sedm.1

Za mě se v souvislosti s tímto snímkem jedná o ukázkový příklad davové psychózy, vyvolané kýmsi, kdo z nějakého důvodu nepotřeboval, aby toto pokračování dosáhlo podobného úspěchu jako předchozí díl, a tak do světa vypustil směšnou tezi o katastrofálním filmovém projektu, ve kterém je špatně úplně všechno od první do poslední minuty, stádo poslušných diváckých oveček se toho následně samozřejmě chytlo na první dobrou, kydání hnoje na Jokera se stalo nezbytnou módní povinností, no a výsledkem toho je pak jeden z nejnezaslouženějších filmových propadáků posledních let. Nechápu, nerozumím, a jako jeden z mála nesouhlasím, každopádně stádečko tupých, lehce ovlivnitelných ,,kritiků” může být spokojeno, cíl splněn a nyní zas můžou ovečky čekat, co si zas nějaký no name blbeček kdekoliv po světě umane rozcupovat, aby se mohli přidat a zas něco pořádně naprosto neobjektivně rozmrdat! Tak a máte to! Ani já tu tedy sice nehodlám vykládat, že Folie à Deux je kdovíjaký filmový klenot, ojedinělá podívaná, či top snímek roku, nicméně na druhou stranu jsem opravdu přesvědčený, že si zároveň až takovou kritiku rozhodně nezaslouží a vlastně jediné, co bych k tomu chtěl z negativního pohledu podotknout, je dotaz na tvůrce, jak moc bylo nutné to zakomponování písní a hudebních vystoupení, jelikož mi to nepřišlo ani potřebné, ani vhodné, ani nikterak v žádném ohledu obohacující, a pokud se mělo jednat jen o dosažení originálnosti, tak sorry, ale to se fakt nepovedlo, a to nejen z důvodu, že ani jeden z přítomných původních songů není chytlavý, či zajímavý, a těm přezpívaným šlágrům zas chybí šťáva a výraznost, takže za mě opravdu zbytečnost, co nepřinesla nic dobrého. Žádná další kritika na tento snímek mi ovšem již nedává smysl, jelikož ve všech ostatních ohledech se prostě jedná o skvělý film. Zápletka je nápaditá a výrazná, má perfektní spád, disponuje napětím, emocemi, strhujícími dramatickými scénami a správně vygradovaným závěrem. Prostředí nemocniční věznice pak působí doslova dokonale, nabízí neuvěřitelnou atmosféru a má dech beroucí vizuální podobu, no a dění u soudu je pak sice pojato trochu jinak, ovšem ani o trochu méně působivě. Hodně mě jinak oslovila i v závěru prvního dílu nahozená anarchistická myšlenka, která je zde rozvinuta v jeden z nejzásadnějších prvků snímku a za mě tu plní svůj cíl na maximum, jelikož působí skutečně silným a přesvědčivým dojmem. A nakonec jsem si asi očekávaně nechal ústřední duo postav a samozřejmě jejich hereckých představitelů a v tomto ohledu je to vrchol, jak Joker, tak Harley Quinn jsou totiž nevídaně výrazné a zajímavé postavy, co mě doslova strhly, a co se týče hereckých výkonů Joaquina Phoenixe a Lady Gaga, tak to jen smekám, klaním se a obdivuji jejich herecké mistrovství. Já zkrátka v tomto případě půjdu hrdě a nekompromisně proti davu, pokračování Jokera budu všude obhajovat a chválit a všem jen doporučuji, ať nedají na hromadnou nesmyslnou dehonestaci této podívané a dají jí naopak šanci, kterou si rozhodně zaslouží.

Devotion je neuvěřitelně, ale jako že fakt neuvěřitelně nezáživná a nenápaditá podívaná, pojednávající o prvním válečném černošském pilotovi působícího u amerického námořnictva, což by nebyl problém, kdyby to ovšem nebylo celé zpracováno tak nudně a především neskutečně šablonovitě. Zápletku tak prakticky celých prvních devadesát minut tvoří jen otravné a mdlé tlachání pilotů o životě a vzájemném poměřování si ptáků, a to nejen těch ocelových, sem tam pak prolítne nějaká ta poznámka o utlačování černoušků, na což následně svým ubrečeným ksichtem reaguje krajně nesympatický Jonathan Majors, a to je vše. Žádná akčnější pasáž, nic dramatického, nic emočního, nic zábavného, jen předvídatelné činy a plky, co uspí diváka i po pěti redbullech. V poslední třicetiminutovce pak sice dojde k jistému oživení, kdy se přeci jen vše výše zmíněné dostane ke slovu, a díky čemuž se to kupodivu chvílemi promění i v poměrně funkční podívanou, výsledný dojem to už nicméně zachránit stejně nedokáže, jelikož i zde tomu chybí jakákoliv výraznost a působivost. Ničemu dobrému jinak nepřispějí ani jednotlivé velice tuctové postavy a ani jejich herečtí představitelé, atmosféra se tu pak sice tvůrcům navodit povedla, ale i tak ji nelze považovat za nějak výjimečnou, no a závěrečné tlačení na pilu po emoční stránce je pro změnu zas tak křečovité a nepřesvědčivé, až to snad vyznívá spíš do trapna. Za mě zkrátka tento snímek nenabízí opravdu nic, kvůli čemu bych ho mohl doporučit a vlastně i ty dvě * si dovolím označit snad až za přehnané a nezasloužené.

Filmy miluji z mnoha důvodů. Třeba velkolepé spektákly kvůli jejich dech beroucím efektům, akční kvůli strhujícím soubojům, horory kvůli jejich krvavosti, či například thrillery kvůli jejich napětí, takhle bych mohl každopádně ale pokračovat vlastně u všech dalších žánrů, nicméně proč je film opravdu tak moc důležitou a neoddělitelnou součástí mého života, je přesně díky zážitkům, který mi poskytují právě snímky, jako je The Holdovers. Podívaná, jejíž kouzlo spočívá v síle obyčejnosti, v působivé věrohodnosti, v kráse okamžiku, přinášející silné lidské osudy, týkající se neobyčejně výrazných postav a nabízející pořádnou dávkou přesvědčivých emocí. Tohle vše jsou Zimní prázdniny, film nepotřebující ke své funkčnosti a působivosti nic jiného, než úžasný tvůrčí a herecky talent. Zápletka je tudíž sice možná docela jednoduchá a možná i předvídatelná, ale prostě i tak je čirá radost být součástí přítomného strhujícího vývoje vztahu mezi učitelem a žákem, který se postupně mění z počínající nevraživosti až po důvěryhodné přátelství, potvrzené vzájemným sdílením svých osobních životních traumat. Další zásadní pozitivum celého tohoto filmového zážitku představuje pak doslova luxusní casting, na čele s ústřední hereckou dvojicí Paul Giamatti a možná herecký objev roku, nevídaně přirozený a přesvědčivý Dominic Sessa, kteří tu mezi sebou rozehráli skutečně strhující herecký koncert, který bylo též radost sledovat. Opomenout jinak ale nemohu samozřejmě ani dech beroucí atmosféru a celkově velice silné vizuální a stylové zpracování, což též v obou ohledech přispívá k nejvyšší možné filmové kvalitě celého snímku. Já jsem zkrátka z tohoto filmu neskutečně nadšený a ještě jednou musím zopakovat, že se jedná o vážně nevídaně podmanivý, okouzlující, emočně silný a celkově enormně působivý zážitek, který by si žádný cinefil neměl rozhodně nechat ujít.