Poslední recenze (657)
Hrabě Monte Christo (2024)
Miluju Hrabě Monte Christa. Je to jeden z mých nejoblíbenějších příběhů. Mám velmi kladné a nostalgické vzpomínky k seriálu z devadesátých let a kniha je také naprosto famózní. O tomto filmu jsem se dozvěděla v podstatě náhodou, a tak jsem si ho nemohla nechat ujít. A nezklamal mě! Tento film má všechno, co od adaptace tohoto příběhu očekávám. Vynikající herecké výkony, nádherné lokace a kostýmy jsou samozřejmostí. Ale způsob, jakým příběh dokázali tvůrci obohatit, jsem si zamilovala na první dobrou. Většinou jsem k adaptacím knih o něco kritičtější, ale u této verze mi každá změna dává smysl, je skvěle odůvodněná a pasuje do příběhu možná i lépe, než jak je vystavěn původní příběh. Takto se má sakra dělat dobrá knižní adaptace. Tleskám tvůrcům, co dokázali s tímto nesmrtelným příběhem o pomstě a spravedlnosti. Nemůžu se dočkat, až film uvidím znovu.
Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023)
Obvykle mi délka filmu nijak nevadí. Klidně se budu dívat na čtyřhodinový film, pokud mě bude bavit. Scorsese by se však měl naučit točit filmy kratší, než tři hodiny. Taková délka totiž všem jeho filmům, za mně, dost škodí. Ne že by se v Zabijácích rozkvetlého měsíce nic nedělo. Právě naopak. Děje se tam tolik věcí, že se v tom člověk posléze začne ztrácet. Ale jednu věc dokázal ten film na sto procent - donutil mě nenávidět lidi ještě víc, než jsem je už nenáviděla. Doufám, že se lidi, a hlavně teda američani, po zhlédnutí tohoto filmu alespoň na minutu zamysleli nad tím, jaký zvěrstva v minulosti byli schopní provádět, a položili si otázku: "Mělo to vůbec nějaký smysl?"
Manželé Stodolovi (2023)
Na tento film jsem se poměrně těšila - jednak jsem fanynka true crime žánru, a druhak jsem o manželích Stodolových viděla nespočet dokumentů a podcastů. Možná i proto jsem měla na snímek "přehnaná" očekávání. Asi nejvýraznější slovo, které mě při sledování tohoto snímku napadalo, byla "nuda". Film se strašně táhne, působí nevýrazně a bez energie. I když se zdá, že má jasnou strukturu, tak máte pocit, že se věci prostě jen dějí. Jediné, co je na tomto filmu opravdu výrazné, jsou herecké výkony hlavních představitelů - z Jana Hájka cítíte jeho nekonečnou lásku a oddanost k jeho až psychopatické ženě, zatímco z Lucie Žáčkové cítíte její bezpáteřnost, krutost a manipulativnost. Film má pár pěkných momentů, hlavně co se týče rozkrytí vztahu mezi manžely, ale když se filmaři snaží ukázat i jejich stinnou stránku, najednou to chtějí mít rychle odbyté a nechtějí tomu věnovat dostatek pozornosti. Přitom je jejich vraždění vlastně jediný důvod, proč se o nich ví a navíc je to následek jejich toxického vztahu. Nejzáživnější je však film až v posledních asi patnácti minutách, což je u 107 minutové stopáže poměrně bída. Určitě se dá analyzovat z hlediska psychologického vývoje postav, či z hlediska vývoje, resp. rozpadu jejich partnerského vztahu, ale jako celek je za mě film nezáživný a nudný.
Poslední deníček (28)
Kniha vs. film: Dívka ve vlaku (2016)
Knihu jsem si přečetla na dovolené, ve chvíli, kdy jsem neměla co číst a tak trochu jsem se nudila. Ale řekla jsem si, že to bude lepší než nějaká levná detektivka. I když jsem dostala v podstatě to samé.
Příběh Dívky ve vlaku je ve své podstatě velmi dobře vymyšlený. Sledujeme třicetiletou, zoufalou alkoholičku, která je stále upnutá na svého bývalého manžela, který si založil novou rodinu. Zároveň je ale upnutá i na ideu vztahu dvou cizích lidí, nových sousedů jejího manžela, které každý den sleduje skrze okénko ve vlaku. Má velmi bujnou fantazii, nechává se příliš ovlivňovat svými představami a žije ve falešných vzpomínkách, které formují její vztah k sobě samé a posilují vztah k alkoholu. Díky falešným vzpomínkám a častým výpadkům paměti není důvěryhodným svědkem, což jí nehraje do karet ve chvíli, kdy chce dobrovolně pomáhat policii. Toto jsou témata, která se strašně těžko promítají na plátno. Je zde spousta vnitřního monologu, který nejde zfilmovat, aniž by to působilo levně a hlavně líně. Rozumím tedy rozhodnutí, že je ve filmu spousta voice-overu, kterým se nám hrdinka snaží vysvětlit, jak vnímá onen pro ni neznámý a dokonalý pár. Přesto je zde ale spousta elementů, které by se daly zfilmovat mnohem originálněji a zajímavěji, a hlavně film sestříhat tak, aby to nevypadalo tak uspěchaně.
To totiž adaptace této celkem obyčejné knihy je. Je uspěchaný, rychlý, některé věci vám nedojdou, pokud jste nečetli knihu, a nijak diváka nenapíná ani se nesnaží upoutat jeho pozornost. Děj se prostě děje, ale není zde žádná pořádná atmosféra ani poznávání charakterů. My sice víme, že Rachel je alkoholička, že Scott je slídil, že Anna je vypočítavá mrcha a Megan je nestálá a pronásledovaná traumatem z minulosti, ale chybí mi zde určitý punc, který by to nějakým způsobem obohatil.
Když si vzpomenu na knihu Zmizelá, kterou tak geniálně zrežíroval David Fincher, bylo zde budováno hned od začátku určité napětí, které v divákovi vyvolávalo pocit nejistoty a nedůvěry vůči hlavní postavě. Udělal to, nebo ne? Když se konečně dostaneme k plot-twistu, dozvíme se spoustu i o charakteru jeho ženy, jakou má motivaci a strávíme s ní spoustu času na to, abychom pochopili jak její, tak jeho jednání. Možná je to tím, že je v Dívce ve vlaku tolik postav, a nebo už v knížce je to špatně napsané, ale myslím si, že kdyby se tvůrci nedrželi tolik předlohy, a víc by se ponořili do jejího vylepšení a lepšímu zpracování do scénáře, vznikl by tak zajímavější snímek.
Kniha je velmi pomalá. Než se něco stane, uplyne spousta stran. Svým způsobem je to dobře, protože se autorka snaží o to, abychom nejdříve poznali všechny charaktery, a teprve potom je dostala do choulostivé situace, kterou se snaží vyřešit celý zbytek knihy. Ale tvůrci se nijak nesnažili o to příběh zadaptovat tak, aby se tomu přiblížil ve filmu. Výsledek působí neuvěřitelně mdle, bez života, bez jediného momentu, u kterého byste se zastavili a řekli si "ty vole, tak to bylo hustý" nebo něco v tom smyslu. Nakonec si uvědomíte, že jste dvě hodiny strávili nad filmem, který stejně další den zapomenete.