Obsahy(1)
Alžír, 7.října 1957. Francouzští vojáci donutí zajatce vyzradit adresu jednoho z posledních vůdců povstání Aliho Bodáka. Následuje retrospektiva. Bodák si s nejvěrnějšími připomíná klíčové okamžiky národně revolučního odboje, který trvá již tři léta. Nejprve zkouška: Ali dostane zbraň, kterou má zabít policistu, chybí mu však náboje... Po vyčištění vnitřních řad se odboj zaměří na přepadávání veřejných složek a krádeže zbraní, následují teroristické atentáty... Závěrečné záběry ukazují vítězství revoluce, která Alžír osvobodila 2. června 1962. Režisér Gillo Pontecorvo, původním povoláním novinář a aktivní účastník antifašistického odboje italské mládeže, se rozhodl Bitvu o Alžír natočit dokumentaristickou metodou. Po ročním studiu pramenů a zkoumání autentických míst alžírské revoluce realizoval "nezapomenutelný obraz", sugestivní výpověď, která má v řadě sekvencí sílu a věrohodnost autenticky snímaného materiálu. Ke zobrazení často naivní, primitivní metody osvobozeneckého boje v němž neexistuje objektivní etika dodává režisér: "Je to jako podzemní řeka, která se nakonec objeví na denním světle, je to neústupnost sdílená milióny lidí, kteří se domnívají, že všechny prostředky jsou dobré k dosažení svobody." Martin Jiroušek (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (111)
Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným. ()
Snímek je skvěle natočený, jsou zde momenty, kdy si opravdu nejste jistí, jestli je tohle hraný film nebo dokument, ale svým pojetím mě to prostě tolik neoslovilo. Je to silné, je to dobré, ale mně to jednoduše nesedlo. Asi je to tentokrát trochu i tou černobílou, která pro mě ten dojem zase tolik neumocňovala. ()
Těžko říct, do jaké míry Pontecorvo a spol. stranili arabským teroristům a revolucionářům, pravdou ale je, že se Bitva o Alžír snaží podat celou pohnutou historii co nejobjektivněji a ze všech stran, v čímž jí pomáhá i vhodně zvolený polodokumentární styl natáčení. Hrůzné metody používají obě strany, každá ale ale za svým účelem, který chápeme - u arabských obyvatel je to snaha o odtržení, u Francouzů zase udržet si svou kolonii za každou cenu. Oba nepřátelské tábory mají své zbabělce a hrdiny, záleží tak především na divákovi, do jaké míry bude sympatizovat buď s jedněmi, nebo s druhými. Já byl napjatý od začátku do konce - velký podíl na tom má i hudba složená společně Pontecorvem a Morriconem. ()
KINO C34, 35mm/// Obsazení 7/10 Děj 9/10 Hudba 8/10 Prostředí 10/10/// PLUS: stále aktuální, dramatické, napínavé, realistické, nestraní ani jedné skupině a je jen na vás si vytvořit obrázek, která strana je ta "správná" MÍNUS: je však možné, že vám nebude sympatický nikdo, děj je poměrně depresivní a bezvýchodný/// Shrnutí: Tak jsem si konečně doplnil vzdělání. Bitva o Alžír je moje takové femme fatale mého studia, kdy jsem měl otázku na film dokonce ve dvou testech a vždy jsem si "vybásnil" o čem ten film je a o co v něm jde. Možná jsem nemohl být vzdálenější a dnes už chápu reakci mého učitele. Včerejší promítání mělo skvělou atmosféru. Film zaujme i dnešního diváka/// Celkem 87%/// ()
Tématu Alžíru se okrajově věnovalo mnoho filmů francouzské nové vlny, přece jenom to byl velký problém, který hýbal tehdejší francouzskou společností, tudíž jeho reflexe byla nasnadě. Bitva o Alžír ho staví do centra dění, takový krok vítám, zdá se, že to bude zajímavé. Jenže ono to zajímavé není. Pár silných scén a příklon k dokumentárnímu stylu nemůže vyvážit tu ohromnou nudu, kterou jsem prožívala. ()
Galéria (22)
Fotka © Argent Films
Zaujímavosti (18)
- Jediný film v celé historii Oscarů, který byl nominován ve dvou po sobě nenásledujících letech. Konkrétně za roce 1966 získal nominaci na nejlepší zahraniční snímek a za rok 1968 dodatečně ještě dvě nominace. Za scénář a režii. (DaViD´82)
- Režisér Pontecorvo získal na film dotaci i od alžírské vlády. (Hans.)
- Film je na 120. místě v seznamu 500 nejlepších filmů všech dob podle časopisu Empire. (Terva)
Reklama