HateBreeder

No, marná snaha, přírodopisné dokumenty se prostě dělí na 3 kategorie. Ty špatné, ty dobré a ty, které  vytvoří tým kolem D. Attenborougha.

No, tak tenhle film asi musel kritiky hodně bavit. A to nese takový zdánlivě nevinný název, asi nikdo by si nedokázal představit jaký bude jeho skutečný obsah, natož pak forma, s jakou byl odvyprávěn. Smarzowskiho styl miluju. Všechny jeho filmy jsem si užil a proto netrpělivě vyhlížím každou další novinku, pod kterou se tenhle člověk autorsky podepíše, i kdyby to měla být jen prachsprostá  vánoční reklama na polskou poštu – jistě by i na tomto komerčním hřišti Wojta dokázal zabrnkat na tu správnou strunu prostého katolicky smýšlejícího polského lidu. Ale abych se tady jen nerozplýval, ten začátek filmu mě maličko zarazil. Ještě si pamatuju na  první WESELE, z 2004 a proto mě zarazila ta rozvleklost a vážnost úvodní pasáže. Rozhodně ale nechci soudit dřív, než po závěrečných titulcích, proto jsem se v duchu uklidňoval, že ten typický Smarzowskiho koncert ještě přijde. Ale že v tomto případě to čekání bude delší, než jsem původně předpokládal, a že tady víc než kdy jindy bude platit pravidlo, že čekaní jen umocňuje výslednou rozkoš, tak ne, s tím jsem opravdu nepočítal. Teď bych to měl rozdělit na současnou a historickou dějovou linku filmu, jejichž prolínání tady mnozí kritizují jako rušivý element. Pokud bych se k tomu měl vyjádřit na základě prvních okamžiků, kdy k tomu prolnutí historie se současností došlo, asi bych musel dát ostatním za pravdu. Totiž ono se neobjeví žádné varování, jako že teď přijde střih a my se přesuneme o 80 let zpět, ale ten předěl nastane tak samovolně a přirozeně v rámci plynutí děje, až jsem se v jednu chvíli sám sebe ptal, jestli pořád sleduju jeden a tentýž film. Pak nastal jakýsi „wtf“ moment, kdy jsem se pokoušel chytnout se v nově probíhajícím ději nějakého toho pomyslného stébla - rozuměj dějové linky, abych se znovu „vrátil do hry“. Takže jsem sledoval souvislosti ve jménech, místech, čase i prostoru, protože tam přece musel být nějaký hlubší přesah z minulosti do současnosti. Asi jsem prostě čekal na to, čím mě tvůrce znovu dostane. Ale to jsem ještě neměl tušení, jak to rozdělení na dvě zdánlivě samostatné dějové linky vnese do filmu naprosto nový rozměr a ve výsledku ho to doslova katapultuje napříč různými žánry kamsi mezi obrazovou alegorii a historickou katarzi. Od poloviny filmu už do sebe začínají věci zapadat a vše spěje k naprosto famózní finální části, kterou se tento film odlišuje snad od všeho, s čím jsem měl doposud tu čest se seznámit. Psát o tom, že to všechno působí depresivně, místy dekadentě a bezútěšně, že téměř každá filmová postava je zlá, zvrhlá nebo zle zvrhlá, že na současné tváři Polska můžeme pozorovat v jistých momentech paralelu s jeho temnou minulostí (asi bych ale nedával apriori celou současnost a minulost na roveň), je asi zbytečné.  Smarzowski to zase dokázal i když na to tentokrát šel od lesa. Možná bych spíš měl napsat od stodoly :). Ano, byl tam vidět jeho rukopis, který použil u svých minulých autorských kousků, ale co na tom záleží? Ta konečná podoba, a hlavně vyznění a dopad tohoto filmu byly naprosto jiné, neotřelé a za mě geniální. Čekání se rozhodně vyplatilo, a nakonec jsem dostal to, co jsem nemohl očekávat ani v nejmenším. Tohle nebude film pro střední proud diváků, ale upřímně, který ze Smarzowskiho filmů takový byl? Tento má v sobě navíc určitý punc novátorství, a to ve formě jakou byl vytvořen. V tomto ohledu umělec překonal sám sebe a nastavil si další neoznačenou laťku. Už teď se těším, s čím přijde příště.

Příběh Jeffreyho Dahmera, aneb „Cesta do hlubin zabijákovi duše.“ Přiznávám pro téma sériových vrahů mám docela slabost. Překvapivě tady mě nezajímají vizuální orgie s orgány a tekutinami lidských obětí, mnohdy se stačí podívat na reálnou foto dokumentaci ze skutečných míst činu a k tomu si přečíst policejní zprávy, a to nemůžou žádné filmové triky přebít. Takže z tohoto pohledu mě filmaři mile překvapili, že se zdrželi laciných až trapných pokusů diváka sundat tím, že mu ukážou useknutý gumový penis. Od prvního dílu, který byl ještě značně sugestivní a bylo tam jasně naznačeno, že se nebude jednat o příběh věčně nespokojeného geeka a pubertálního panice, se věci začaly ubírat zdánlivě tím správným směrem. Sledujeme navenek plachého, ale vnitřně neukojeného a rozbouřeného mladého člověka, který se ze začátku pokouší najít svoje místo a uplatnění ve společnosti, ale ono to nejde. Ať udělá cokoliv, setkává se s nepochopením okolí. Jeho největší radosti a slasti v ostatních vzbuzují jen opovržení a strach. Je to k zamyšlení, co se asi musí takovému člověku honit hlavou, když ještě nepřekročil tu hranici, odkud není návratu, nevydal se po temné cestě vnitřních běsů, ale stále čeká na okraji. Jednou nohou stále ve světě normálních lidských pravidel a emocí a tou druhou už přechází na druhou stranu, kam ho to z nepochopitelných důvodů táhne. Právě v tu chvíli musel pociťovat silnou nejistotu až strach z toho, že se mění v něco jiného, že nikde nenajde pochopení a všichni z jeho nejbližšího okolí se mu ještě více vzdalují. Možná, že tohle je ta poslední možnost, jak takové lidi zastavit před tím, než rozpoutají peklo. Možná, že kdyby někdo rozpoznal jeho hrůzný potenciál a zároveň strach a nejistotu z normálního fungování, tak by ho stihl nasměrovat jinam. Možná. Ale to, co se takovým lidem odehrává v tu chvíli v hlavě zřejmě nepochopíme ještě dlouhou dobu. Od začátku, kdy nám byla seriálem předkládána historie tohoto monstra, jeho dětství, rodinné zázemí a sociální vztahy s okolím, bylo patrné, že je něco hodně špatně. Jako první to měli poznat jeho nejbližší, tj. rodiče, ale ti měli dost práce sami se sebou a na podivné chování jejich syna už pozornosti nezbývalo. Ty signály tam byly. Otec místo toho, aby se na svého syna více zaměřil a potom by jistě poznal, že se v něm odehrávají nebezpečné pocity a touhy, tak se s ním věnoval rybaření, lovu, zpracování masa, sbírání přejetých zvířat ze silnice a taxidermii, což jsou vlastně ideální kratochvíle každého normálního malého kluka. Ale dobře, není na místě veškerou odpovědnost házet jen na rodiče. Dahmer prošel školním systémem, armádou, měl několik pracovních záseků, všude, kde se objevil, se vyskytly podivné nehody, a proto se ho chtěli co nejdřív zbavit a hodit odpovědnost na někoho jiného. Dnes je to těžko pochopitelné, protože o duševní a sociální život nestandardních jedinců se zpravidla zajímá více lidí a tak nastává spíš opačná situace, že se hledají problémy tam, kde žádné nejsou. Nicméně ani dnes toto není podchycené a spousty vyšinutých jedinců proklouzne sítem monitorování a pak se dějou věci. A ve filmu to bylo názorně ukázáno, že ty začátky dospělosti si Dahmer vlastně dělal, co chtěl, choval se naprosto mimo běžné chápání a mnohdy jen tak účelově provokoval, aby dostal důvod pustit tu bestii ven, aby tu temnotu, která na něj už kdesi čekala přivolal. Tehdy se v něm právě odehrávalo to vnitřní dilema, ale jeho stále něco drželo ve stavu příčetnosti, a proto se to snažil zahnat chlastem, jako by požil pouze špatný den v práci. Věřím tomu, že psychika sériového vraha má někde svůj spouštěč, který když se aktivuje, tak potom přejde na druhou stranu, jejich mysl se změní a už není žádná šance k návratu. U Dahmera to chvíli trvalo, ale jeho vnitřní hlas byl silnější. Jakmile jednou poznal tu neomezenou moc nad lidským životem, jakmile se mu do jeho obětí promítly všechny jeho touhy a sny a zároveň jeho strach, tak už je jeho proměna dokonána. Potom už jen stačí držet počítadlo.  Jak se dostával k vyššímu a vyššímu počtu jeho obětí, jako by se u něj začal objevovat jistý božský komplex. Jeho ostražitost se vytrácela a kdyby to takhle šlo dál, tak by jednou snad přišel vraždit až na policejní stanici. Také je zajímavé, jak se vyvíjelo pouto mezi Dahmerem a jeho obětí. I když se to zdá prakticky nemožné, vzhledem k tomu, co svým obětem prováděl, tak k nim choval jistý druh možná trochu zvrácené náklonosti. Snad dokonce lásky. Možná ho hnala touha nebýt pořád sám a mít u sebe někoho napořád. Někoho, kdo neuteče, nevzepře se jeho potřebám, kdo bude při něm stát až do konce. V mysli těchto lidí nelze číst, co názor, to naprosto odlišná teorie. A každá je svým způsobem platná. Ať tak nebo tak, jisté je, že pokud budeme hledat společný vzorec chování sériových vrahů, společnou motivaci, která je vedla k jejich hrůzným činům, nemůžeme uspět, protože mysl každého z těchto individuí je jiná, jejich rodinné zázemí, vztahy, potřeby, těžko najdeme shodu u všech. U Dahmera  by se odpověď na tuto otázku mohla ukrývat v jeho dětství, které mělo k ideálu daleko, ale na druhou stranu takové a mnohdy ještě horší začátky života zažijí statisíce dětí a nestanou se z nich monstra. Takže ta příčina bude ještě někde jinde, a proto se závěrem této TV serie, resp. s vysvětlením Dahmerova otce o chování jeho syna prostě nelze souhlasit. Po filmové stránce se mi zdokumentování života jednoho z nejznámějších sériových vrahů líbilo. Jak jsem napsal na začátku, namísto ukazování bezduchého explicitního násilí se snímek soustředil na život vnitřně roztříštěného jedince, který v sobě bohužel nosil temnotu, jež ho ke konci naprosto pohltila a za následek to mělo oběti na životech jednotlivců a zničený život mnoha rodin. Nebylo to bezchybné a byla tam i tzv. hluchá místa, ale v tomto případě opravdu nechci hledat mouchy za každou cenu. Já si tam našel, co jsem chtěl, příběh Jeffrey Dahmera jsem znal poměrně dobře ještě před vznikem tohoto seriálu. A myslí, že tvůrcům se v tomto případě podařilo napsat za tímto příběhem docela důstojnou tečku. Otázka ovšem je, jestli si to takový člověk jako byl Dahmer vůbec zaslouží.