Dio_Padre

Clintu Eastwoodovi se to opět podařilo. A je úplně jedno, jestli zfilmuje adaptaci knihy s romantickým příběhem, tradiční a klasický western, film o zapšklým trenérovi boxu, o veteránovi z války ve Vietnamu, nebo filmy inspirované skutečnými příběhy a silnými osudy jednotlivých hrdinů. Styl, jakým příběh odvypráví tě chytne, vyždímá do poslední kapky emocí a do poslední minuty stopáže jen tak nepustí.. a drží ještě dlouho po titulkách. U Richarda Jewella smíchal koktejl z emocí a pocitů zrady, lítosti, vzteku, beznaděje, soucitu a zadostiučinění. A i když divák ten příběh alespoň trochu zná a třeba i ví jaké to má rozuzlení (stejně, jako tomu bylo například u snímku Sully), Clintovi se i přesto daří vytvořit, udržovat a nakonec vygradovat napětí celého děje.

Jsou důležité filmy, která vypráví smyšlené příběhy. Jsou tu filmy, které nám ukazují nejrůznější vize tvůrců. Filmy, které jsou inspirované skutečným příběhem, avšak v průběhu jeho vyprávění a v rámci jeho postupného gradováni se může spousta věcí přihodit všelijak. Proč? Protože tvůrci prostě můžou (filmy se totiž z pravidla ne vždy rovnají skutečnosti). Jsou i snímky, které se striktně drží přesných událostí, to už ale koukáme na dokument. Nebo filmy, které se skutečností naopak nemusí mít společného absolutně nic. Díky tomu se pak divák může bavit všemi způsoby. Může se smát, může se bát, brečet, může se inspirovat, může přemýšlet nebo vzpomínat. Noah Baumbach si v rámci své tvůrčí svobody vymyslel skutečný příběh (přesně tak, vymyslel si skutečný příběh). Reálné postavy, skutečné emoce. Tady končí pomyslná hranice “pouhého” filmového absolutna, kde se může přihodit úplně cokoliv. Končí ve chvíli, kdy je divákovi naservírováno něco, s čím by se mohl ztotožnit. Ne však v rovině konkrétních situací, které ve filmu vidíme, nýbrž v rovině emocionální, kterou divák cítí, se kterou má osobní, každý naprosto subjektivní a jen svojí zkušenost. Někdy je to vtipné, jindy smutné. Jednou nahoře, pak dole. Černá, bílá. Negativa v pozitivech, pozitiva v negativech a jak zpívá Sinatra “That’s life..” (nebo Kája “C'est la vie..”). I takové filmy jsou důležité. A zaplať pánhůh, že těch “skutečných”, které za to stojí, je tak málo. Tenhle za to stojí..

V době, kdy jsme doslova přehlcený filmem s tématikou komiksových hrdinů (což má za následek, že se těmto filmu vyhýbám obloukem), jsou výjimky, které tak nějak vybočují z toho pytle, sice hraných, ale přesto strašně animovaně působících počinů, které mají jasnou "základní" osnovu - náš hlavní hrdina, zamilovanej klaďas; padouch, co chce ovládnout svět a happyend. Prolnuto propracovaným CGI, dokonalou akcí a sem tam nějakou hláškou - lístky, popcorn, kasa cink a za pár měsíců dostaneš to samý s jinými tvářemi. Beru to, osobně jsem se toho však přejedl potom, co přišli první Avengers. Nicméně jsou tu právě ty výjimky. Výjimky, které si vytvářejí vlastní zápletku, vlastní problém a vlastní pravidla. To si pak získává mou pozornost, pro ten svěží a jiný přístup a originalitu. A to se nepřejí. Ten námět, parádní scénář, herci, režie a samozřejmě, dnes už trochu nedoceněná, akce, ta už je pak jen třešnička na dortu, která se stala samozřejmostí a oko diváka už skoro nemá čím dál překvapit. Tvůrci Deadpoola to moc dobře vědí, že už je toho moc a chce se mi i věřit tomu, že si to uvědomují, že jsou tu i diváci, kteří nechtějí pořád jen to samé dokola (jak naivní, Tome..) a tak nemají problém na to na plnou hubu upozornit, nebrat si servítky a utahovat si z tvorby svých kolegů, bez kterých by vlastně žádný Deadpool nebo nic podobného nemohlo vzniknout. Je to jízda plná upřímného, pichlavého, stupidního, sarkastického a černého humoru, parádní akce, promyšlených zvratů, doplněno opět skvělým soundtrackem. Jízda, která však řeší i důležité otázky a ve finále nám předá poselství v podobě připomenutí si správných hodnot - rodina, přátelé, láska a dobro. Druhý díl Deadpoola rozhodně překonal jedničku a to, podle mého názoru, celkem nekompromisně.