Poslední recenze (20)
Nabarvené ptáče (2019)
Vyprahlost a odosobnělost Nabarveného ptáčete jen více zrcadlí prázdnotu v naší reflexi uměleckého filmu. Poněkud zaslepený divácký úspěch to jen potvrzuje. Upozaděnost prožitku a podstaty, jen směsice chladného vyprávení bez vtahujícího momentu. Ve zkratce estetická masturbace obdivuhodného producenta, ale zcela bezobsažného režiséra a scénáristy.
Zjevení (2018)
Skvěle to vystihl Lukáš Jirsa a jeho kolegové v pořadu ČRo Vltava Reflexe: Film!: Vztah víry se současným racionálním světem. Kritika merchandisingu církví a jejich řádů, zaslepenost víry, ale i rozpor mezi ní a fakty. Hledání agnostika Giannoliho uzavírá otázka: Jsme lidé nebezpeční, nebo naopak prázdní? Ouuuu
Cesta vede do Tibetu (1954)
Kvůli neshodám s čínskými filmaři, vznikly tři verze filmu: pro Československo, Čínu a pro festivaly. Jediná dnes známá verze, která se zachovala je ta československá. V roce 1955 získala verze pro festivaly ocenění v Benátkách a v Karlových Varech. Promítání té československé bylo cenzurou povoleno už rok potom, ovšem na konci 50. let byla cenzurou zakázána úplně. Tedy nikoliv jak Mirka Spáčilová přepisujena distribuční materiál a titulkuje jej “Do kin míří zakázaný cestopis, v němž Češi zachytili soumrak Tibetu” 🤮. Dokument je v československé verzi ryzí propaganda a směl se promítat několik let(určitě s plnou grácií), zato ta festivalová bude asi o dost jiná a Höger tam bude snad mluvit (nebo i nemluvit?) jinak...