těžký a dle toho i tak odbývá a rozuzlení prostě jen tak vyšumí. Nevyužitý potenciál je jediné, co mě mrzí. Jinak jsem si film užil a rozhodně se jedná o originální kousek v tuzemské tvorbě.
Vlny (2024)
Člověk si řekne, že se jedná o 100x zpracované téma. Vytěžené od shora dolů. Tady však musím všem pochybovačům vyvrátit, že takový film o naši historii, tu ještě nebyl. O událostech v Československém rozhlasu jsem nevěděl téměř nic. Neznal jsem jména hrdinů, kteří se starali o svobodné vysílání do posledních chvil. Na Vlny by měli zajít všichni povinně do kina, nejen proto, že ten film za to stojí, ale také proto, že je mrazivě aktuální a připomíná situace, které se dějí nedaleko od nás. Vlny mají všechno. Naskočí vám husí kůže, dojmou vás i rozesmějí. Vystoupá vám adrenalin a tak moc si budete přát, aby hrdinové dopadli dobře, ale víte, že se jedná o falešnou naději. Skvělá kamera, dokonale padnoucí hudba i závěrečný soundtrack. Jiří Mádl, herci a všichni ostatní, kdo se na filmu podíleli, si zaslouží uznání a abyste do kina opravdu zašli.
Mosty (2024)
Levan Akin mi již druhým filmem v řadě vytřel zrak. Tento režisér je snad génius? Uvidíme v dalších letech. Mosty jsou svérázným východním dramatem, které vám dá ochutnat od všeho trochu. Hlavní postavě M. Arabuli výtečně sekunduje L. Kankava a vytváří spolu peprnou dvojici, které nelze nefandit. Rozdílné povahy a generace se vydávají za dobrodružstvím a za překrásnými kulisami Istanbulu. Scénář a kamera jedou ruku v ruce na výbornou a emoce drásající děj má příjemné tempo, které není prudké, ale nemá žádné propady. Závěr byl skvěle vymyšlený a nezbývá než jen doporučit tento výtečný snímek.
Nedělej vlny (2024)
Opravdu struhující příběh s drtivým dopadem. Ty nervy, ta úzkost a beznaděj, kterou ve vás tento film vyvolá je tak skutečná, že s hlavním hrdinou dýcháte stejný vzduch. Film je skvěle zpracovaný jak z hereckého hlediska, tak za kamerou a scénářem. Věřil jsem každou scénu. Částečně otevřený konec jsem očekával a musím uznat, že se to tam skvěle hodilo. Jak člověku může rázem proklouznout mezi prsty kariéra, pověst, vztah a ztratit zcela sám sebe. Vřele doporučuji.
Zahradníkův rok (2024)
Nenápadné poetické absurdní drama, které je až na zahradníkovu nečinnost velmi věrohodné. Takto to v naší zemi bohužel funguje a je to stejně smutné a depresivní jako film sám. Herci jsou vybráni na jedničku a ač jde spíše o minimalistické ztvárnění, tak stačí. Tempo je lehce vleklé, scénář místy hluchý a jeho mlčení lehce iritující. Jedno zhlédnutí bohatě stačí, ale vizuálně pěkná zahradnická podívaná.
Zápisník alkoholičky (2024)
Trailer vyzyval titul udalosti leta 24, ale bohuzel kouzlo filmu zustalo nekde ve strizne, jinak si to nedovedu predstavit, jak z tak skvelyho dramatickyho materialu, ktery psal sam zivot, dokazi tvurci vytvorit medley zivotnich mini epizod. Prvni polovina filmu opravdu nijak nefunguje, skace se z mista na misto, z jednoho obdobi do druheho… Chapu, ze to melo mozna povzbudit spad deje a trochu to dusno a drama rozproudit, ale vubec to na me nefungovalo. Druha polovina filmu je o poznani lepsi. Dej konecne vice navazuje a snaze se sleduje vyvoj postav. V postprodukci se take konecne uklidnili a prestali delat reklamy na alkohol, kreace s kamerou i vizualnimi efekty… Za co si film zaslouzene odnasi 3 hvezdy jsou herecke vykony, ktere byly od vsech naprosto uzasne a strhujici a dale pak pribeh sam, ktery je opravdu silny a zaslouzi si rozhodne pozornost.
Přišla v noci (2023)
Přišla v noci, trochu pobavila, pozlobila připravila si půdu v podobě skvělé atmosféry. Na chvíli odešla, zastavila se na lobotomii a bylo jí to málo, tak vzala kámen a jebla se s ním několikrát do hlavy a tvůrci pěkně vyjebali s diváky. Asi takto by se to dalo shrnout aneb jak se dostat od brilantní černé komedie, ze které až mrazí, k naprosto neuvěřitelné, bizarní a hloupé ártovce v podobě závěrečného dějství. Musel jsem se hodně držet, abych nedal ještě o hvězdu míň, protože tak naštvaný jsem z kina už dlouho neodcházel. Opravdu zahozená šance jak dobře vypointovat nečekaný a zábavný námět.
Ohnivě červená obloha (2023)
Tohle je minimalistická libůstka, která se vám zaryje pod kůži, stejně tak jako ústřední soundtrack. Roter Himmel je vztahovou hrou, profesní krizí i melancholií zároveň. Leona můžete nesnášet, ale já ho miloval právě proto, jakým byl. Nadja vás okouzlí svým přístupem k životu a bezprostředností. Každá další postava má co nabídnout. Jde opravdu o citlivou záležitost, která se vás dotkne, stejně jako lesní požár, který se nekontrolovatelně blíží.