Sila

Tenhle dokument by měli vidět všichni, kteří trpí utkvělou představou, že názory Kamila Fily jsou relevantní. Díky Marečkovi zjistí, že je to jen uplakaný sebestředný pozér rochnící se v pocitu nedoceněnosti. Říci o Síle, že je dokumentem, je poněkud nadnesené. Spíše se jedná o časosběrný materiál ze sezení u psychologa. Závěrem nutno dodat, že naprosto souhlasím s kolegou verbalem, Fila by měl změnit zobání, místo anabolik by si měl dopřát psychofarmaka. (15.05.2022)

Takový to, když chcete natočit dokument o proměně těla, ale vyjde vám z toho proměna duše. „Posilování je o stabilitě,“ dozvídáme se ve filmu o fyzicky i psychicky posilující, nakonec však nepříliš stabilní postavě. Od výsledku se těžko udržuje odstup, a to nejen kvůli osobní známosti s Kamilem, ale i tematizaci sledování filmů jako určité formě útěku od reality, což aspoň částečně zná asi většina filmových publicistů. Nastavování zrcadla tedy probíhá poměrně intenzivně, za což vděčíme nejen otevřenému protagonistovi, ale i schopnostem Martina Marečka, zručně balancujícího mezi vyžíváním se v bulvárních perličkách ze života známé osobnosti a civiliním zachycením intimní zpovědi. Ačkoli film na první dobrou může působit jako až příliš laciná munice pro Kamilovy hejtry, výsledkem je dílo značně přesahující hranice osudu jednoho člověka. Krize středního věku, budování identity na sociálních sítích, rizika zavádějící sebeprezentace, snaha dostát nerealistickým nárokům… Poutavé naťuknutí těchto i dalších témat činí z filmu mnohem víc než jen „dokument o Filovi”. (22.01.2022)

Tak vám nevím, ale mně tahle unylá z nouze ctnost opravdu plnohodnotný dokumentární zážitek nepřinesla. O hlavním protagonistovi a jeho psychologii se prakticky dozvíme jen to, co nám návodnými filmovými monology vysvětlí jeho blízcí, jako by zrovna dostali od režiséra pokyn, aby shrnuli současné Kamilovy myšlenkové pochody, protože on sám jen krčí rameny a říká, že neví. Problémy má na světě každý a pokrytec je každý druhý, nemám tedy úplně jasno, proč je zapotřebí hned o každém takovém natáčet dokument, i když třeba prvotní záměr projektu byl jiný. [Ji.hlava 2021] (05.01.2022)

Zajímaly by mě dvě věci. Ta první, zda organizátorům Gendermana po zhlédnutí filmu došlo, že udělit cenu za rok 2018 panu Filovi byl stejný přešlap, jako když v roce 1994 získal Nobelovu cenu za mír Jásir Arafat. Ta druhá, zda panu Filovi po zhlédnutí filmu došlo, že není výjimečný nadčlověk, nýbrž Martin Scorsese- a sice v té scéně z Taxikáře, v níž si slavný režisér zahrál nezapomenutelný štěk zvaný "sick passenger". (10.09.2023)

Říkám si: čím jiným úspěšně přikrmit hrdinovu posedlost sebou samým, jeho ztracenost, sebebelásku a sebenenávist, hlad po bytí ve fabrikovaném prostoru, kde sám sebe člověk usídlí v samém středu, než časosběrným dokumentem. Jeho následné obrážení festivalů a diskuzí je něčím odvážné, především ale na mě působí podivně teflonově (co do sebereflexe) a trochu trapně; jakoby lačnící po nenávistí i pochopení, toužící po další a další možnosti mluvit o sobě - sebemrskačsky i samolibě.  V takovém případě by pak ale všechno byly jen kulisy a na ničem tedy moc nezáleží: střety hodnot, slova, citace, publikum, pohledy, pokora a její popření, principy a jejich zpronevěra, polemiky, diskuze, opovržení, smích, apatie, děti, láska, ztracenost, tátův opakovanej trapnej vtip, ceny, naprostá všednost a nevýjimečnost všeho a všech v dokumentu, pokrytectví nás diváků... To vše je najednou fuk. Jakoby se tím vše chladně degradovalo na pouhý žrádlo pro ego, pro nenasytnou černou díru. Koukat na to je voyeurská participace? Přemýšlet a psát o tom součást onanie? Nevim. Film o filmu. (06.01.2022)