Johanes doktor Faust

Radokova pocta starým českým loutkohercům, jejich fantazii a příběhům. Strašidelný příběh v luxusním jarmarečním podání dostává - zřejmě především díky Švankmajerově účasti - expresionistický, místy až surrealistický nádech. To, co zaujme především, jsou, svým způsobem na první pohled brechtovsky zcizovací momenty - tj. kromě velmi dobře zřetelných provázků vodících loutky i "ruční" zásahy do děje. Tento, jak se později ukáže, typický švankmajerovský styl dodává snímku zvláštní význam. Obzvlášť závěrečná demolice loutky, představující Faustův konec, je velmi působivá. (26.09.2006)

Pozoruhodný krátký film o Faustovi. Neříkám, že nejpovedenější. Celá ta loutková stylizace někdy nechtěně vyvolává smích a spíše připomíná Team America. Jinak je to ovšem pojato pro mě velmi zajímavě a docela rád bych se na to někdy podíval znova. Filmů s klasickými loutkami na vodítkách se moc nevidí. (06.10.2006)

Hezké přiblížení toho, jak asi mohla v předminulém a předpředminulém století vypadat a chutnat loutkářská představení, včetně občasného znouzecnostného chaosu na scéně a ne vždy srozumitelného průvodního slova. Krásné klasické loutky a pravé divadelní svícení dělají divy. Snaha o inovativní nasnímání ve své době určitě záslužná, ale do konce vše dotáhl až Švankmajer v Donu Šajnovi. (20.10.2013)

Johannes doktor Faus stojí na počátku fenomenální tvorby Jana Švankmajera - ten právě ukončil školu a spolupráce na filmu, kde byl jedním z loutkoherců, ho přivedla k Emilu Radokovi jako režisérovi filmu. Pro Švankmajera to bylo určující setkání, Radok ho v počátcích hodně ovlivnil a nasměroval. Řadu nápadů a postupů, které Radok nadhodil, Švankmajer později důkladně rozvedl ve svých filmech. Radokův film vychází ze staré hry, kterou kočovná loutková divadla hrála v 19. století a je poctou klasickým pimprlovým divadlům. Film využívá jen tu nejjednodušší animaci a účinku dosahuje kombinací prvků používaných v Laterně magice (Radok byl koneckonců jejím spolutvůrcem) a v klasickém loutkovém divadle. Statická kamera se často zaměřuje na detaily loutek, především na expresivní výraz jejich obličejů. Z laterny magiky je převzat princip černého divadla a lidských rukou zasahujících do děje. Loutky většinou ani nehrají, děj táhne hlas vypravěče. Přehazování dekorací připomíná výstupy jarmarečních písničkářů. Film je cenný zejména po výtvarné stránce a z historického flediska jako východisko k Švankmajerovu Donu Šajnovi. Celkový dojem: 75 %. (18.08.2008)

První český širokoúhlý loutkový film. Asistent Emila Radoka byl začínající Jan Švankmajer. Nádherné, kouzelné, výtvarné řezbářské loutky s původními figurami tradičních loutkářských rodů Karfiolů, Maiznerů, Nováku a jiných. Tradičně překrásná hudba Zdeňka Lišky. Scénář vychází z textů starých loutkových her. Skvělá záležitost. (24.03.2011)