gjjm

Vždycky mne zajímalo, jak je vlastně Gibusíkova slavná věta francouzsky. Nic moc: "si j'aurais su j'aurais po v'nu."

Někteří jsou ďáblem (nebo, řečeno o něco sekulárněji s C. G. Jungem, se svým vlastním duchovním stínem) pokoušeni a upadají v pokušení, jiní vcelku pokojně koexistují ve lhostejnosti k dobru a zlu... A někteří proti němu činně bojují. A ti v první linii jsou nejvíc ohrožení - je s podivem, že si tuhle jednoduchou pravdu doposud v satanských horrorech nikdo neuvědomil. Velice dobrý exorcistický horror a zároveň poněkud filosofující příběh o víře a pochybnostech na pozadí exorcistického výcviku mladého jáhna (ovšem pojatý naprosto neutrálním způsobem a ponechvájící jakékoliv řešení na divákovi; netáže se ani tak po existenci a povazee Boha, ale spíše po existenci a povaze hříchu, což je otázka zdánlivě politicky korektnější a méně závažná, ale ve svém důsledku mnohem palčivější pro všechny formy náboženských a nenáboženských smýšlení), kupodivu nikoli vykrádačka starých satanských horrorů, ale snaha vytvořit něco nového, s novými nápady, novou imaginací a novým stylem (mula s červenýma očima se dost povedla) - ovšem navazující i na klasiku (Hopkins). Film vcelku zajímavě spojuje severskou filosofičnost, americkou spektakulárnost a italskou imaginativitu. Potěšila mne rovněž absence jakéhokoli romantického příběhu, byť se k němu jednu chvíli schylovalo. Že by v této oblasti konečně svítalo na lepší časy?

Adaptace jedné z dějových linií románu Stanice Bouřná aneb Den delší než století aneb A věku delší bývá den od Čingize Ajtmatova (jsou to tři různé verze téhož románu, jen upravené každá pro jinou cenzuru) a jeden z mála turkmensky mluvených filmů v historii, prý slibný, leč nerozvinutý začátek filmové historie turkických národů. (Nemohu si odpustit jednu polokonspirační teorii, podle níž jsou Moravané v podstatě turkickým národem, anžto první moravský kníže Mojmír byl vlastně do východní Evropy zabloudivší potomek nějaké perské či turkmenské královské dynastie; proto se Moravané ve středověké řečtině občas nazývají Margi, stejně jako nějaký turkický kmen - ano, samozřejmě je to blbost, ale musíte uznat, že to má jistý půvab.) Čas je neurčitý, období, kdy kočovní velbloudáři úpěli pod krutostí barbarských nájezdníků (může to být právě tak třinácté jako dvacáté století - v těchhle končinách se svět nemění), prostor jsou nepřehledné, široširé stepi střední Asie (v knize v oblasti Sary-Ozek, ve filmu někde na tureckých hranicích); příběhem je mýtus o mankurtech, otrocích, jimž byla krutou procedurou zničena paměť, o ztrátě identity (osobní, kulturní, národní, náboženské - dosaďte si, co je Vám libo) a jejích hrůzných důsledcích. Nejde o obvyklý kulisovokostýmový historický film, ale o zfilmovaný mýtus, kde je reálná složka zredukována na bezvýznamné minimum, kde záleží nikoli na příběhu, nikoli na historických reáliích, ale na prolínání metafysiky s ethikou, kde se skutečné drama odehrává v rozporu v základních filosofických otázkách, v problémech paměti, identity, svého umístění ve světě lidském, přírodním, nadpřírodním, toho, zda a jak je možné člověka z této posice vyrvat a jak strašlivé důsledky to může mít, zda pak zůstane člověkem a zda pak zůstane aspoň něčím, jak moc záleží na naší identitě, jak moc se musíme hlídat, abychom nezapomněli... Protože paměť, naše i cizí, to je kontinuita, paměť je nesmrtelnost, ztráta paměti je vražda vlastní matky (takto metaforicky, v mýtu doopravdy), zničení vlastních kořenů (čímž se myslí také, ale nikoli pouze, odnárodňovací procesy v SSSR, odnáboženšťovací postupy v ČSSR - náboženská kultura je právě tak důležitou součástí lidské identity, jako kultura národní, ač si to my, obyvatelé ČR, z náboženského hlediska učebnicoví mankurti, těžko přiznáváme ... ale také globalisace, veškeré mustrování lidských individualit a tak dále). Můžeme se nechat ovlivňovat, to ano. Můžeme s ovlivněními pracovat, zlepšovat svou paměť, totiž svou vlastní kulturu, svou vlastní identitu, ať už národní, náboženskou, ethnickou či osobní, o cizí inspirace... Ale nesmíme ji ztratit. Jsme - dovolíte-li mi pokračovat ve výkladu tohoto mythu - jacísi strážci pokladnice. Můžeme z ní brát, musíme do ní dávat - ale za žádnou cenu ji nesmíme ztratit. I to je - podle tohoto mythu - smysl lidského života; sloužit Něčemu Vyššímu, což jsou v tomto případě naše vlastní kořeny, prameny naší identity. A když ji ztratíme, můžeme se sice dopustit strašlivých zločinů na svých vlastních kořenech a pramenech, ale přece jen máme naději, protože i když si nepamatujeme svoje vlastní jméno, původ a rodiče, když už neznáme písně své země, abych se trochu podržel působivé turkické imaginace a nepřeváděl ji zas tak násilně do stylu evropské essayistiky, není nám zavřena cesta tam, kde jsou pravé kořeny lidství, nezávislé na identitě - k přírodě, k Zápřírodí, k Slunci a Měsíci, s nimiž jediným mankurti mohou mluvit, k Božství (?)... To je zhruba význam (aspoň jak já jej vnímám a pro sebe interpretuji) Ajtmatovovy knihy, a jsem nesmírně rád, že to aspoň někteří filmaři nezkreslili nebo neztrapnili, jak to tak bývá. Že se aspoň někomu podařilo zfilmovat mythus jako mythus a ne jako efektové drama. (A taky jediný případ, kdy jsem měl tu čest slyšet, že se obvykle poněkud katalepticky působící ruští lektoři, možná strženi působivostí filmu, doopravdy snaží hrát, dokonce nezávisle na Turkmenech a docela slušně...) A citát na závěr? Někde jsem četl, že důkazem mythovosti mythu je to, že z nejbanálnější frase udělá magické zaklínadlo. Svatá pravda... Kak těbja zavut? Man-kurt! Man-kurt! (P. S. Nikomu to neříkejte, ale dá se to najít na Youtube.)