Životopisný - Žánry

Charakteristické vlastnosti životopisných filmů

Termínem „životopisný film“ označujeme takový film, jehož děj spočívá v dramatizaci života nějaké skutečné významné osobnosti, ať už žijící či zesnulé, případně vícera takových osobností současně. Oproti životopisným dokumentům, opírajícím se o autentické záběry a výpovědi, jsou životopisné filmy založené na fikčním vyprávění (byť třeba vycházejícím z reálných událostí), v němž v rolích diskutovaných osobností vystupují herci. Životopisné filmy se proto řadí mezi fikční žánry, přičemž nejčastěji bývají realizovány v podobě životopisných dramat a životopisných historických dramat, nicméně v závislosti na zvoleném tématu mohou pochopitelně naplňovat i aspekty jiných žánrů, např. komedií, westernů, muzikálů nebo válečných či kriminálních filmů. V rámci těchto žánrů pak životopisné filmy vynikají právě svým zaměřením na konkrétní osoby z dávné či nedávné historie a na jejich činy, byť často s přesahem do širších politicko-společenských událostí. Jejich cílem je buď obsáhnout něčí celý životní příběh, nebo alespoň takový jeho úsek, jenž lze považovat z hlediska historické hodnoty za nejzásadnější. Jejich náměty nejčastěji tvoří životy prezidentů, vladařů a politiků, zpěváků, malířů, spisovatelů, hudebních skladatelů a jiných umělců, vědců a vynálezců, armádních velitelů, národních hrdinů i kriminálníků, slavných sportovců a dalších známých osobností či celebrit. Mezi životopisné filmy se řadí i mnohé snímky inspirované životy různých biblických postav, jejichž reálná existence a historická hodnověrnost je však v řadě případů předmětem sporu.

Ani jiné životopisné filmy (pro něž se užívá také označení „biografie“) ovšem nemusí být na sto procent věrné skutečnosti a osudy svých postav proto leckdy všelijak přibarvují, zjednodušují a zkreslují, zkrátka činí je ještě dramatičtějšími nebo zajímavějšími, než jaké doopravdy byly. Jejich příběhy se často drží ustálených vypravěčských konvencí, v jejichž rámci se kupříkladu filmy o královských vladařích obvykle točí kolem jejich politiky v kontextu příslušné země, daného historického období a zákulisních intrik na královském dvoře, filmy o vojevůdcích se pro změnu zabývají jejich vítězstvími a strategiemi v konkrétních bitvách a válkách a filmy o životě Ježíše Krista zas obvykle operují s jeho soudem a ukřižováním. Ve filmech o umělcích je běžné, že hlavní protagonista riskuje vše ve snaze dosáhnout úspěchu, při cestě na vrchol se potýká s osobními konflikty a problémy a poté případně prožívá krizi doprovázenou poklesem slávy a završenou triumfálním návratem. Filmy o slavných ženách zas často operují s jejich schopností prosadit se v náročné konkurenci a v prostředí plném stereotypů, předsudků a nerovnosti.

Významnou roli při natáčení životopisných filmů často hraje i herecké obsazení, kdy jsou herci a herečky obsazováni mimo jiné i v závislosti na fyzické podobnosti s osobnostmi, jež mají ve filmu ztvárnit, což pak může být ještě posíleno dovedným nalíčením. Ve svém hereckém projevu se pak obvykle snaží inspirovat nejen mluvou a mimikou, ale i pohyby a gesty svých reálných předobrazů, přičemž bývají vzhledem k náročnosti takových rolí za své výkony často nominováni na nejrůznější filmové ceny a také náležitě oceňováni, stejně jako životopisné filmy samotné.

Životopisné filmy od počátku němé éry do konce 20. let

Životopisné filmy sporadicky vznikaly již v raných obdobích kinematografie, což dokazuje např. krátký snímek francouzského filmaře George Mélièse Jeanne d’Arc (1900), v němž byly zachyceny osudy Jany z Arku, nebo australské kriminální drama The Story of the Kelly Gang (1906), pojednávající o lupičské bandě vedené Nedem Kellym. Janou z Arku se zabýval i film režiséra Cecila B. DeMilla Joan the Woman (1916), stejně jako pozdější francouzské drama Utrpení Panny orleánské od Carla Theodora Dreyera (1928). Ve francouzském filmu Královna Alžběta (1912) zas bylo zachyceno vládnutí královny Alžběty I., zatímco britský film Sixty Years a Queen (1913) se zaměřil pro změnu na období vlády Královny Viktorie. Tématem pro filmaře se však krom toho staly mimo jiné i životy Edgara Allana Poea (The Raven, 1915), Abrahama Lincolna (série krátkých filmů The Lincoln Cycle, 1917) nebo Grigoriho Rasputina (Rasputin, the Black Monk, 1917).

Ve 20. letech minulého století se v kontextu životopisných filmů zaskvěl především francouzský koprodukční čtyřhodinový Napoleon (1927) a také několik snímků o životě Ježíše Krista, např. německý Král Nazaretský (1923) nebo americký Král králů (1927). Filmy If I Were King (1920) a The Beloved Rogue (1927) se věnovaly životu básníka Francoise Villona, westernový Jesse James (1927) zas popisoval osudy slavného stejnojmenného psance. Osudy prezidenta Lincolna se dočkaly nového zpracování ve snímku The Dramatic Life of Abraham Lincoln z roku 1924 a později i ve snímku Abraham Lincoln z roku 1930. Ve francouzském filmu Casanova (1927) zas ožil příběh známého spisovatele a svůdníka. Životopisný film se následně na přelomu 20. a 30. let etabloval jako samostatný žánr, počínaje snímkem Disraeli (1929), který se zabýval postavou britského politika a spisovatele Benjamina Disraeliho, o němž vzniklo již dříve několik filmů, a to v letech 1916 a 1921.

 

Vzestup životopisných filmů ve 30. letech.

K velké vlně popularity životopisných filmů došlo ve 30. letech minulého století, kdy se na utváření jejich kodifikované podoby podílel zejména americký režisér německého původu William Dieterle. K jeho nejúspěšnějším počinům se řadily snímky Jeden z nesmrtelných (1936), třemi Oscary oceněný příběh francouzského vědce, Případ kapitána Dreyfuse (1937), taktéž třemi Oscary vyznamenané drama o známém spisovateli, a Juarez (1939), film natočený podle osudů mexického prezidenta Benita Pabla Juareze. Po úspěchu britského historického snímku Šest žen Jindřicha VIII. (1933) se i jiní filmoví tvůrci začali věnovat postavám královen, načež vznikly mimo jiné snímky Královna Kristýna (1933), Kleopatra (1934), Marie Stuartovna (1936), na čtyři Oscary nominovaná Marie Antoinetta (1938) a na pět Oscarů nominovaný Soukromý život Alžběty a Essexe (1939), věnovaný vášnivé aféře mezi Alžbětou I. a anglickým hrabětem Robertem Devereuxem. Ve stejném roce vznikly také hned dva filmy o ruské carevně Kateřině Veliké – americká Rudá carevna (1934) a britská Kateřina Veliká (1934).

Film Rasputin the Mad Monk (1932) vyprávěl nejen o postavě tajemného mystika Rasputina, ale i o posledním ruském carovi Mikulášovi II. a o dalších členech jeho rodiny a dvora. Životy slavných umělců se zabývaly filmy Voltaire (1933) a Rembrandt (1936), britské drama Whom the Gods Love (1936), popisující příběh Mozarta a jeho ženy, a sovětský snímek Básníkovo mládí (1937), jenž zas rozebíral osudy Alexandra Sergejeviče Puškina. Životopisně laděný kriminální film Zjizvená tvář (1932) byl inspirován obávaným gangsterem Alem Caponem a ve filmu Jesse James (1939) znovu ožil příběh známého psance. Hlavním hrdinou muzikálu Velký Ziegfeld (1936) byl broadwayský umělecký manažer Florenz Ziegfeld, v dramatu Zapomenutý (1939) jím byl pro změnu vynálezce telefonu Alexander Graham Bell. Francouzský snímek Golgota (1935) popisoval poslední dny života Ježíše Krista, dobrodružný film The Adventures of Marco Polo (1938) byl pro změnu zasvěcen slavnému objeviteli. Sovětský film Sergeje Ejzenštejna Alexandr Něvský (1938) využil příběh o národním hrdinovi, který bránil svatou Rus před nájezdníky, pro dodání odvahy v dobách hrozící nacistické invaze. Stejnému účelu – povzbudit a zahrát na vlasteneckou notu během hrozících válečných konfliktů – následně posloužila i řada pozdějších životopisných filmů.

 

Životopisné filmy ve 40. letech a za druhé světové války

Počátkem 40. let začaly zejména v Hollywoodu a ve Velké Británii vznikat v kontextu druhé světové války silně vlastenecké životopisné filmy – třeba dvěma Oscary oceněný Četař York Howarda Hawkse (1941), který vycházel ze skutečného životního příběhu nejoslavovanějšího vojáka první světové války. Vlastenecké byly i filmy o životě amerických prezidentů, jako byly např. Young Mr. Lincoln (1939), Abraham Lincoln (1940) nebo pěti Oscary ověnčený Wilson (1944), pojednávající o životě Woodrowa Wilsona. S cílem pozvednout bojovou morálku vznikl ve Velké Británii podle stejnojmenné hry o známém anglickém králi od Williama Shakespeara i historický film Jindřich V. (1944), natočený režisérem Laurencem Olivierem v době, kdy se Británie chystala k invazi do Francie okupované Německem. V Sovětském svazu měl podobný efekt dvoudílný Ivan Hrozný (1945) od Sergeje Ejzenštejna, vyprávějící o ruském carovi Ivanovi IV. coby o národním hrdinovi. V Německu zas vznikly mimo jiné životopisné snímky Bismarck (1940) a Die Entlassung (1942), věnované politikovi Ottovi von Bismarckovi.

Přibylo též filmů o velkých vynálezcích, např. o Thomasi Edisonovi rozprávěla dvojice snímků Mladý Tomáš Edison (1940) a Edison (1940) a vědecké práci Marie Curie-Skłodowské a jejího manžela, objevitelů radioaktivního prvku radium, se zas věnoval film Mervyna LeRoye Madame Curie (1943), jemuž bylo uděleno sedm oscarových nominací. Tématem pro filmaře byl kupříkladu i život baseballového hráče Loua Gehriga (Pýcha Yankeeů, 1942), boxera Jamese Corbetta (Gentleman Jim, 1942), skladatele a kabaretního umělce George M. Cohana (Yankee Doodle Dandy, 1942), spisovatele Marka Twaina (Dobrodružství Marka Twaina, 1944), gangstera Johna Dillingera (Dillinger, 1945), hudebního skladatele George Gershwina (Rapsodie v modrém, 1945), skladatele Fréderica Chopina (A Song to Remember, 1946), sester Brontëových (Devotion, 1946), muzikálového skladatele Colea Portera (Night and Day, 1946) či objevitele Kryštofa Kolumba (Christopher Columbus, 1949). Čtyři z dvanácti oscarových nominací proměnilo drama Píseň o Bernadettě od Henryho Kinga (1943), vyprávějící o francouzské venkovance, která byla svědkyní zjevení Panny Marie, a dvě sošky z celkových sedmi nominací si zas vydobyl historický film Victora Fleminga Johanka z Arcu (1948), jenž se zabýval stoletou válkou a příběhem Jany z Arku.

Zavedený model životopisného filmu do značné míry inovoval Občan Kane od režiséra Orsona Wellese (1941), jenž obohatil kinematografii o řadu pokrokových filmařských a vypravěčských postupů, a byť proměnil pouze jedinou z devíti oscarových nominací a v době svého vzniku nebyl diváky příliš doceněn, stal se postupem času opěvovanou legendou, často uváděnou v žebříčcích nejlepších amerických filmů všech dob. Titulní postavou snímku byl fiktivní milionář a mediální magnát, jehož nepřiznaná inspirace v osobě skutečného boháče, vydavatele novin a politika Williama Randolpha Hearsta se stala v době uvedení filmu předmětem kontroverze.

 

Historické velkofilmy a další biografie v 50. a 60. letech

V první polovině 50. let vzniklo několik historických životopisných dramat, která předznamenala vlnu historických velkofilmů natočených v následujících letech – podle téže historické Shakespearovy divadelní hry vznikly filmy Julius Caesar z roku 1950 a Julius Caesar z roku 1953 a filmového zpracování se dočkal i král Makedonie, jehož příběhu o tažení do Persie se chopil výpravný snímek Alexandr Veliký (1956). Na hollywoodské historické velkofilmy byl pak značně plodný zejména přelom desetiletí a 60. léta, kdy byl např. režisérem Davidem Leanem natočen Lawrence z Arábie (1962), jenž obdržel sedm Oscarů za příběh britského důstojníka Thomase Edwarda Lawrence, jemuž se za první světové války podařilo sjednotit arabské kmeny v bojích proti Turkům. Ještě velkolepější byla třemi Oscary oceněná epická Kleopatra od Josepha L. Mankiewicze (1963), která byla ve své době nejdražším velkofilmem všech dob. Ve výpravných biblických filmech Král králů od Nicholase Raye (1961) a Největší příběh všech dob od George Stevense (1965), jenž byl nominován na pět Oscarů, byl zas znovu oživen příběh Ježíše Krista. Jiné filmy se pro změnu věnovaly slavným vojevůdcům, kupříkladu ve Francii vznikly krátce po sobě filmy Napoléon (1955) a Napoleon (1960) a ve Velké Británii zas vznikl snímek Čingischán (1965).

Na pět Oscarů byl nominován snímek Viva Zapata! (1952), natočený na motivy mexického revolucionáře Emiliana Zapaty, jednu ze čtyř oscarových nominací proměnil film o životě nizozemského malíře Vincenta van Gogha Žízeň po životě (1956) a jednoho z osmi Oscarů si vybojoval i životopisný muzikál o komediantce Fanny Brice s názvem Funny Girl (1968). Režisér Anthony Mann zabrousil do vod životopisných filmů nejprve se snímkem Příběh Glenna Millera (1954), v němž čerpal ze života tohoto slavného muzikanta, a později byl na čtyři Oscary nominován jeho historický velkofilm Cid (1961), pojmenovaný podle rytíře a španělského národního hrdiny, který sjednotil Španělsko v boji proti Arabům ve druhé polovině 11. století. Film Machine-Gun Kelly (1958) líčil osudy zločince George Kellyho, zatímco snímek Al Capone (1959) si posvítil rovnou na nejznámějšího gangstera z dob hospodářské krize.

Na šest Oscarů nominovaný film Hans Christian Andersen (1952) mapoval osudy známého dánského spisovatele, drama Houdini (1953) zas čerpalo ze života iluzionisty Harryho Houdiniho a dobrodružný snímek Billyho Wildera Přelet přes oceán (1957) byl rekonstrukcí pionýrského počinu Charlese Lindberga, jenž v roce 1927 přelétl z New Yorku do Paříže. Třemi Oscary oceněný Deník Anny Frankové (1959) byl adaptací deníku židovské dívky, který si vedla v době, kdy byla nucena se skrývat před nacisty. Postavou Jany z Arku se zas zabýval francouzský film Roberta Bressona Proces Jany z Arcu (1962). Na čtyři Oscary byl nominován snímek Sunrise at Campobello (1960), rozprávějící o zápasu budoucího amerického prezidenta Franklina Roosevelta s dětskou obrnou, kvůli níž byl následně nucen občas používat kolečkové křeslo. Dva Oscary si vysloužil film Arthura Penna Divotvůrkyně (1962), jenž se točil kolem postavy spisovatelky Helen Keller, která přišla v dětství o sluch a zrak, nicméně v dospělosti se po mnoha letech tréninku dokázala díky své obětavé lektorce naučit mluvit.

Četné byly též filmy věnované osobnostem nejrůznějších královských rodů. Kupříkladu hlavní hrdinkou francouzského filmu La Reine Margot (1954) byla královna Markéta z Valois, v amerického dramatu Anastasia (1956) jí byla zas princezna Anastázie, dcera ruského cara Mikuláše II., a životem rakousko-uherské vládkyně Alžběty Bavorské se pro změnu zabývala rakouská trilogie tvořená snímky Sissi (1955), Sissi, mladá císařovna (1956) a Sissi, císařovnina osudová léta (1957). Dvanáct oscarových nominací posbíral britský Becket (1964), který popisoval spor mezi anglickým králem Jindřichem II. a katolickou církví, přičemž kolem Jindřicha II. se točil i třemi Oscary oceněný Lev v zimě (1968). Šest zlatých sošek si vysloužil Člověk pro každé počasí (1966), drama o životě politika Thomase Mora a o jeho rozmíškách s Jindřichem VIII. kvůli založení anglikánské církve. Příběhem anglického krále Jindřicha VIII. a jeho manželského pletichaření se zabývalo i na deset Oscarů nominované kostýmní drama Tisíc dnů s Annou (1969).

 

Nový Hollywood a pokles životopisných filmů v 70. letech

Nástup nové generace filmařů do Hollywoodu v druhé polovině 60. let se projevila na filmové produkci 70. let mimo jiné i tím, že se výrazně snížilo množství nově vznikajících životopisných filmů. Příchod nové krve znamenal i příval čerstvé tvůrčí energie, objevování inovativních stylistických řešení a experimentování s žánry i s možnostmi filmového média, kvůli čemuž tradiční životopisy na čas vyšly z módy. Chválených, výrazných a oceňovaných výjimek se přesto několik našlo, přičemž nejvýraznější osobností byl v tomto směru režisér Franklin J. Schaffner, jehož životopisně laděný válečný film Generál Patton (1970), který líčil osudy jednoho z největších amerických vojevůdců druhé světové války, proměnil sedm z deseti oscarových nominací. O rok později Schaffner uspěl i s filmem Mikuláš a Alexandra (1971), jenž dosáhl na dvě ze šesti oscarových nominací, a který byl kronikou mapující posledních čtrnáct let vlády ruského cara Mikuláše II. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny, jejichž působení i život ukončila poprava během bolševické revoluce. Jeho Motýlek (1973) byl zas inspirován příběhem francouzského vězně Henriho Charriéra.

Z dalších režisérů Nového Hollywoodu se k žánru životopisného filmu dostali např. John Milius, který ve filmu Dillinger (1973) zmapoval život obávaného gangstera Johna Dillingera, Bob Fosse, jehož portrét svérázného baviče Lennyho Bruce s názvem Lenny (1974) byl nominován na čtyři Oscary, nebo Hal Ashby, jehož film Cesta ke slávě (1976) získal dva Oscary za příběh folkového zpěváka Woodyho Guthrieho, jenž zpíval během hospodářské krize o stavu amerického národa. Pět oscarových nominací posbíral film o zpěvačce Billie Holiday s názvem Billie zpívá blues (1972) a tři Oscary z jedenácti nominací si vysloužilo drama Freda Zinnemanna Julie (1977), které se opíralo o životní osudy levicové spisovatelky a dramatičky Lillian Hellman. Do válečného žánru zabrousil snímek Generál MacArthur (1977), jenž se opíral o příběh velitele amerických jednotek na Filipínách po útoku na Pearl Harbor, kdežto drama Capone (1975), které zpracovávalo kariéru chicagského mafiána Ala Capona, se zas opíralo o žánr kriminálního filmu. Muzikál Jesus Christ Superstar (1973) čerpal z osudů Ježíše Krista, které se poté dočkaly vážnějšího zpracování ve filmu Ježíš (1979).

O něco více se dařilo životopisným filmům ve Velké Británii, kde hned zkraje desetiletí vzniklo rovnou několik výrazných biografií – historické drama o vojevůdci Oliverovi Cromwellovi (Cromwell, 1970), podle stejnojmenné Shakespearovy hry natočený Julius Caesar (1970), hudební drama o skladateli Petrovi Iljičovi Čajkovském (Milovníci hudby, 1971) a pěti oscarovými nominacemi oceněná Marie Stuartovna, královna Skotska (1971). Poté došlo i na film o vraždě bolševického revolucionáře Lva Davidoviče Trockého (Zavraždění Trockého, 1972), na drama o raném životě Winstona Churchilla (Mladý Winston, 1972) či na snímek o slavném astronomovi Galileu Galileovi (Galileo, 1975). Život svatého Františka z Assisi zas popisoval italsko-britský film Bratr Slunce, sestra Luna (1972). Za zmínku stojí i francouzský koprodukční Ludvík Bavorský (1973), francouzsko-italský Stavisky (1974), italsko-americký Casanova Federica Felliniho (1976) a také Caligula (1979) nebo francouzské Sestry Brontëovy (1979).

 

Životopisné filmy v 80. letech

V průběhu 80. let vzniklo několik nákladných a výpravných životopisných velkofilmů, které se pravidelně účastnily s velkou pompou a se značným úspěchem oscarových klání. Devíti Oscary byl ověnčen film Richarda Attenborougha Gándhí (1982), velkolepé drama o životě indického pacifisty a politického a duchovního vůdce, jemuž se podařilo nenásilnými prostředky osvobodit svou zemi od britské nadvlády, a osm Oscarů si vysloužil Amadeus od Miloše Formana (1984), jenž se točil kolem geniálního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta a jeho žárlivého konkurenta Antonia Salieriho. Na devět zlatých sošek dosáhl britský koprodukční film Bernarda Bertolucciho Poslední císař (1987), líčící příběh muže jménem Pchu I, jenž se stal poslední čínským císařem, když mu byly pouhé tři roky. Šlo o první film, jehož tvůrcům bylo umožněno natáčet v pekingském Zakázaném městě, díky čemuž došlo k větší otevřenosti v kulturních vztazích mezi Čínou a západním světem. Krom toho točili životopisné filmy i režiséři jako David Lynch, jehož Sloní muž (1980), zabývající se nesnadným životem znetvořeného Johna Merricka, byl oceněn sedmi oscarovými nominacemi, Francis Ford Coppola, který se ve snímku Tucker: Člověk a jeho sen (1988) věnoval vynálezci Prestonu Tuckerovi, nebo Kenneth Branagh, jenž po svém Jindřichovi V. (1989) nalézal i nadále inspiraci v díle Williama Shakespeara.

Dva Oscary z devíti nominací obdržel Zuřící býk od Martina Scorseseho (1980), zasvěcený postavě boxera a šampiona střední váhy Jakea LaMotty, a Scorsese poté zapůsobil i s Posledním pokušením Krista (1988), kde postavu Ježíše pojal jako člověka pochybujícího nad svým údělem i nad vlastní mocí dostát nárokům, jež na něj byly kladeny. Dalším režisérem, jehož jméno bylo i v následujících desetiletích často spojováno s tvorbou životopisných dramat, byl Oliver Stone, jehož snímek Salvador (1986) mapoval práci novináře Richarda Boylea při dokumentování občanské války v El Salvadoru, zatímco jeho film Narozen 4. července (1989), jenž proměnil dvě z osmi oscarových nominací, byl inspirovaný pro změnu příběhem veterána z Vietnamu Rona Kovice. Dva Oscary obdrželo též irsko-britské drama Moje levá noha režiséra Jima Sheridana (1989), natočené podle stejnojmenné autobiografické knihy irského spisovatele Christyho Browna, jenž se narodil s mozkovou obrnou a se světem byl schopen komunikovat jen pomocí své levé nohy. Čtyři Oscary získalo sportovní drama Ohnivé vozy (1981), pojednávající o dvojici olympijských atletů Haroldu Abrahamsovi a Ericu Liddellovi, a tři sošky si z dvanácti nominací vybojoval film Rudí (1981), líčící příběh novináře a komunistického aktivisty Johna Reeda.

Na pět Oscarů byl nominován film Gorily v mlze (1988), líčící příběh antropoložky Dian Fossey, která svůj život zasvětila boji za záchranu horských goril, a stejného počtu nominací se dočkalo i drama Silkwoodová (1983), zabývající se případem chemické technoložky Karen Silkwood, jež byla klíčovou osobou v otázkách bezpečnosti pracovníků jaderných elektráren. Film Maska (1985) byl inspirován příběhem znetvořeného chlapce Rockyho Dennise, trpícího vzácnou poruchou ve vývoji obličeje. Hudební drama Sid a Nancy (1986) rozebíralo vztah baskytaristy punkové kapely Sex Pistols Sida Viciouse a jeho přítelkyně Nancy Spungen, kratičké období vlády britské královny Jany Greyové pokryl snímek Lady Jane (1986) a film Dobré ráno, Vietname od Barryho Levinsona (1987) nahlížel na válku ve Vietnamu z perspektivy populárního hlasatele armádního rozhlasu Adriana Cronauera. Předmětem zájmu filmařů se krom toho staly též osobnosti jako zpěvačka Loretta Lynn (První dáma country music, 1980), herečka Frances Farmer (Frances, 1982), sériový vrah Henry Lee Lucas (Henry: portrét masového vraha, 1986), zpěvák Ritchie Valens (La Bamba, 1987), sochařka a grafička Camille Claudel (Camille Claudelová, 1988), svatý František z Assisi (Francesco, 1989) nebo zpěvák Jerry Lee Lewis (Great Balls of Fire!, 1989).

 

Renesance životopisných filmů v 90. letech

Po úspěchu řady výpravných životopisných velkofilmů z 80. let se filmové biografie začaly v 90. letech vracet do módy, a i nadále platilo, že byly každý rok v hojné míře zastoupeny i na předávání Oscarů, byť oproti předchozímu desetiletí většinou odcházely s neproměněnými nominacemi. Výjimku v tomto ohledu představoval především velebený Schindlerův seznam od Stevena Spielberga (1993), jenž vyprávěl příběh o Oskaru Schindlerovi, německém obchodníkovi a zachránci stovek židů před koncentračními tábory, a zvítězil hned v sedmi kategoriích. Dvě zlaté sošky z celkem deseti nominací posbíralo kriminální drama Barryho Levinsona Bugsy (1991), které rozkrývalo zločineckou dráhu gangstera Benjamina Siegela ve 40. letech, a tentýž počet cen si připsal na konto i černobílý snímek Tima Burtona Ed Wood (1994), jenž byl pojatý jako pocta režisérské legendě Edwardu Woodovi, který díky svým brakovým filmům z 50. let proslul jako jeden z nejhorších filmařů všech dob. Pět Oscarů si poté vysloužil historický snímek Mela Gibsona Statečné srdce (1995), jenž byl inspirován postavou Williama Wallace, velitele skotského povstání ve válce o nezávislost na přelomu 13. a 14. století.

Na tři Oscary bylo nominováno drama Richarda Attenborougha Chaplin (1992), které se zabývalo životem a filmařskou kariérou legendárního komediálního herce a režiséra Charlieho Chaplina, přičemž jeho následující snímek Krajina stínů (1993), jenž se zabýval osobností spisovatele C. S. Lewise, si vysloužil nominace dvě. Se stejným počtem nominací skočil i film Spika Leeho Malcolm X (1992), pojmenovaný podle amerického islámského duchovního a bojovníka za lidská práva, a také filmy Tom a Viv (1994), který popisoval vztah básníka T. S. Eliota a jeho první manželky Vivienne, a Hilary a Jackie (1998), hudební drama o violoncellistce Jacqueline Du Pré a její sestře Hilary. Jednu z pěti nominací proměnil muzikál Evita (1996), pojednávající o manželce argentinského prezidenta Juana Peróna. Sedm oscarových nominací posbírala australská Záře (1996), která zpracovala životní příběh klavíristy Davida Helfgotta, a na čtyři sošky byl nominovaný Kundun od Martina Scorseseho (1997), jenž vyprávěl pro změnu o životě tibetského Dalajlámy.

Na své zkušenosti s životopisnými filmy navázal též režisér Oliver Stone, který se ve filmu The Doors (1991) zabýval stejnojmennou hudební skupinou a jejím frontmanem Jimem Morrisonem a poté natočil drama Nixon (1995), které si vydobylo čtyři oscarové nominace za příběh o kontroverzním americkém prezidentovi Richardu Nixonovi. Režisér Miloš Forman zas obohatil žánr životopisného filmu nejprve snímkem Lid versus Larry Flint (1996), jehož hlavním hrdinou byl vydavatel pornografického časopisu Hustler, a následně i filmem Muž na Měsíci (1999), v němž se věnoval osobě provokativního komika Andyho Kaufmana. Film Stevena Soderbergha Kafka (1991) nejenže líčil osudy pražského spisovatele Franze Kafky, ale zároveň využíval surrealistické aspekty jeho literárního díla. Období vlády královny Alžběty I. bylo zachyceno v britském historickém snímku Královna Alžběta (1998), nominovaném na sedm Oscarů, a v jeho pokračování Královna Alžběta: Zlatý věk (2007). Krom toho filmaři projevili zájem i o osobnosti, jako byli mimo jiné spisovatelka Janet Frame (Anděl u mého stolu, 1990), hudební skladatelé Jean de Sainte-Colombe (Všechna jitra světa, 1991) a Ludwig van Beethoven (Nehynoucí láska, 1994), královna Viktorie (Paní Brownová, 1997), rozhlasový moderátor Howard Stern (Soukromé neřesti, 1997), zpěvačka Selena Quintanilla-Pérez (Selena, 1997), boxer Rubin Carter (Hurikán v ringu, 1999) nebo spisovatelka Susanna Kaysen (Narušení, 1999). Za zmínku stojí i filmy Kryštof Kolumbus (1992), Tina Turner (1993), Královna Margot (1994), Basquiat (1996), Oscar Wilde (1997) či Johanka z Arku (1999).

 

Rozmach životopisných filmů po roce 2000

V novém tisíciletí došlo k enormnímu nárustu životopisných filmů, přičemž leckteré z nich opět pravidelně figurovaly při předávání Oscarů, ovšem na rozdíl od svých předchůdců z 90. let se jim na celkový počet udělených cen dařilo obecně lépe. Kupříkladu čtyři Oscary získal snímek režiséra Rona Howarda Čistá duše (2001), jenž byl inspirovaný osudem schizofrenního matematika a nositele Nobelovy ceny Johna Forbese Nashe, zatímco drama Martina Scorseseho Letec (2004), které se věnovalo životu podivínského ropného magnáta, filmového režiséra a leteckého průkopníka Howarda Hughese, proměnilo dokonce pět z jedenácti oscarových nominací, a další filmy úspěšně následovaly. Jednoho z pěti Oscarů si vydobyla Erin Brockovich od Stevena Soderbergha (2000), natočená podle osudů právničky a ekologické aktivistky a jejího sporu s energetickou společností znečišťující životní prostředí, a dvě ze šesti nominací proměnil snímek Frida (2002), který se věnoval životu mexické malířky Fridy Kahlo. Třemi Oscary ověnčený Pianista režiséra Romana Polanského (2002) vyprávěl příběh židovského hudebníka Wladyslawa Szpilmana v nacisty okupovaném Polsku a ve varšavském ghettu a na jednu ze šesti nominací dosáhlo i drama Královna (2006), které se zaměřilo na postavu britské královny Alžběty II. a na její okolí v období nedlouho po tragickém úmrtí princezny Diany. Dvě z osmi oscarových nominací následně proměnilo drama Milk od Guse Van Santa (2008), jehož hlavním hrdinou byl Harvey Milk, první otevřeně homosexuální politik v historii Kalifornie.

Dva Oscary z celkových šesti nominací si vysloužil film Ray (2004), jenž se věnoval hudební dráze Raye Charlese, zatímco hudební drama Walk the Line (2005), které pro změnu vyprávělo o osudech a kariéře Johnnyho Cashe, si z pěti nominací odneslo jen jednu sošku. Další hudební životopisná dramata na sebe nenechala dlouho čekat – třeba příběhem hudební skupiny The Supremes se inspiroval muzikálový film Dreamgirls (2006), kariéru jisté francouzské šansoniérky zrekapituloval snímek Edith Piaf (2007) a film The Notorious B.I.G. (2009) zas pojednával o vzestupu a tragickém zastřelení rappera Christophera Wallace alias Biggieho Smallse. Snímek 8. míle (2002) byl natočen na motivy životního příběhu rappera Eminema a drama Nesmrtelná Callasová (2002) zas líčilo osudy operní pěvkyně Marie Callas. Ron Howard se vrátil k žánru životopisného filmu nejprve prostřednictvím na tři Oscary nominovaného dramatu o boxerovi Jamesi J. Braddockovi Těžká váha (2005) a následně i skrze na pět Oscarů nominované konverzační drama Duel Frost/Nixon (2008), které se točilo kolem střetu moderátora televizní talk-show Davida Frosta s bývalým americkým prezidentem Richardem Nixonem. Oliver Stone učinil totéž se satirickým snímkem W. (2008), pojednávajícím o americkém prezidentovi Georgi W. Bushovi.

Náměty hollywoodských životopisných snímků se častěji stáčely k modernější historii a ke komornějšímu zpracování a vzdalovaly se modelu velkolepých historických spektáklů, k čemuž dopomohl výpravný film Olivera Stonea Alexander Veliký (2004), jehož ztvárnění vítězných tažení krále Makedonie se nesetkalo s příliš pozitivní diváckou odezvou a na určitou dobu tak zamezilo vzniku podobně nákladných projektů. Historické životopisné filmy nicméně nadále vznikaly v rámci evropských produkcí – např. španělská Krev Borgiů (2006) popsala rodinný život a úřadování kontroverzního papeže Alexandra VI., britská Králova přízeň (2008) vylíčila příběh sester Anny a Mary Boleynových, britsko-italská Vévodkyně (2008) se zabývala osudy Georgiany Cavendishové, vévodkyně z Devonshiru, a německá Legenda o Janě (2009) zas odvyprávěla legendu o ženě, která se v 9. století údajně dala v přestrojení za muže na studium teologie a dotáhla to až na pozici papeže. Krom toho vznikly i historické filmy Napoleon (2003), Marie Antoinetta (2006), Mongol - Čingischán (2007), Královna Viktorie (2009) nebo kontroverzní Umučení Krista od Mela Gibsona (2004), které se věnovalo posledním dvanácti hodinám v životě Ježíše Krista.

Australský film Ned Kelly (2003) pojednával o stejnojmenném slavném psanci a podobné téma zpracovalo i westernové drama Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007), které vylíčilo konflikt mezi známým zločincem a členem jeho gangu. Německý Pád Třetí říše (2004) rekonstruoval poslední dny Adolfa Hitlera v jeho úkrytu v berlínském bunkru, anti-hrdinkou kriminálního životopisného dramatu Zrůda (2003) byla nechvalně proslulá masová vražedkyně Aileen Wuornos, a drama Zabiji Nixona (2004) zas vyprávělo příběh muže jménem Samuel Byck, jenž se v roce 1974 pokusil naplánovat atentát na amerického prezidenta. Hlavním protagonistou dvojice filmů Veřejný nepřítel č. 1 (2008) a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog (2008) byl nechvalně proslulý francouzský gangster Jacques Mesrine, podobně nazvaný snímek Veřejní nepřátelé (2009) zas nalezl inspiraci v honu na gangstera Johna Dillingera.

Argentinský koprodukční film Waltera Sallese Motocyklové deníky (2004) byl inspirován studentskými léty Ernesta Guevary, jenž později proslul jako revolucionář Che Guevara, přičemž jeho partyzánské období zas pokryly snímky Stevena Soderbergha Che Guevara (2008) a Che Guevara: Partyzánská válka (2008), které se věnovaly krom kubánské revoluce i jeho následným guerillovým bojům v Bolívii. Osobě spisovatele Trumana Capoteho se věnoval nejen na pět Oscarů nominovaný Capote (2005), ale i film Pochybná sláva (2006), a o módní návrhářce Coco Chanel vznikly také dva filmy, a to dokonce během téhož roku (Coco Chanel a Coco Chanel & Igor Stravinsky, oba z roku 2009). Drama Kinsey (2004) se točilo kolem osobnosti a pracovní činnosti psychologa a průkopníka na poli sexuologie a sociologie Alfreda Kinseyho, zatímco film V zajetí rychlosti (2005) rozplétal pro změnu příběh Novozélanďana Burta Munroa, jenž si usmyslel pokořit rychlostní rekord na vlastnoručně upraveném motocyklu. Britsko-španělský film Little Ashes (2008) pojednával o studentských letech malíře Salvadora Dalího a básníka Federica Garcíi Lorcy, italský snímek Božský (2008) zas rozplétal kariéru politika Giulia Andreottiho.

O několik Oscarů usiloval také Pollock (2000), snímek o malíři Jacksonu Pollockovi, film Quills – Perem markýze de Sade (2000), historické drama o kontroverzním šlechtici a spisovateli Markýzovi de Sade, sportovní drama Ali (2001), zabývající se příběhem boxera Muhammada Aliho, nebo film Hledání Země Nezemě (2004), líčící příběh spisovatele Jamese Barrieho. Mezi početné zástupce životopisných filmů se krom toho zařadily i snímky o osobnostech, jimiž byli kupříkladu spisovatelka Iris Murdoch (Iris, 2001), autor komiksů Harvey Pekar (Můj svět, 2003), prezident Ugandy Idi Amin (Poslední skotský král, 2006), spisovatelka Beatrix Potter (Miss Potter, 2006), skladatel Ludwig van Beethoven (Ve stínu Beethovena, 2006), spisovatelka a kreslířka Marjane Satrapi (Persepolis, 2007), hudebník Bob Dylan (Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, 2007), frontman kapely Joy Division Ian Curtis (Control, 2007), spisovatelka Jane Austen (Vášeň a cit, 2007), autor divadelních her Moliere (Moliere, 2007), malíři Rembrandt (Rembrandtova noční hlídka, 2007) a El Greco (El Greco, 2007), trestanec Charles Bronson (Bronson, 2008), hráč amerického fotbalu Michael Oher (Zrození šampióna, 2009), modelka a spisovatelka Waris Dirie (Květ pouště, 2009) nebo zpěvák John Lennon (Nowhere Boy, 2009).

 

Pokračování rozmachu životopisných filmů po roce 2010

Ani v tomto desetiletí nijak neutuchl počet životopisných filmů, které průběžně vstupovaly do distribuce a stejně jako v dřívějších letech usilovaly o četná ocenění. Kupříkladu Králova řeč od Toma Hoopera (2010) si vybojovala čtyři Oscary z celkových dvanácti nominací za příběh ze života anglického krále Jiřího VI., který se kvůli nečekanému nástupu na trůn musel zbavit svého koktání. Tři Oscary z osmi nominací si vysloužil film Davida Finchera Sociální síť (2010), jenž popisoval život Marka Zuckerberga v době založení Facebooku, zatímco ve dvou kategoriích nominované drama Dannyho Boylea Steve Jobs (2015) pojednávalo pro změnu o zakladateli společnosti Apple, a témuž člověku se předtím věnoval i snímek jOBS (2013). Dvěma Oscary byl oceněn film Železná lady (2011), orientovaný na postavu britské premiérky Margaret Thatcher. Dvě z dvanácti nominací proměnilo historické drama Stevena Spielberga Lincoln (2012), jež vyprávělo o americké občanské válce a sporech ohledně rušení otroctví z pohledu amerického prezidenta a tehdejších politických elit. Na osm Oscarů nominovaný Kód Enigmy (2014) popisoval výsek ze života profesora matematiky a kryptoanalytika Alana Turinga, během nějž se za druhé světové války výrazně zasadil o prolomení proslulého německého šifrovacího přístroje. Na pět Oscarů nominovaná Teorie všeho (2014) se věnovala osobnímu životu i počátkům kariéry vědce Stephena Hawkinga, a o stejný počet zlatých sošek usilovalo též sportovní drama o bývalém olympijském vítězi a zápasnickém trenérovi Marku Schulzovi Hon na lišku (2014).

Jednoho z šesti Oscarů proměnil Americký sniper od Clinta Eastwooda (2014), inspirovaný životem válečného veterána z Afghánistánu Chrise Kylea, a tentýž režisér natočil i filmy o řediteli FBI Johnu Edgaru Hooverovi (J. Edgar, 2011), o členech rockové skupiny The Four Seasons (Jersey Boys, 2014), o hrdinném kapitánovi letadla (Sully: Zázrak na řece Hudson, 2016) a o členovi olympijské ochranky Richardu Jewellovi, jenž zachránil stovky lidí před náloží, z jejíhož vybuchnutí byl později sám křivě obviněn (Richard Jewell, 2019). Dvojici životopisných filmů natočil ve stejném roce režisér Pablo Larraín – drama o chilském básníkovi a senátorovi Pablu Nerudovi (Neruda, 2016) a snímek o první dámě Jackie Kennedy, vyrovnávající se s atentátem na manžela (Jackie, 2016). Tři oscarové nominace si vysloužil film Fernanda Meirellese Dva papežové (2019), jehož tématem bylo přátelství odcházejícího papeže Benedikta XVI. a nastupujícího papeže Františka, hlavním hrdinou na deset Oscarů nominovaného dramatu Mank od Davida Finchera (2020) byl zas Herman J. Mankiewicz, scenárista filmu Občan Kane, a ve snímku Damiena Chazella První člověk (2018), nominovaném na čtyři Oscary, jím byl pro změnu astronaut Neil Armstrong. Oscarového klání se krom toho zúčastnily mimo jiné i životopisné filmy Zachraňte pana Bankse (2013), jenž popisoval nesnadnou spolupráci spisovatelky P.L. Travers s Waltem Disneym, Dánská dívka (2015), který vyprávěl o malíři Einaru Wegenerovi, jenž podstoupil jako jeden z prvních operativní změnu pohlaví, Vice (2018), jenž byl zasvěcen postavě amerického víceprezidenta Dicka Cheneyho, nebo Výjimeční přátelé (2019), který nalezl inspiraci v moderátorovi dětského pořadu Fredu Rogersovi.

Dva Oscary z šesti nominací si vydobyla Nejtemnější hodina od Joea Wrighta (2017), která vyprávěla o strategických rozhodnutích Winstona Churchilla během druhé světové války, a toutéž osobností britské historie se zabýval i film Churchill (2017). Hned dva filmy vznikly v témže roce i o americkém prezidentovi Baracku Obamovi, jedním bylo drama Barry (2016) a druhým snímek Southside with You (2016), jen rozprávěl o jeho prvních setkáních s budoucí manželkou Michelle Robinson. Osudy Jany z Arku se zabýval jednak snímek Johanka v zajetí (2011) a následně také dvojice svérázných filmů režiséra Bruna Dumonta Janička (2017) a Janička z Arku (2019). Stejně tak příběh zpěvačky s kouzelně příšerným pěveckým projevem Florence Foster Jenkins zpracoval jak francouzský film Marguerite (2015), tak britská Božská Florence (2016). Závodní téma zas spojovalo Rivaly od Rona Howarda (2013), jejichž hrdiny byli řidiči Formule 1 James Hunt a Niki Lauda, a Le Mans’66 od Jamese Mangolda (2019), v němž figurovali pro změnu automobiloví závodníci Ken Miles a Carroll Shelby. Téma tenisových turnajů pro změnu sdílely snímky Borg/McEnroe (2017), potýkající se s rivalitou tenistů Björna Borga a Johna McEnroa, a Souboj pohlaví (2017), v němž se společně utkali šovinistický bývalý šampion Bobby Riggs a feministická tenistka Billie Jean King.

Hvězdami hudebního průmyslu se zabývaly mimo jiné snímky o Jamesi Brownovi (Get On Up - Příběh Jamese Browna, 2014), o rapperské skupině N.W.A. (Straight Outta Compton, 2015), o zpěvačce Nině Simone (Nina, 2016), o zpěvačce a herečce Judy Garland (Judy, 2019) nebo o Eltonu Johnovi (Rocketman, 2019). Fenoménem bylo ohromně úspěšné hudební drama Bohemian Rhapsody (2018), které se věnovalo působení Freddieho Mercuryho v kapele Queen a stalo se nejvýdělečnějším životopisným filmem všech dob. Filmy jako Královna Kristýna (2015), Smrt Ludvíka XIV. (2016), Marie, královna skotská (2018), nebo Král psanec (2018), jenž líčil osudy skotského krále Roberta Bruce, se zas potýkaly s postavami historických vladařů. Film Máří Magdaléna (2018) byl vyprávěn z perspektivy známé následovnice Ježíše Krista, jehož příběh byl ve snímku taktéž částečně zachycen, a poněkud netradiční pohled, tentokrát na postavu chicagského mafiána Ala Capona, nabídl též snímek Capone (2020), který se zaměřil na poslední fázi jeho života, kdy zápolil se zhoršující se demencí a s následky infarktu a pohlavní nemoci.

Náměty pro životopisné filmy se krom toho dařilo nalézt též v životech dalších osobností, jimiž byly např. princezna Diana (Diana, 2013), konstruktér letadel Jiro Horikoshi (Zvedá se vítr, 2013), pornoherečka Linda Lovelace (Lovelace: Pravdivá zpověď královny porna, 2013), malířka Margaret Keane (Big Eyes, 2014), kazatel Martin Luther King (Selma, 2014), hollywoodský scenárista Dalton Trumbo (Trumbo, 2015), cyklista Lance Armstrong (The Program: Pád legendy, 2015), oceánograf Jacques Cousteau (Odysea, 2016), olympijský lyžař Michael Edwards (Orel Eddie, 2016), krasobruslařka Tonya Harding (Já, Tonya, 2017), filmař Tommy Wiseau (The Disaster Artist: Úžasný propadák, 2017), herci Laurel a Hardy (Stan & Ollie, 2018), vědkyně Marie Curie-Skłodowská (Radioaktivita, 2019), spisovatelka Shirley Jackson (Shirley, 2020) nebo vynálezce Nikola Tesla (Tesla, 2020). Za zmínku dále stojí třeba i snímky Renoir (2012), Hitchcock (2012), Grace, kněžna monacká (2014), Pelé: Zrození legendy (2016), Snowden (2016), Gauguin (2017), Escobar (2017), Colette: Příběh vášně (2018) či Tolkien (2019).

 

Životopisné televizní seriály

S životopisným žánrem se v rámci televizních seriálů či televizních minisérií nikdy nepracovalo tolik jako s jinými žánry, neb životy nejrůznějších osobností byly na televizních obrazovkách spíše dominantou dokumentů, dokumentárních seriálů a také leckterých televizních filmů. V řadě případů se navíc tvorba životopisných seriálů překrývala s tvorbou seriálů historických, jak dokládá třeba již španělsko-italský seriál Život Leonarda Da Vinci (1971), britská minisérie o vládě Alžběty I. Elizabeth R (1971), seriál o římském císaři Claudiovi Já, Claudius (1976) nebo čtyřdílná italsko-britská minisérie Ježíš Nazaretský (1977), která popisovala příběh Ježíše Krista od jeho narození až k ukřižování. Z produkce 80. let pak stojí za zmínku např. britské minisérie Richard Wagner (1983) a Kennedy (1983) nebo též americký seriál Petr Veliký (1986) či minisérie Kryštof Kolumbus (1985) a Mussolini: The Untold Story (1985).

Výrazný zlom nastal až v novém tisíciletí po rozkvětu televizních produkcí a rozmachu internetových televizních stanic a poskytovatelů audiovizuálního obsahu. Vzestup quality TV měl za následek vznik úspěšných seriálů, jimiž byly mimo jiné John Adams (2008), vyprávějící o druhém americkém prezidentovi, nebo Kennedyové (2011), věnující se osudům známé americké rodiny. Obrovský nárůst seriálové tvorby se následně promítl i do četnosti životopisného žánru, přičemž oblíbené byly zejména seriály o životech královen. Kupříkladu seriál Bílá princezna (2017) popisoval období vlády Jindřicha VII. z pohledu jeho manželky Alžběty z Yorku, seriál Viktorie (2016-2019) se zabýval osobností královny Viktorie, seriál Španělská princezna (2019-2020) se točil kolem postavy Kateřiny Aragonské a nesmírné popularity se dočkal i seriál Koruna (od roku 2016), jenž sledoval politický i osobní život královny Alžběty II. ve druhé polovině 20. století. Hned několik seriálů se zabývalo postavou ruské carevny Kateřiny Veliké, kromě ruské Jekatěriny (2014-2019) a Kateřiny Veliké (2015) třeba i britská minisérie Kateřina Veliká (2019) či komediální seriál Veliká (2020). Španělský seriál Isabel (2012-2014) zas pojednával o životě Isabely Kastilské, seriál Narcos (2015-2017) byl inspirovaný kolumbijským drogovým baronem Pablem Escobarem a seriál Génius (od roku 2017) se věnoval tvořivým jedincům, jako byli vynálezce Albert Einstein, malíř Pablo Picasso nebo zpěvačka a hudební skladatelka Aretha Franklin. Básnířce Emily Dickinson byl pro změnu zasvěcen seriál Dickinson (od roku 2019).

Filmmaniak