Nikki.Nikx

Celá tahle akce pro mě začala jednoho fajnového dne, když jsem s Peťulkou byla ve Westfieldu nakupovat. Mezi letními šaty a odérem nových svěžích parfémů jsem si všimla krátkého reklamního spotu, který propagoval Bafta TV awards.

„Co? Vždyť Bafta byla už v únoru!?", pronesla jsem otazníkem v xichtě. No jasně, vážení, ale to byly filmové awards. Kdo by to tušil?....já ne :D Doma jsem tedy pečlivě zjišťovala podrobné informace, protože tahle akce jasně smrdí Freemanem (Martinem Freemanem.....jak jinak asi!), takže se tam nutně potřebuju dostat....to je bez debat!

Když jsem po těžkém pocení zjistila místo konání, a dokonce i určitý seznam zúčastněných, den BAFTA AWARDS konečně nastal. Byla jsem hrozně natěšená a zároveň značně nervózní. Jednak proto, že tahle akce byla přístupná pro veřejnost pouze s náramkem, který jsem se obávala, že nedostaneme pro malou kapacitu čumícího prostoru, ale taky proto, že je tady fakt velká šance potkat Martina, když jeho partnerka, Amanda Abbington, byla na seznamu. Neříkejte nic! Sama sobě si taky na jednu stranu připadám jako nevybouřený teenager, který slintá nad plakátem Justina Biebra v novém výtisku časopisu Bravo. Ale co...každý je svým způsobem mentálně nemocný ohledně určitých věcí, a každý máme svůj životní vzor. Hold pro někoho je to třeba učitel zeměpisu, co procestoval svět, ale události tomu chtěly tak, že já to tak jednoduchý nemám. Asi by to pro mě byla moc nuda, nevím. Miluju filmy a lidi v tomhle byznysu zpravidla mívají xicht přes celej bok doubledeckeru, nebo nadživotní sochu z kartonu, která vás vítá při vstupu do kina, což znamená, že jsou slavní, zaneprázdnění a nepřístupní. Když se ovšem, čas od času, objeví akce podobného typu, je potřeba jí využít, i když si třeba ani nejste jisti úspěchem mise, nebo to znamená, že následujících X hodin budete stát v upoceném davu s neznámými lidmi a snažit se ji nikomu nevlepit.

10. 5. 2015 byl opravdu nádherný den. Londýn hlásil 20°C a slunečno, což je jasná výhra, protože stát někde v dešti, a nechat si podepsat knížku vlhkou jako holčičí buchta, je fakt vohovně. Donutila jsem Peťulí vstávat se slepicema, abychom tam dorazily fakt brzo. Strach, že se nedostaneme mezi elitu s náramkama, mě děsil jako noční můra. Když jsme dorazily na místo, tak na mě čekalo celkem překvapení. Žádnej dav, nikde nikdo. Připadala jsem si jak jedinej blázen na celým světě, kterej šaškuje v neděli v centru Londýna v brzkou dopolední hodinu. Ale co víc, naverbovala jsem k tomu i svou nejlepší kamarádku, která kvůli mně obětovala takhle krásnej den volna. I owe you!

Tak jsme si šly čekání zpříjemnit kávou do nejbližšího Starbucksu. Pak procházkou a počumováním po chlapech. A že jich tu je.... :D

Stále jsem byla myšlenkama v Drury Lane u Theatre Royal. Nadrženě jsem furt chodila očumovat, ale k mému překvapení se tam stále „nic" nedělo. Už bylo 12:00, a kromě červeného koberce, se na místě nic nezměnilo. Přišlo mi to strašně divný, ale tak hold to asi lidi nežerou tolik jako filmovou Baftu. Tak jsme se tedy rozhodly naposledy odlehčit měchýřům a zaplnit žaludky. V půl druhé už jsme se pevně rozhodly, že tam zůstaneme. Šla jsem se tedy optat za security, jak se co má. Načež mi dáma, oděna do černého slušivého obleku, prozradila, že fronta je za rohem, a že náramky mi může ihned poskytnout. Vpouštět se začne za hodinu, a to podle čísel, která jsou uvedena na náramku. 155 a 156.....to jsme my dvě. Tyy vole....fucked up! To je jako 154 lidí před náma? Docela znepokojující zjištění, když vezmete v potaz, že jsme tam čumákovaly od rána. Příště se cpu a ptám okamžitě! Nu což...náramky máme, tak jakýpak copak.

Když jsme tak seděly ve frontě a prohlížely si své okolí, tak si Peťula všimla jednoho fešáka, pana 82.

„Heey, osmdesát dvojka. Ten je ale kus!" Britové, pohodička kluci....se s náma dali do řeči a Peťula se mezitím tiše roztékala po chodníku jako kopeček vanilkové zmrzliny za letního parného dne.

„Nebyl zas tak hezkej", rejpla jsem si.

„No tak se vrať zpátky na zem, protože tenhle byl jasná desítka, kámo!" Se žbrbláním pod vousy a neblahým výrazem ve tváři jsem poslouchala staříka, co očividně bez okolků zpráskal celý Šalamounovo hovno, protože věděl o všech divech světa. Třeba jako to, že se do prostoru kolem červeného koberce nevejde moc lidí. Ne! Fakt? Do prdele, dědku, zavři hubu! To vidim i bez brejlí!

Šouravým tempem se přiblížila půl třetí a security začali pouštět čuníky do chlívků. Dostaly jsme se dobře dopředu...fakt skoro před vchod. Parádička. Teď nás ale čekala ta těžší část, a tou bylo čekání. Zhruba 3 hodiny, než se fakt začne něco dít. Kameramani si štelovali nádobíčko, fotografové leštili čočky, Peťula se nudou obracela naruby a mně se nervozitou chtělo kadit :D Pro zabití času jsme obdivovaly kdejakýho fešáka, sbírky lovců podpisů, nebo se k smrti smály. Kdybych nás neznala, tak bych si myslela, že bereme nějaký drogy. Pravděpodobně halucinogeny, protože při ujišťování se, že jsme naprosto normální, na nás vykouknul králík. No shit....prostě plyšovej králík! Při čemž všechny procesy ujišťování o naší normálnosti vyletěly komínem, a my propadly dalšímu výbuchu smíchu :D

Po uplynutí deseti světelných let, plus mínus, se červený koberec začal pomalu hemžit všemožnýma lidma. Prostorem se linula vůně parfémů luxusních značek a přihlížející pořvávali na osobnosti britských televizních obrazovek, u kterých jsme neměly nejmenší ponětí, o koho se to vlastně jedná :D Objevovaly se tam ženy v opravdu nádherných šatech, ve slušivých šatech, v crazy lampičkových šatech, ale taky v naprosto otřesných modelech. Ženy velmi mladé, nebo zralé, ženy krásné, charismatické zajímavé a.... Amanda.

„Amanda Abbington. Ty vole!" a kde má tahle nádherná žena, sakra, svůj drahý doprovod?! V tu chvíli mi došlo jednak to, že Amanda je fakt nádherná ženská, asi ještě tak 100x hezčí než na fotkách, ale taky to, že dneska není ten den, kdy potkám Martina Freemana. Protože kdyby tu ten frajer byl, tak by rozhodně svou dámu nenechal jít napřed. Na chvíli mě přepadlo lehké zklamání. Sama pro sebe jsem si fňukla, že přeci tohle byl ten hlavní důvod, proč jsem byla odhodlaná strávit spoustu hodin čekáním a mačkáním se mezi horou cizích lidí. A pak mi došlo, že jsem vlastně měla nevšední den, který člověk úplně běžně nezažije. Objevil se tam Graham Norton a Tom Hollander, taky Mackenzie Crook, Chris O'Dowd nebo Hugh Bonneville. Ale i spousta dalších. Navíc jsem měla celkem kliku, protože mi Amanda podepsala mýho Sherlocka. Knížku, kterou se statečně snažím prokousat v angličtině.

Když už bylo asi tak půl osmé večer, a dlouhý hvězdný koberec značně prořídnul, rozhodly jsme se s Peťulou vydat domů. Martin už nedorazí, Jon Snow taky ne, takže.... Peťulka hodila smutný psí pohled do míst, kde celou dobu čekovala pana s číslem 82, přičemž mi došlo, proč mu nedá svoje číslo?

„Jsi blázen? Se stydim jak hajzl!" Tak jsem se stala dohazovačem, napsala číslo své kamarádky na kousek papíru, a statečně ho šla předat. Když jsem se prokousala přes řádku protestů (Jsi blázen! Tak já jdu pryč! Nechoď za ním! :D Jsi fakt blázen! :D ), které skončily rezignací, dostala jsem se k osmdesát dvojce.

"Hele....mojí kámošce se hrozně líbíš, ale je strašně stydlivá na to, aby ti dala svoje číslo, tak jsem to musela udělat za ní." Načež se kluk s velkýma očima usmál a královským přízvukem mi řekl, že je to moc hezké, a že jeho jméno je Adrian. Sakra, to je jméno jak pro prince :D Prohodili jsme pár slov o dnešní akci, a já pak rychle utíkala zpátky, protože jsem, já kráva, v zápalu dohazování nechala svojí kabelku někde v davu.

S úsměvem na tváří a hrstkou nevšedních zážitků jsme odcházely z Covent Garden. Bylo to hvězdné, bylo to zajímavé. Pro mě z toho plynou určité tipy pro příště, a Martina... toho snad potkám jindy :)

PS: Adrian Peťule napsal, a domluvili si rande ;) AVE já! :D