Avalon820

V komentářích k tomuto filmu se velmi často opakuje přídavné jméno „geekovský“ a já nechápu proč. Tento film NENÍ geekovský - opulentní salvu popkulturních odkazů musí totiž pochopit snad skoro každý, komu není víc než pětačtyřicet nebo nestrávil poslední dvě dekády v jeskyni na Marsu. Geek na to být opravdu nemusí… Když už tady ale na druhou stranu takové množství popkulturních odkazů je, nabízí se otázka: Proč vlastně? Má to nějaký příběhový smysl? Já ho totiž nevidím, neboť takto prostý děj by fungoval naprosto stejně zasazený prakticky do jakéhokoli univerza a zpracovaný v jakémkoli stylu. I když je fér přiznat, že kvůli příběhu se na takovéto věci do kina nechodí… Jako film pro náctileté funguje Ready Player One tedy asi dobře, je to moderní, barevné, akční a rychlé a z plátna to jistě zanechá o úroveň lepší dojem než z obrazovky. Objektivně si to slušné tři hvězdy zaslouží. Na mě to však působilo, že se mi dostalo zastydlého příběhu v kýčovitém hávu, který bych si snad raději zahrál, než abych na něho více než dvě hodiny koukal.

Del Torovi se podařilo nemožné – jeho přestylizované padesátkové retro už není ani kýčovité (což by se dalo možná i pochopit, jelikož z podstaty obsahu k tomu inklinuje), ale vyloženě dekadentní… Nevkusný styl je ale jen jeden z mála aspektů, který by bylo možné filmu odpustit, kdyby jako celek fungoval. Jenže nefunguje. Bizarní fantasy námět, byť na první pohled velmi zajímavý, je zpracován jako drama, až sekundárně jako thriller, o hororu nemůže být téměř řeč. Žena se zamiluje do ryby – to zkrátka nelze brát vážně. Nepomáhá tomu ani salva vyřčených patetických poučení – „Když nepomůžeme hodnému monstru, sami se staneme monstry,“ nebo „Když někoho miluješ, nezáleží na tom, jestli je to muž, žena, černoch, handicapovaný nebo ryba,“ a tak dále... Samozřejmě je pak velmi snadné označovat film za pohádku pro dospělé a omlouvat tím… Co vlastně? Naivitu? Patos? Prázdnotu? Snad, bohužel nic z toho není v tomto případě znakem žánru, ale jednoduše chybou. A nedovede-li potom taková „pohádka“ přinést alespoň trochu vkusným způsobem sebejednodušší poselství, proč ji sledovat?

Všeho moc a zároveň všeho málo. Na ploše více než dvou hodin se autorům podařilo rozmělnit příběh dvou světů, který diváky sice bombarduje dramatickými situacemi, ale přesto zůstává naprosto umělý a povrchní. Totéž platí pro postavy, které (vedle toho, že jich je poměrně hodně) jsou šablonovité, nebo rovnou ploché a bez prostoru. Všudypřítomný patos navíc zabil všechny šance dostat z diváka alespoň náznak nějaké emoce, což je při daném tématu přinejmenším zvláštní. Mudbound je nakonec tedy učebnicovým příkladem toho, že i časem ověřené téma, byť řemeslně asi bezchybně zpracované, se po tisícím zrecyklování jednoduše přejí, pokud do něho autor nepřidá alespoň kapku své invence, kterým by jej odlišil.