Káva a cigarety

bezpodmienečných 5 hviezidičiek - a to i keď priznám, že niektoré sú lepšie a doslova vynikajú, tie ostatné sú len menej geniálne - ale v porovnaní s čímkoľvek iným skrátka aj tak vynikajú; Prekvapuje ma, že sa hromadne prehliadajú geniálne poviedočky s Buscemiho historkou a doslova bravárne geniálne vypointovaná "No problem", samozrejme, že Bill "Groundhog day/Ghost Buster" Murray (Who do you gonna call?) je TOP :) súboj Molina/Coogan mi prišiel trochu dlhý, ale s pekným ukončením, každá poviedočka má svoje kúzlo, svoj šarm, svoju pointu, každá sa dá rozlične intepretovať a pri každej sa dá pobaviť, oddýchnuť a zauvažovať, vskutku geniálny kusisko Jarmuschoviny!!! Presley, Tesla, Waits s Jimym Poppom :) a dokonca aj úvodný nervózny Roberto so šiestimi kávami v "kaviarni" predstavujúcej neorealistickú kulisu ma potešil; "We are coffee and cigarettes generation!" (17.07.2008)

Pri poviedkových filmoch býva často vytýkaná nevyrovnanosť jednotlivých segmentov. Trochu iný prípad nastáva vtedy, keď látku v rukách drží jeden a ten istý režisér, čo vopred sľubuje stabilnejšiu latku zábavnosti (v zmysle diváckej atraktivity) a zároveň láka na víziu popasovania sa jednej a tej istej osoby s variovaním témy, čo možno obrátene aplikovať i na komplexné porovnanie a "odmaskovanie" súvislostí a vzťahov v rámci tvorcovej filmografie. ////////// Pre Jarmuschove filmy je symptomatickým príznakom skúmanie jednoduchého a všedného, no pre ľudské pokolenie tak zásadného prostriedku, akým je komunikácia a pochopenie, respektíve nepochopenie medzi účastníkmi konverzácie. V prípade Coffee and Cigarettes je povýšená na princíp a jediný účel série krátkych filmov. Čiastočne improvizované etudy nasávajúce genia loci skromných barov, kantýn a kaviarní sa voľne pretínajú prostredníctvom odkazov a opakovaných motívov, a neukotvene plynú bez viditeľného východzieho/záverečného bodu podobne, ako je tomu v modernej architektúre 20. storočia (prirodzené prechody medzi industriálnymi a prírodnými elementami v stavbách Le Corbusiera; vo filme môžeme sledovať postupné rozrastanie priestoru, ktoré nadobúda najväčších rozmerov a otvorenosti v poviedke Molinu a Coogana, a záverečnom Champagne) alebo hudbe, ktorá s filmom zdieľa jediné obmedzenie v podobe času. ////////// Konverzáciu nevedú klasické filmové postavy, ale zvolené celebrity filmového a hudobného priemyslu, ktoré predstavujú samé seba a štylizujú sa pri tom do polohy osôb, ktorých stretnutie je dielom buďto náhody, alebo rutiny. Prichádzajú na scénu, vedú dialóg a následne sa opäť vytrácajú bez toho, aby sme vedeli, ako ich stretnutie ovplyvnilo a čo bude s nimi ďalej. Ich prípadný pohyb po miestnosti sa nedá odhadnúť a rovnako ani stočenie rozhovoru, ktorý vedú - dvere sú stále otvorené a ony to dobre vedia. ////////// V skratke a jednoducho, Jarmuschovi ľudia prichádzajú a odchádzajú, zostáva len pevne pripútaná scéna a obmedzený rozhľad diváka, ktorý si tým uvedomuje krehkosť média a diela, a začína uvažovať nad jeho zámerom, prečo mu ukazuje práve toto a nič iné. Je to však nezámernosť (a prakticky absentujúce pásmo rozprávača), ktorá vedie kroky zvučných mien po plátne a slová popri aromatickom nápoji a krabičkách nikotínu, charakterizujúcich modernú spoločnosť. A v tej Jarmusch exceluje. ////////// P.S.: A táto mozaika pozvoľného mestského tokania o čomkoľvek mi svojou zábavnosťou a obsadením neskutočne vyhovuje. Náladovka do pohody i nepohody, najlepšie však sparného leta na verande útulnej kaviarničky s vôňou domácej kávy a jemným jazzíkom ako podmazom. ////////// Strange to Meet You - 75% /// Twins - 85% /// Somewhere in California - 80% /// Those Things'll Kill Ya - 75% /// Renée - 70% /// No Problem - 75% /// Cousins - 80% /// Jack Shows Meg His Tesla Coil - 70% /// Cousins? - 80% /// Delirium - 80% /// Champagne - 85% /// Celkové hodnotenie filmu: 75% (18.12.2014)

Mix skvelého a sotva priemerného, v ktorom dominujú poviedky s áčkovými hercami: Cate Blanchett / Cate Blanchett, Alfred Molina / Steve Coogan, Iggy Pop / Tom Waits, Bill Murray / GZA & RZA. Tie disponujú výrazným jarmuschovským dotykom, no ostatné film iba kŕčovito naťahujú na vycielenú celovečernú stopáž. Snád iba posledná "neherecká" epizódka o robotníkoch ešte stojí za to. (02.06.2005)

Jedenáct skvělých pohodových povídek, ze kterých dýchá aroma útulných zakouřených kaváren, což je ještě více umocněno černobílým provedením obrazu. Kafe a cigára je příjemný film, relaxivní, uklidňující a díky mnoha talentovaným komikům (Steve Buscemi, Roberto Benigni, Bill Murray) i zábavný. Stejně jako u všech filmů Jima Jarmusche, které jsem zatím viděl, ani zde nechybí v pozadí šmrncovní muzika. Některé z kapitol jsou sice "pouze" o té pohodě a chvíli povětšinou nerušeného klidu s cigaretou u kafe (Renée), v jiných se i přes jejich krátké trvání rozehrají brilantní souvislosti mezilidských vztahů (Cousins) a v některých se ukrývají byť bláznivá, přec báječná zamyšlení nad lidmi, životem a celým světem. Nikdy předtím mě například nenapadlo, že Země je vlastně obří vodič akustické resonance... na tom něco bude! Tento film rozhodně krásně vystihuje všechno to, co se tak obvykle odehrává, když se dva nebo více lidí sejde u stolu v kavárně a dá se do řeči. Každý v tom někde najde podobnost s vlastními zkušenostmi. Pravda, příběhy jsou při vzájemném porovnání poněkud nevyrovnané, některé mě moc bavily (Champagne), jiné zcela nezaujaly (No problem). Přesto, jimi všemi se nese stejná atmosféra - vůně kávy a kouř cigaret, a to zcela stačí k jejich spojení v kompaktní, dobře fungující celek. Kafe moc nemusím, raději si dopřeji šálek horké čokolády, ale při sledování tohoto filmu bych si tu kávu i s tím cígem s chutí dal. (21.02.2006)

Kafe a cigára jsou prazvláštní směsou, kterou nespojují jen ony dva předměty z názvu, ale hlavně styl komunikace - který obvykle končí nějakým tím faux pas nebo trapasem. Tohle dílko Jima Jarmusche lze lehce rozdělit na dvě velké a jednu malou část - povídky s herci, povídky se zpěváky a povídky s neherci. Každá část má svůj smysl a kouzlo, ale přece jen o stupínek lepší jsou ty vypointované herecké exhibice (výteční Bratranci, směšně trapná Sestřenice, dobro-zlá Dvojčata, vtipná neřeč Roberta Benigniho, otec, co si platí lásku syna...). Pak jsou tu povídky se zpěváky, mají také pointu, ale ta obvykle není tak zjevná, což je samozřejmě dáno spíše civilnějším výrazivem (Iggy a Tom, RZA a GZA, Jack a Meg). Kafe a cigára jsou nevyrovnaným šťůčkem, každopádně nenudí a hlavně každý si najde své oblíbené cosi. U mě převažuje spíš pozitivní dojem z dobrého a originálního záměru posadit dva lidi ke stolku a nechat je povídat o něčem či o ničem, ze zajímavého obsazení, z dobře zvolené hudby, z černobílé hravosti... I kdybch hodnotila jednotlivé povídky zvlášť a pak je zprůměrovala, nevyšlo by mi míň než ***, takže 70%. (21.11.2006)