HAL

Viděl jsem nebe a viděl jsem peklo... viděl jsem obrazy ve vlastní duši... viděl jsem Ježíše zabíjejícího svého Boha a Otce... a pochopil jsem ho. A ptal jsem se... jsem vlastně člověk? Chci jím být?... A záleží na tom vůbec? Bůh je mrtvý a já jsem sám v temnotě, slepý.

Je možné v moderním světě stvořit umělý život? Umělou inteligenci která se v ničem nebude lišit od lidské mysli uktryté ve fyzické schránce mozku? Může mít taková AI duši? A co je to vlastně duše? Jsou to jen zážitky a vjemy formující naši mysl, a nebo je to něco víc? - Takové otázky klade film Ghost in the Shell - dokonalé filosofické sci-fi, cyberpunk který redefinoval žánr anime a který spolu s Blade Runnerem nesnese srovnání s žádným jiným filmem v historii.

Kolik slov se může skrývat v tichu? Pohled, letmý dotek... porozumnění. Duše ztracené ve víru nevyslovených emocí. Mysli chápající i bez zbytečných otázek.... A má láska k jednomu filmu, ke křehce melancholické Charlotte, k unavenému, však šarmantnímu Bobovi... k Sofii. Navždy.

Film který konečně (západnímu)světu ukázal co to znamená cyberpunk. Inteligentní audiovizuální nářez nabitý scénami ze kterých mi padá čelist k podlaze i kdybych se na něj díval třeba po sté. Až se za pár desítek let bude dělat žebříček nejdůležitějších filmů dvacátého století, Matrix bude na prvním místě. Ne proto že by první přišel s myšlenkami které reprezentuje, ale proto, že je dostal mezi široké masy.

Za svůj dosavadní život jsem viděl spoustu filmů a mnoho z nich bylo tak skvělých že bych se nezdráhal označit je za geniální a dokonalé, ale je jen jediný u kterého se mě už u loga distribuční společnosti zmocní zvláštní chvění. Chvění plné očekávání, těšení se na něco neopakovatelného a přitom i pocitu něčeho velmi známého. A pak je ze mě rázem opět ten malý desetiletý kluk sedící před blikající obrazovkou s rozzářeným obličejem a s X-Wingem neuměle poskládaným z pár kousků lega na klíně a znovu se nechám unést tou úchvatnou pohádkou o jedné předaleké galaxii...... A teď už končím a jdu si znovu pustit geniální Williamsův soundtrack, vždyť kdo ví, třeba to u něj pocítím znovu. Vy se mi můžete za tenhle sentimentální výlev klidně smát, ale já vím jedno - vím že tahle dětská láska pro mě nikdy nezestárne.

No, it's not going to stop. So just...give up.

Myslíte si že život je vlastně docela fajn? Se7en vás vyvede z omylu. Totální deprese čiší z každého zaběru, z každé věty kterou postavy vypouštějí z úst, z každého momentu kdy si uvědomujeme že to co kdysi bylo smrtelným hříchem je dnes všudypřítomně tolerováno. A nebo si to jen nalháváme, stejně jako ten šílený vrah který kaže skrze smrt a utrpení, a onen "hřích" je a vždy byl nedělitelnou součástí člověka? I toto je jedna z myšlenek kterými mi Fincher se svým opus magnum začal nahlodávat mysl. Dokonalý film v každém jednotlivém detailu, jednoduchý na pochopení, ale hluboký a temný tak že vzpamatovat se z něj vůbec není snadné.

Marně hledám slova pro popsání filmové trilogie, která mě kdykoli dokáže unést do úchvatně krásného a magického svěla, po dvanácti hodinách zničeného a se slzami v očích vrátit zpět a přitom já mám pokaždé chuť se otočit a hned se vrátit TAM, mezi elfy a trpaslíky, vznešené muže na osudových výpravách a v epických bitvách. Jak slovy popsat dokonalost?... a obzvlášť u Společenstva, které je z celé trilogie nejlepší?

Poprvé jsem Aliens viděl ve svých sedmi letech a i přes to že mi mamka při těch nejlepších scénách zakrývala oči to byl jeden z největších filmových zážitků mého života, který nikdy nezapomenu . Vždyť kdo by mohl zapomenout na tu geniální válečnou atmosféru, kultovní hlášky a hlavně dokonalý závěr s nasranou Ripleyovou, která si to už konečně jde vyříkat s tím šmejdem z vesmíru. Jestli něco Cameron umí, tak je to narosto neuvěřitelný cit pro akční filmy a scény nabité adrenalinem a testosteronem - ať už je to Terminátor s rotačním kulometem, nebo Ripleyová lepící ve výtahu zbraně izolepou, u těchto scén mi prostě padá čelist i kdybych je viděl třeba stokrát. A že Directors Cut vyzdvihuje film ještě někam úplně do jiné dimenze, o tom se snad ani nemá smysl zmiňovat.

Nejlepší sci-fi o cestování v čase jaké jsem kdy viděl. Brilantní příběh jehož kousky se vám dokonale skládaji před očima jako části obrovské skladačky mě spolehlivě dostane pokaždé, i když jsem ho viděl už mnohokrát. Prostředí a postavy přitom působí tak reálně, až z toho mrazí v zádech.