Krajkové bílé šaty

Je mladá, hezká a svůdná, má skvělé povolání (módní návrhářka) a ve svém oboru je skutečnou špičkou, navíc má ráda život a vše krásné. Jsou do ní zamilovaní hned tři muži. Mladý a upřímný fotbalista, cynický lékař a neúspěšný, ale sebejistý sochař. Každý z nich by ji chtěl jen pro sebe a rád by se o ni celý život staral. Ona se ovšem rozhodne pro toho nejskromnějšího (pro fotbalistu) a pro vzornou krásu každodennosti spočívající v „takové normální rodince". Všechno by mohlo být dokonalé, nebýt skutečnosti, že je nevyléčitelně nemocná. A tím vlastně všechno začíná...
Zdá se vám, že jste o tom někdy četli? Nebo že divadelních her a filmů s podobným příběhem máte za sebou dost, možná až moc? Může být. Nese-li ale scénář napsaný komunistickým spisovatelem Dumitrem Radem Popeskem veškeré znaky klasického (byť ne nezbytně úspěšného) melodramatu, Piţa ho rozhodně maximálně využil.
Možná se (v minulosti) odvážný autor Písečného srázu, Tance pro dva a Filipa Dobrého skutečně pokoušel utíkat před politizujícími příběhy, které mu způsobily tolik potíží, a nalézt útočiště v klidné a neproblematické říši melodramatu. (Nemohl samozřejmě tušit, že se rok premiéry Bílých krajkových šatů stane zároveň rokem pádu komunismu, proto je jeho opatrnost snad i pochopitelná.) Film je ovšem po stylistické a estetické stránce velmi působivý, neboť režisér mu vtiskl jemnou a komplexní poezii a zároveň hluboký symbolismus v míře, jakou jsme u něj neviděli snad od Kamenné svatby. Místy se dokonce zdá, že melodramatický příběh je pouhou narativní záminkou pro intelektuální hru Piţových symbolů a metafor. Mohla by to být i pravda, nebýt toho, že kromě už zmíněného působivě estetizujícího propracování scénáře je konstantou celého snímku všudypřítomný smutek nad končícím životem a vší krásou, která je s ním spjata. Těžko říct, zda tento „bezvýznamný" prvek sráží celý film zpět do kategorie melodramatu, anebo naopak zvýší hodnotu jeho estetického a stylistického rozměru... - Mircea Dan Duta (Letní filmová škola)