Willy Kufalt

Filmy noir mám rád, ale v případě Mildred Pierceové jsem měl dojem, jakoby zde onen „noir“ v podobě rámcové zápletky s vraždou byl poněkud navíc. Až po skončení filmu jsem se od povolaného člověka dověděl, že v knižní předloze se např. žádná vražda a s ní spojené následné události neodehrají a ve filmu sloužily tudíž jen pro jeho zatraktivnění směrem k širšímu diváctvu. Dojem mi tenhle kriminální motiv zpětně sice nijak zvlášť nekazí, ale skutečně silný zážitek pro mě vycházel z působivého rodinného dramatu, který se odehrává napříč delším časovým obdobím a věnuje se společnému vztahu a osudům dvou emancipovaných žen – matky a dcery, které vedle rodinného pouta pojí snaha o sebestačnost v životě a schopnost svobodně radikálních činů, ale současně je dělí vzájemně odlišná povaha. V tomto ohledu jsem vnímal (na hollywoodský film 40. let v některých ohledech snad až překvapivě) nadčasovou záležitost, která rozehraje téma se silným společenským přesahem, nabízí podněty k přemýšlení, bez podbízivosti vyvolá v nejedné scéně silné emoce a úspěšně se vyhne i případnému čistému happy endu, který by již z podstaty k takovému příběhu neseděl. O Joan Crawford panuje pověst dost kontroverzní osobnosti, ale i v teprve druhém filmu (po Co se vlastně stalo s Baby Jane?), ve kterém jsem ji viděl, zazářila excelentním výkonem hodným takto slavné herečky. Její postava vyvolává sympatie nejen svou obětavostí, ale i smělým konáním u plnění vysněného nápadu s restaurací, obzvlášť pak v protikladu ke své filmové dcerunce. [85%]

Tenhle dobrodružný survival ze sibiřské tajgy mě v první řadě nadchl sugestivní kamerou, která je zde plná nevšedních uhlů, dynamických pohybů i nádherně vymazlených kompozic (podobně jako i v dalším režisérově počinu Já, Kuba), až se místy blížila dojmu sledování 3D. Klasický dobrodružný příběh o zlaté horečce a posléze boji o život v smrtelně nebezpečných podmínkách má zde i ve spojení s netradičně „artovou“ formou, v dobře nasazeném tempu, čím zajmout a zazářit v konkurenci tematicky spřízněných snímků i po tolika letech. Trošku horší jsem to měl s počátečním pojetím postav, kdy se ve vykreslení hrdinství a zápalu pro věc až příliš „socialisticky“ tlačilo na pilu a občas jsem z jejich projevů s nadšenou náturou měl pocit, jakobych sledoval plakátově nadšené komunisty z budovatelských agitek. V tomhle prostě zůstal Neodeslaný dopis klasickým sovětským filmem z přelomu 50./60. let, dokonce tu v jedné scéně dojde i na celkem bizarní vypjaté „soudruhování“ uprostřed pusté zasněžené tajgy. Škoda, jinak by Kalatozovův film u mě klidně tromfnul i norských Devět životů, které sice pracují s jiným kontextem příběhu i poselstvím, ale vedle boje o přežití v zasněženém prostředí nabízí podobné vyvrcholení. Taky mě, i přes technicky velmi věrohodné ztvárnění přírodní katastrofy trochu zarazilo, že přechod od dobrodružného putování k boji o život uprostřed požáru tu tvůrci zpracovali vyloženě jedním střihem a explicitním časovým skokem (se zatmívačkou) z první fáze příběhu do druhé. Přesto ve mně z viděného zůstávají převažně pozitivní dojmy. [80%]

„Jaký je rozdíl mezi človekěm a opicí? Opice nemá občanský průkaz.“  Tak se nám nová vlna 60. let dostala až do Rumunska, a za mě úspěšne! ...i s nápadem hudební složky tvořené čistě dobovými hity znějícími z tranzistorů a ampliónů jako v Slnku v sieti. Filmů se zápletkou kolem natáčení filmu vzniklo relativně dost, ale zákulisní náhled do pořizování scén pro socialistický osvětový dokument považuji za originální nápad, který dává na pozadí rekonstrukce delikventního činu dvou mladíků vyniknout až černohumorné satiře s ukázkou absurdity systému... a v jiných, než 60. letech by takové dílko ve východním bloku rozhodně vzniknout nemohlo, včetně poťouchlého sebemrknutí, jaké to filmy jsou hrazené státem! :o) Bavily mě svérázné formanovsko-papouškovské postavičky ztělesňující často důležitou profesi (právník, policista, profesor), ale i samotná autenticky civilní atmosféra. Dneska by podobný děj probíhal v reálu mnohem rychleji, protože s příchodem digitálních kamer není potřeba několik minut složitě připravovat a navlékat filmový pás. Nahlédnutí do dobové filmařské techniky mě však tu fascinovalo, zatímco ztrátu tempa jsem mírně pociťoval k závěru s přechodem do vážnější noty. Po víc než 6ti letech (poprvé viděno v rámci Challenge Tour 2018: 30 dní se světovou kinematografií) jsem tak ubral z původního plného počtu, stále však jde o film, který mi i opakovaně přinesl osobitý zážitek a zajímavou kritickou ukázkou zdaleka nejen onoho notoricky známého poznání, co může provést s lidmi alkohol. [85%]