strougy

Ne! Nejsem princ Hamlet, ani jsem jím

                                                          neměl být;

jsem dvořan, ten, kdo postačí jen

posunout děj, začít pár scén,

poradit princi; nástroj, jenž jím je rád,

povolný, jenž vždy použít se dá,

taktický, opatrný, úzkostlivý,

vznešený v řeči, hloupě přesto vypadá,

občas z něj téměř směšnost - 

občas až Šašek snad.

 

Stárnu... stárnu... čím dál více...

Budu nosit ohrnuté nohavice.

 

Thomas Stearns Eliot - Milostná báseň J. Alfreda Prufrocka  

János Besze, řezník a uzenář, měl nejsilnější hlas mezi významnými osobnostmi. Když spustil, zachvívaly se zdi. Této jeho vlastnosti si přál využít Akční Výbor Vítězného Raka (sic!), a proto pověřil Jánose Beszeho, aby ze schodiště Národního muzea pronesl řeč k spontánně shromážděnému davu. Besze se toho ochotně ujal. Postavil se až nahoru, rudý nos mu dodaleka svítil, prostou kostkovanou košili, kterou po týdny nesvlékal, občas rozevlál vítr, a vypustil svůj burácivý hlas. Chcete být otroky? Dav nevyčkal konce věty, ale jednohlasně zahřměl: Chceme! Chceme! A tím byl projev ukončen.

Péter Esterházy - Malá maďarská pornografie

"Mlčíte," řekl Emmenberger, a jeho hlas už teď nezněl elegantně a hravě, nýbrž tvrdě a stroze: "Mlčíte. Člověk dnešní doby odpovídá nerad na otázku : V co věříte? Není slušné takhle se ptát. Nikdo rád nepronáší velká slova, každý odpovídá skromně a nejméně pak už dává určitou odpověď, například: Věřím v Boha Otce i Syna i Ducha svatého, jak kdysi odpovídali křesťané, pyšní, že mohou takto odpovědět. Dnes každý raději mlčí, když je tázán, jako dívka, když jí položíme tu choulostivou otázku. Nikdo také ani pořádně neví, več vlastně věří, ne že by na nic, to ne, každý věří - i když hodně nejasně, jako kdyby v něm byla jakási neurčitá mlha - na něco jako lidství, křesťanství, toleranci, spravedlnost, socialismus a lásku k bližnímu, věci, které znějí dost prázdně, jak se i přiznává, ale každý si ještě pořád říká: Vždyť na tom nesejde, jak se to pojmenuje, ale nejdůležitější je přece, aby člověk žil řádně a s čistým svědomím. A o to se také každý pokouší, zčásti vlastním úsilím, zčásti je k tomu doháněn. Všechno, co činí, dobro či ohavnost, se děje nazdařbůh, zlo a dobro mu padají do klína jakoby náhodným losem v loterii: náhodou je dobrý a náhodou je špatný. Ale s velkým slovem nihilista vyrukuje člověk okamžitě a hodí jím s velkým gestem a s ještě větším přesvědčením po každém, u koho zavětří něco, co ho ohrožuje. Znám tyhle lidi, znám je, jsou přesvědčeni, že mají právo tvrdit, že jedna a jedna jsou tři, čtyři nebo devadesát devět, a že by se od nich žádalo neprávem, aby odpověděli, že jedna a jedna jsou dvě. Všechno, co je jasné, jim připadá pitomé, protože k jasnosti je třeba charakteru. Netuší, že přesvědčený komunista - abych užil takový zrůdný příklad, protože většina komunistů jsou komunisty jako většina křesťanů křesťany z nedorozumění - netuší, že takový člověk, který celou svou duší věří na nezbytnost revoluce a na to, že pouze tato cesta, i když posetá milióny mrtvých, nás jednou přivede k dobru, k lepšímu světu, je daleko menší nihilista než nějaký pan X nebo Y, který nevěří, ani že Bůh je, ani že není, ani na peklo, ani na nebe, ale jenom na právo kšeftovat - víra, kterou však ze zbabělosti nevyhlašuje za krédo. A tak si žijí jako červi v jakési břečce, která nepřipouští, aby se pro něco rozhodli, s jakousi mlhavou představou o něčem, co je dobré a správné a pravdivé, jako kdyby mohlo v břečce něco takového existovat."

Friedrich Dürrenmatt - Podezření  

Až mé mužství bude kulminovat ve znamení Panny

Tvůj prs bude sladký podpaždí hořké klín slaný

Jak mořské ryby rozhozené na divany

Jak sůl země Jak politika naší strany

 

Dnes po celou noc budu hrát si

S tvým tělem jež se v mou náruč skácí

V tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci

Jak básníci na ministerstvu informací

 

Když jemně dráždíš moje bérce

Vzdávám se cele křehké efemérce

Opouštím úlohu i masku herce

Jak úderník z Libčic při prověrce

 

Jsem opilý jak Baudelairem Šalda

Jak Hakenem tak milovaná avantgarda

Tvé údy chvějí se jak roztančená Esmeralda

Jak únorový lid Jenž čeká na Gottwalda

 

V pokoji s růžovou zahradou září Tvá nahota

Na níž se vrhám s lačností hladového Skota

Jejž inervuje na úpatí břicha Venušina kóta

Jak společnost, v níž není nadhodnota

 

Až veliký orloj odbije pátou na Hradu

A změníš své tělo v jedinou rozkvetlou zahradu 

Pak pocítíš mou vášeň zezadu

Jak zemdlelá barikáda vítězstvím zpitou Rudou armádu

 

A vysílena cudně ukryješ svůj bok

Vlhký jak břehy Kaspického moře Jak úrodou požehnaný rok

A k ránu spící políbím tě na rozkrok

Kupředu Kupředu zpátky ni krok

 

(Z článku Pamfletová aféra z Dějiny a současnost 03/2019) 

Nechci, aby si někdo myslel, že si obhajoba vzala za úkol hájit popraviště. Ne, páni soudci, mám všechny důvody být přesvědčen, že člověk se rodí, aby se bál jenom sám sebe. Ale obhajoba chce soud upozornit, že Robespierre byl přinucen stát se Robespierrem. Pod gilotinu ho poslali titíž lidé, kteří před ním den před tím padali na kolena a snažně ho prosili o smilování, honem odhlasovali Dantonovu smrt, když si Robespierre Dantonovu smrt přál, povzbuzovali ho, aby ho zbavili pochybností, a přičinili se, aby si myslel, že představuje samotnou gilotinu, že stačí, aby pozvedl paži a nechal ji klesnout, a v téže chvíli sjede i ostří gilotiny. Ti, co ho obvinili z krutosti, a tím ho poslali na popraviště, ho předtím sami přiměli, aby byl krutý. Ti, co si vždycky zahrávali s poddajností i krutostí, jsou, slavný soude, věčnými mudrci. Jaktěživo jim nebylo nic svaté. Ani když Robespierrovi líbali ruku, ani když mu zaťali drápy do krku. Vždycky byli připraveni prohlásit ty všemocné za světce, aby je pak mohli ukřižovat. Mlčeli, když měli mluvit, a mluvili, když měli zahanbeně mlčet. Napáchali tak nesmírné zlo. A ze zla si aspoň musíme vzít poučení. Jenže jak se má člověk poučit, když moudrost vyprskne smíchy a mne si ruce, spokojena, že "žila"? Moudří jsou vždycky ochotni spolčit se se silnějším a slabšího zradit. Jsou ochotni smát se na ulici, když kolem projíždí kára na popraviště, poté co klekali před těmi, jímž se teď smějí. Nemají myšlenky, ale zájmy. Nemají ideály, ale cíle. Ve jménu koho teď chcete soudit Robespierra? Snad jménem těchhle moudrých? Bylo by groteskní, páni soudci, kdyby to tak dopadlo. Tak byste jenom znova dokázali, že mudrci dokáží všechno obrátit naruby, provaz gilotiny stejně jako kajícné klanění. Že pořádají procesy a soudí jiné, aby někoho nenapadlo soudit je, a pořád hledí být mezi těmi, co soudí.

Octavian Paler, Život na nástupišti

Město, v němž žiji, se jmenuje Praha. Je smradlavé, špinavé, nedá se v něm žít. A to z jediného důvodu - bylo odevzdáno automobilům (o turistech, bezdomovcích, feťácích a zločineckých bandách nemluvě). Povšimněme si však veřejných promluv o tomto městě. Praha je v nich vždy krásná, magická, zlatá. Vždy se při vyslovení jejího jména unyle vzdychá. Moc by mne zajímalo, kde tato Praha vlastně je. Kdykoli se v tomto městě na chvíli zasním já, zasmrdí mi pod nos výfuk, nemluvě o tom, že jsem ohrožen na životě. Naštěstí žiji na periferním panelovém sídlišti, které automobilům ještě nebylo odevzdáno a kde se dá ještě slušně žít, když člověk přehlédne skupinky dementní mládeže zformátované epochou. Do hnusu pražského centra musím jen za obživou. Aby se v tomto pekle dalo vůbec přežít, snažím se některé věci nevnímat. A tak si také vysvětluji ty prapodivné promluvy o "krásné Praze". Jaká to síla nutí k takovým klamným promluvám? Ne, není to jen public relations těch, co tyjí eura z nabízení pražských barabizen. To se uplatňuje posvátná bázeň, to mluví jejich ústy sám totem žádající své ospravedlnění. Ty žvásty jsou svou strukturou typickými neurotickými řečmi, jejichž úkol je jediný - stvrdit snovou realitu, popřít realitu skutečnou. Popřít smrad, špínu, bezmoc pěšáka, rozklad všude kolem.

Jan Stern, Mystika Západu

Země tisíců filmových pláten.

SUPERHOLLYWOOD.

Ani zde si však nedovedou představit život bez boha. Den a noc naléhali v jedné nemocnici na naši nemocnou, v jakého boha věří. Potřebovali vyplnit příslušný řádek v chorobopise.

Odpovídala, že v žádného. Vysvětlovala.

U lůžka se střídali tlumočníci. Domnívali se, že špatně chápe otázku.

Když se blížila druhá půlnoc zpovídání, pochopila, že něco musí říct. Uvědomila si, že by mohla zmeškat dobu příhodnou k operaci. 

Usmála se. Sklopila řasy. Zašeptala.

GAGARIN.

Zajásali. Tušili, že dva dny lhala.

A zapsali Gagarina mezi hinduistické svaté.

Jaroslav Hovorka, Tamilské listy

... můj názor na volby.

Tomuto Parapinovi byly v jeho speciálním oboru přiznávány velké vědomosti. Znal dopodrobna všecko, co se týkalo tyfózních chorob, ať u lidí nebo u zvířat. Slavným se stal už před dvaceti lety, tenkrát, když se jistí němečtí učenci jednoho krásného dne vytasili s tvrzením, že izolovali živé Eberthovy bacily z vaginálních výměšků osmnáctiměsíčního děvčátka. To bylo pravé pozdvižení v říši Pravdy! Šťastný Parapin vydal jménem Národního institutu ve lhůtě co nejkratší říznou odpověď a hned napoprvé překonal toho germánského fanfaróna, protože on, Parapin, vypěstoval téhož bacila, ale čistou kulturou, a ve spermatu dvaasedmdesátiletého invalidy. Hned se stal slavným a od té doby mu stačilo, aby se až do smrti udržel v popředí, načmárat pravidelně několik nečitelných sloupců do odborných revuí. To taky, ostatně bez větší škody, od hrdinského a šťastného dne dělal.

Vážná vědecká veřejnost mu teď plně důvěřovala a to ji zbavovalo povinnosti luštit jeho vědecká pojednání. Kdyby se vážná vědecká veřejnost dala do kritizování, jakýkoli pokrok by byl nemožný. U každé stránky by se trčelo rok.

Céline, Cesta do hlubin noci

Podle mého mělo jen málo lidí takovou smůlu jako on: jednak byl melancholik, hnusící si lidstvo, a jednak mu nějaká paralýza zkřivila obličej do stálého a zářivého úsměvu. A tak každý, kdo ho potkal, se jeho úsměvem rozehřál a radostně na něho halekal na pozdrav. A on, se zářivým úsměvem na tváři, je posílal do horoucích pekel.

Laurie Lee, Jablečné víno s Rozárkou

V téhle fázi? Ne. Vlastně to schvaluju. Něco vám povím. Řeknu vám, po čem touží ženy. Všechny chtějí být v tom. Ať je to, co je to. Mezi sebou všechny chtějí mít větší prsa, chtějí být snědší, lepší v posteli - všechny tyhle věci. Jenže chtějí od všeho trochu. Chtějí být in. Nechtějí být mimo. Všechny touží být mrchou z nějaké knížky. 

Martin Amis, Londýnská pole

Na téhle fotce jsme všichni ironičtí. A mně ironie nedělá dobře. Vlastně ji nesnáším. Nejsem sám, Scarmiglia s Boccou taky. Protože jí je čím dál tím víc, až příliš, nová italská ironie, která se skví na každé hubě, ve všech větách, která každý den bojuje proti ideologii, žere ji od hlavy a za pár let z ideologie nezůstane nic, ironie bude naším jediným zdrojem a naší porážkou, naší svěrací kazajkou, a všichni budeme stejně ironicko-cynicky vyladění, rozčarovaní a budeme dokonale odhadovat způsob zažehnutí roznětky vtipu, to nejlepší načasování, nenadálé přiškrcení, které vede k útlumu narážky, vždycky se účastnící a zároveň nepřítomní, superpronikaví a prohnilí: rezignovaní.

Giorgio Vasta, Hmatatelný čas

O náboženském významu lidského obydlí jsme toho již řekli dost na to, aby se nám samy od sebe vnucovaly určité závěry. Jako obec či svatyně i dům je zčásti nebo v celku posvěcen prostřednictvím kosmogonického symbolismu nebo rituálu. Proto usadit se někde, vybudovat ves nebo i jen dům představuje vážné rozhodnutí, neboť tu jde o samu existenci člověka: v podstatě o vytvoření vlastního "světa", o převzetí odpovědnosti za jeho udržování a obnovování. Náboženský člověk nemění své bydliště s lehkým srdcem, protože opustit svůj "svět" není lehké. Obydlí není "stroj na bydlení": je to universum, které si člověk buduje tím, že napodobuje paradigmatické dílo bohů - stvoření světa, kosmogonii. Každá stavba, každá inaugurace nového příbytku se v jistém smyslu rovná novému začátku, novému životu. A každý počátek opakuje onen prapočátek, kdy se poprvé objevilo universum. I v moderních společnostech, tak silně desakralizovaných, uchovávají ještě oslavy a radovánky, které provázejí vstup do nového příbytku, vzpomínku na bouřlivé slavnosti, jež kdysi vyznačovaly každé incipit vita nova.

Mircea Eliade, Posvátné a profánní

Neodolal jsem a rozhodl se též zapojit do jedné místní akce spočívající v tom, že mi určitý uživatel, konkrétně zlotřilý kajda.I, vybere deset filmů plus jeden bonusový a já je musím do konce roku všechny poctivě nakoukat. Na oplátku mu podobný seznam vytvořím též. Šetřit ho nebudu.

Les Amants du Pont-Neuf - 1*

Rango - 3*

Import/Export - 2*

Sabrina - 3*

A Woman Under the Influence - 5*

Keane - 3*

La Fille sur le pont - 3*

Kingsman: The Secret Service - 2*

Little Miss Sunshine - 2*

Valkoinen peura - 3*

Bonus - Boogie Nights - 4*

Speciální bonus - Proini peripolos - 3*

 

S předstihem jsem obdržel první výzvu pro příští ročník, kterou mi laskavě vytvořil Madsbender.

Du zhan - 3*

Tōkyō monogatari - 5*

Ai no corrida - 1*

Noriko no Shokutaku - 3*

Wrong Cops - 4*

L'étrange couleur des larmes de ton corps - 5*

Texas Chainsaw Massacre 2 - 4*

Berberian Sound Studio - 2*

Marat/Sade - 4*

Wyrmwood - 3*

Bonus - Godzilla - 3*

Speciální bonus - Cosmopolis - 4*

 

A v roce 2016 mě bude opět trápit i kajda.I

Djävulens öga - 3*

Fritz the Cat - 4*

Sans toit ni loi - 4*

Stoker - 1*

Edge of Tomorrow - 2*

The Killing of a Chinese Bookie - 4*

The Ninth Configuration - 3*

Elisa, vida mía - 4*

Bellflower - 1*

Une femme est une femme - 4*

Bonus - Dom zly - 2*

Speciální bonus - Postava k podpírání - 4*

 

Co by to bylo za rok 2017, kdyby si na mě kajda.I nepřipravil nějakou tu filmovou lahůdku

Une belle fille comme moi - 3*

Gunki hatameku motoni - 4*

The Player - 4*

Idi i smotri - 5*

Mad Max: Fury Road - 3*

Sommaren med Monika - 2*

Amour - 4*

Dressed to Kill - 3*

Vendredi soir - 3*

Love in the Afternoon - 3*

Bonus - Faces - 3*

Speciální bonus - ParaNorman - 4*

 

Rok 2018. Další výzva. Opět vytvořená panem kajda.I. Tradice se prostě dodržovat musí.

Ana y los lobos - 3*

Eien no hito - 4*

Coming Home - 3*

Festen - 1*

Power Rangers - 2*

Short Cuts - 4*

Jungfrukällan - 3*

The Master - 5*

Jelena - 2*

Sucker Punch - 1*

Bonus - Benny's Video - 2*

Speciální bonus - Stalker - 4*

 

Kajda.I na mě opět nezapomněl a tak i rokem 2019 mě bude provázet jím vytvořená výzva.

Den brysomme mannen - 3*

Manhattan - 3*

There Will Be Blood - 3*

Shônen - 4*

37°2 le matin - 2*

The King of Comedy - 4*

McCabe & Mrs. Miller - 4*

Krótki film o zabijaniu - 5*

Babusja - 4*

The Florida Project - 2*

Bonus - Taxidermia - 4*

Speciální bonus - Tangled - 2*

Ale tenhle smích způsobil, že Toskánci dospěli k přírodní vědě a ve své chladné malbě k jasné toskánské kresbě; smích znamená odstup. A naopak: kde smích chybí, začíná šílenství. Pokaždé, když jsem měl příležitost sledovat počátek psychózy nebo prvotřídní klinické fobie, byla signálem nepřítomnost humoru - v okamžiku, kdy člověk bere svět naprosto vážně, je potenciálně duševně nemocný. Celé umění žít tkví ve schopnosti lpět na smíchu; bez smíchu je svět mučírnou, temnicí, kde nás potkávají ponuré věci, strašidelným zámkem plným krvavých násilností.

Jens Bjørneboe, Dějiny bestiality

Super Mario Land 2: 6 Golden Coins 90% (Dohráno. Těžká nostalgie, která ale ani po letech neztrácí nic na půvabu. Zabíjení čuníků střílících dělové koule z rypáčku se mi jen tak neomrzí.) Super Mario Land 50% (Dohráno. Zábava na 1, maximálně 1,5 hodiny, jež ale oproti druhému dílu už neobstojí, zub času tu zahlodal až příliš, což je vidět v podstatě u každého aspektu hry.) Wario Land: Super Mario Land 3 80% (Dohráno. Výborná plošinovka, kde úlohu Maria přebere jeho zlý bratr Wario, záporák z minulého dílu. Jelikož je hoch tlustší, tak je poněkud pomalejší a hra je tak v určitých fázích lehce těžkopádnější, ovšem na druhou stranu výborný level design vhodně využívající prostor ve všech směrech to dohání a dohromady to tvoří velmi zábavný celek.) Wario Land II 60% (Dohráno. Ze začátku mě to hodně bavilo svým konceptem, kdy nesmrtelnost hlavní postavičky umožňuje čisté zaměření na všelijaké šmejdění po okolí a hledání ukrytých míst, postupem času se do hry ale lehce vkradla monotónost a do konce jsem to dotáhl hlavně z pocitu povinnosti. Škoda malého využití speciálních stavů, mohlo to tak získat další dimenzi.). Scooby-Doo! Classic Creepy Capers 20% (Dohráno. Primitivní adventurka, která mimo několika momentů evokujících atmosféru klasického seriálu nemá ani nenáročnému hráči co pořádného nabídnout.). Golden Sun 60% (Dohráno. Slušné jrpg, které nabízí ucházející příběh, který sice nevyniká originalitou, ale má zejména na začátku a na konci kvalitní dynamiku, ucházející souboje, jichž není tolik, aby člověka stihly unudit, a povedené puzzle, co sice nejsou vyloženě obtížné, ale potěší. Jen škoda střední fáze, kdy se hra stává na určitou dobu značně stereotypní a značně to v tu dobu ztrácí na kvalitě). Mystic Quest aka Final Fantasy Adventure 40% (Dohráno. Primitivní rubačka, kde klučík máchá zbraní na po obrazovce lezoucí potvory podivuhodných tvarů, zachraňuje svět a vylepšuje čtyři vlastnosti. Něco jako Diablo obohacené o ekologický rozměr, no :-). The Legend of Spyro: A New Beginning 40% (Dohráno. Jednoduchá a vcelku roztomilá plošinkovka pro děcka s otravně repetitivními souboji a celkem pěknou grafikou.). Mickey's Dangerous Chase 20% (Dohráno. Kraťounká a velmi nezábavná hopsačka, co ovšem obsahuje ultraotravné akční mezihry, u nichž jsem vzteky málem rozkousal klávesnici. Nikdy víc!). Kirby's Dream Land 70% (Dohráno. Vynalézavá plošinkovka, která slušně pracuje s "polykací" schopností hlavní kuličky či co to je a i díky podařenému designu dokáže po celou dobu hraní bavit. Škoda přílišné krátkosti a nízké obtížnosti, takhle to i průměrný hráč pokoří ani ne za hodinku čistého času). Kirby's Dream Land 2 60% (Dohráno. Sice stále zábavné, delší a v závěrečných pasážích i obtížnější, ovšem jinak žádný velký posun od minulého dílu v rámci mechanismů hry nenastal. Naopak mi přišlo, že invence v designu levelů upadla a hra působila občas poněkud monotónně). Golden Sun: The Lost Age 70% (Dohráno. Větší, složitější, díky novým schopnostem v rámci mezí rozmanitější a ve výsledku tak i zábavnější. Jen ta informovanost hráče o tom, kudy pokračovat a kde se na obří mapě co nachází, poněkud dosti hapruje). Donkey Kong Land 60% (Dohráno. Co se týče obtížnosti, tak zejména kvůli až puntičkářskému důrazu na přesnost je to v rámci hopsaček to nejtěžší, co jsem z Gameboy her hrál a Maria či Kirbyho nechává daleko za sebou. Co se týče zábavnosti, tak tam už je to slabší, chybí tomu větší pestrost a spád, přesto mě to zejména v závěru chytlo solidně a poslední levely mají velmi slušnou úroveň). Final Fantasy I 30% (Dohráno. Náhodné souboje. Spousta náhodných soubojů. Mraky náhodných soubojů. Náhodné souboje, kam se podíváš. Náhodné souboje na každém kroku. Jeden náhodný souboj za druhým. Mám pokračovat?). Star Wars Episode I: Obi-Wan's Adventures 30% (Přímočará a velmi jednoduchá akční hra, kde mi po většinu času stačilo zuřivě mačkat jedno tlačítko pro máchání mečíkem. K čemu bylo nutné mít tlačítko pro skoky nechápu, za celou hru jsem ho nevyužil snad ani jednou.). Final Fantasy II 80% (O parník lepší než první díl. Mnohem lépe odvyprávěné a díky chytrému vylepšovacímu systému, kdy se vlastnosti či kouzla zlepšují skrze jejich používání, se zamezilo unudění hráče v nepřetržitém množství náhodných soubojů. FF fenomén mi nyní dává smysl.). Trip World 20% (Dohráno. Prapodivná a těžce otravná hra, kde s výjimkou pár bossů postavičce v proběhnutí hry nic nebrání, příšerky jí neubližují, pád ji nezraní, nic. Nebýt tam ultrafrustrující předboss, jenž mi silně hnul žlučí a vlastně vůbec nevím, jak jsem ho porazil, pak by nebylo o čem mluvit. Velmi špatné, ba spíše příšerné.). 102 Dalmatians: Puppies to the Rescue 60% (Dohráno. Vcelku zábavné šmejdění po jednotlivých úrovních pro malé děti. Býti to variabilnější a neupadnout to v druhé polovině do určitého, byť ne úplně strašného stereotypu, šel bych i výš.). Mario Kart: Super Circuit 80% (Dohráno. Velmi, velmi zábavné a zejména návykové, nutkání zkoušet dokončit tratě v lepším čase a s více nasbíranými mincemi je těžko odolatelné. Ač celý Mario GP mód dokončen, stejně mi tahle hra bude ještě po nějakou dobu dělat společnost.). Great Greed 50% (Dohráno. Hlavní hrdina je unesen Mikrovlnkou zachraňovat cizí svět před záporákem jménem Bio-Hazard. Na své cestě se stane svědkem statečného obětování psa jménem Kalorie, po jeho boku bojuje princezna Citrón či Lanýž, tuhle zabrání volbě starosty, jindy se zase přidá k revoluci a stane se svědkem jejího neslavného pádu díky zrádci z vlastních řad a mnoho dalšího. Svěžest zápletek a absurdnost pojmenování postav pomáhá vcelku solidně zastřít fakt, že se jedná o občas až velmi otravně repetitivní jrpg ze staré školy. A na konci je možné za manželku pojmout i 11 let starou Cup Cake, cha!). Tiny Toon Adventures: Babs' Big Break 50% (Dohráno. Vcelku jednoduchá plošinovka, co díky své krátké délce nestačí hráče otrávit. Možnost volby hraní za různé postavy a jejich možné měnění i během úrovně potěšilo, to, že to na samotné hraní velký vliv nemá, už méně. Většinu času mi ku spokojenému průchodu hrou stačil hopsající čuník.) Breath of Fire 70% (Dohráno. Postarší jRPG, co ovšem díky pestrým proměnám prostředí a zábavným vedlejším příběhům dokáže pobavit i dnes.). Super Mario World 90% (Dohráno. Parádní zábava, co nadchne variabilitou jak na úrovní jednotlivých levelů, tak na možnostech průchodu hry. Obtížnost to má mimořádně vysokou, odměnou za vynaloženou námahu pro dohrání je však euforický pocit velmi vysokého stupně). Tom and Jerry Tales 40% (Dohráno. Nepříliš vynalézavé, navíc určité akční mezihry mi vskutku lezly krkem, ale vzhledem ke krátkosti a svému zaměření na poněkud mladší ročníky než je ten můj to stále vnímám jako ucházející kousek.). Felix the Cat 30% (Dohráno. Extrémně krátké a velmi jednoduché, jednotlivé úrovně nepříliš vynalézavé, ale jako u jedné z mála podobných her mě neštvalo ovládání postavičky, s kterou se vždy dalo trefit, kam člověk skutečně chtěl, což výrazně umocnilo prožitek z hraní.) Baby T-Rex 40% (Dohráno. Nepříjemně těžká plošinovka, co mě několikrát vyhnala krevní tlak do nečekaných výšek. Na druhou stranu to ale bylo celé příjemně dynamické a samotný dinosauřík je vcelku roztomilý, závěrečný taneček pobavil velice. Ucházející zábava.). Speedy Gonzales 40% (Dohráno. Škoda většího nevyužití rychlosti myšáka, celé to bylo příliš málo dynamické, vždy, když už se člověk rozběhl, tak musel okamžitě zpomalit, jinak umřel. Frustrující o to víc, že jinak se mi to celé pozdávalo, zejména level design nepůsobil vůbec špatně.). Donkey Kong Land 2 30% (Dohráno. Extrémní obtížnost a nezajímavé levely zabíjí veškeré možné klady dané různými způsoby hraní v jiných podobách než základní opičí. Celé to působí jako natahovaná jednička, jen s dokonalou krutostí dovedeným důrazem na přesnost.). Final Fantasy IV Advance 80% (Dohráno. Velmi vydařené, ne že by to samotným příběhem až tak vynikalo, ale podobně jako druhý díl to je odvyprávěno velmi dynamickým způsobem, že se jeden jen tak nenudí. Navíc kvalitně vystavěná obtížnost velmi potěší, v podstatě jsem nepotřeboval nesmyslný grind k postupu, což se cení.). Final Fantasy V Advance 85% (Dohráno. Systém povyšování povolání je dostatečně zábavný, aby hra nenudila ani v standardně slabší střední pasáží a stále mě to motivovalo k dalšímu postupu. I mě tak těšily náhodné souboje, věc ne vždy v rámci žánru obvyklá.). The Land Before Time 50% (Dohráno. Ničím nevynikající plošinkovka, kde na základě známé série Země dinosaurů si jeden zaskáče za Nožičku, Sáru či jiné postavy, co sice nabízejí odlišné vlastnosti, ale vzhledem k tomu, že s tím hra pracuje minimálně, stejně většinou poskakuje se standardně průměrným Nožičkou. Neurazilo, nenadchlo.). Final Fantasy VI 90% (Dohráno. Krásně epické, mimořádně zábavné, skvěle propracované od začátku do konce. Jedna z nejlepších her, která mi kdy žrala čas.). Breath of Fire II 70% (Dohráno. V podstatě to samé co první díl, mohl bych to opsat slovo od slova a platilo by to též. Stále fajn, ale pokud by třetí díl měl být stejný, asi by mě k hraní nelákal.). Kirby: Nightmare in Dream Land 70% (Dohráno. Otravný respawn poněkud kazil dojem z jinak vydařeného návratu všežravé kuličky. Potěší spousta možných vlastností, co se dají polykáním získat, i množství miniher, ač ani jedna z nich mě vícero nezaujala, i tak to bylo příjemné rozptýlení.)

Aktuálně rozehráno

John Kenn Mortensen

Obojek a řetěz medvědovi znemožňovaly útěk, náhubek mu nedovoloval kousat, psi už se ho nebáli, a dokonce i děti mohly přijít až k němu a pokoušet ho, sahat na něj, vysmívat se mu nebo ho vzácněji krmit a projevit lítost nad jeho osudem. Dál se od něj musely držet pouze mladé ženy. Nikoli proto,  že by hrozilo, že zvíře přetrhne řetěz a chopí se jich, znásilní je a uprchne s nimi. Spíše se věřilo, že sexuální touha, jež pudila tradičně medvěda k ženě, je vzájemná. Vidět medvědího samce příliš zblízka, i když připoutaného na řetězu, mohlo u dívek a mladých žen vzbudit údajně potlačovanou zvířecí žádostivost. Bylo tedy lépe držet je od šelmy dost daleko, jakkoli se zvíře stalo neškodným pracovním nástrojem chudého medvědáře.

Michel Pastoureau, Medvěd. Dějiny padlého krále

"Myslím, že ji mám," řekl Sebald. "Jestli jsem ji někomu nepůjčil. Knihy jsou jako ženy - opustí tě, a když už se někdy vrátí, jsou celé ohmatané... ale tu pravou knihu přijmeš samozřejmě zpátky. V ní je toho ještě pořád hodně k přečtení. A některé knihy bys četl pořád dokola. Jsou knihy, které nikdy neskončí."

Mate Dolenc, Moře v čase zatmění slunce

"Son, never trust a man who doesn't drink because he's probably a self-righteous sort, a man who thinks he knows right from wrong all the time. Some of them are good men, but in the name of goodness, they cause most of the suffering in the world. They're the judges, the meddlers. And, son, never trust a man who drinks but refuses to get drunk. They're usually afraid of something deep down inside, either that they're a coward or a fool or mean and violent. You can't trust a man who's afraid of himself. But sometimes, son, you can trust a man who occasionally kneels before a toilet. The chances are that he is learning something about humility and his natural human foolishness, about how to survive himself. It's damned hard for a man to take himself too seriously when he's heaving his guts into a dirty toilet bowl."

James Crumley