Dlouhá loučení
Dolgije provody
Довгі проводи
A Long Goodbye
The Long Farewell
Obsahy(2)
Když je mateřské objetí tak pevné, až se syn pod jeho tíhou zalyká... Stárnoucí překladatelka vkládá veškeré snahy do výchovy svého jediného syna. Dospívající Saša má ovšem přehnané péče i milostných zklamání dost a poté, co se vrátí z návštěvy otce, který rodinu před lety opustil, rozhodne se od všeho odejít a přestěhovat se za ním do Novosibirsku. Zklamaná matka se o jeho plánech dozví z dopisu, ale nedokáže je pochopit, přijmout a ani o nich mluvit, podobně jako samotný Saša... Kira Muratovová (1934–2018) se řadí k nejvýraznějším filmovým osobnostem 20. století a její tvorba dodnes silně ovlivňuje tvůrce z východní, ale i západní Evropy. Přesto se její snímky o ztracených či narušených postavách stojících uprostřed ničivých mocenských vztahů do širokého povědomí téměř nedostaly. Její oděská tvorba zprvu nevyhovovala někdejším ideologickým potřebám a v posledních dekádách zas neodpovídala požadavkům trhu, proto se dříve její díla ocitala v trezoru a později se omezovala na festivalové projekce. Dlouhé loučení (1971) bylo podobně jako Muratovové předcházející film Krátká setkání (1967) cenzurou zakázáno, ale navíc bylo nařízeno filmový materiál zničit. Zkáze unikly pouze tři kopie a přepis jedné z nich tak dnes můžete zhlédnout v původním znění s titulky. (Česká televize)
(viac)Recenzie (9)
Černý Petr po Ukrajinsku (rozuměj - v Oděse, na břehu moře) a namísto autoritářského otce matka-panička, která by jako z oka vypadla šéfce z Faunova velmi pozdního odpoledne (anebo jak Budínová v Juráčkovi). Spooousta Godarda je v tom - opakované repliky jak z Bláznivého Petříčka, až hieraticky strnulé nájezdy viernyovské kamery... podle toho, co znám ze sovětského filmu té doby, muselo být tohle fakt UFO. A: Muratova sice buduje, buduje, ale občas si nehlídá šleh - třeba když matka řeší problémy v práci - to se PŘECI nesmí?! 16 let distanc! Dramaturgicky se zde poprvé objevuje výrazná slovní improvizace postavy - ten básnický asociativní průjem, kterým později "trpí" hlavní hrdina Astenického syndromu. Motiv oslnění, se kterým si pak hraje v Poznávání velkého světa. Velmi výrazná je kamera - hra s projekcí pomalu jak z Dillinger je mrtev - škoda, že nedali Muratové barevný materiál, bylo by to kouzelné. Velmi vydařená hudba - pokud ne reprodukovaná, tak pouze klavír, chvílemi jak cvičení ze ZUŠ, jindy zas výborně zachycené napětí, obsese, jednotvárnost. ()
Již námětem film lehce vybočuje z řady jiných sovětských filmů - civilní zápletka o vztahu matky a syna, která dokáže zpočátku vyvolat dojem jen primárního zaměření na dospívání a rebelantství mladíka, ale postupně do hry naplno vtáhnout i kapriciózní (abychom to řekli hezky česky) matku, jejíž smutek k závěru naplní celý film (režisérka i scénáristka /Natalja Rjazancevová/ jsou ženy, takže zaměření na ženskou postavu je jen a jen přínosné). Hlavní klad ale vidím v lehkosti a hravosti výrazových prostředků, což odpovídá vyhnutí se časté ruské trudnomyslnosti, fatalismu a zádumčivosti v linii obsahu (ano, navzdory tomu, že film ovládne smutek jeho hrdinky, v tom je to umění). Spolu s pohlednou kamerou a hrami se střihem, které k navození dojmů slouží lépe než samotná slova a děj, film připomíná (o 10 let opožděnou a sovětskou) francouzskou novou vlnu. ()
Čiré uhranutí! Cit prostupující veškerý časoprostor filmu. Vlající vlasy, psí srst, linie mrazivě oddělující netečné moře od mravenčení lidského světa. Mrtvé obrazy diáků, promítaných na dveře, do nichž vchází živý člověk. Ruchem a hudbou pukající sekvence střídané úderem ticha. Kolaps jazyka, zchromlého a nemohoucího dostát nepojmutelným dějům nitra. Zacyklení vět a pohybů, získávání času jeho ztrátou. A stále ten cit - navzdory i ve jménu nevyhnutelného. / Díky, Kiro! A díky ČT, že se občas vycajchnuješ! ()
Syn chce odjet přes půl země (do Novosibirska) za otcem a matka se s tím nemůže smířit. Jakkoli jde o civilní zápletku ze života, matka je hlučná a nedovede ani na chvíli zavřít pusu, čímž mi po chvíli začala lézt na nervy a můj divácký zážitek tím notně utrpěl. Čím byl tento film tak strašný, že ho sovětští úředníci určili ke zničení (čemuž se podařilo uchránit pouze tři kopie), už je dnes spíše otázka pro odborníky na totalitní režimy. ()
Opičí láska hysterické matky. 1) Vztah matky, která neumí na chvilku zmlknout, k synovi je vyjádřen pěkně._____ 2) Bohužel však při sledování jsem se chvílemi silně nudil._____ 3) 17letý Oleg Vladimirskij (Saša) vystudoval historii v Oděsse. Ke hraní se nevrátil. Od svých 23 let se zabývá fotografováním._____ 4) Ještě tu byl hezký 24letý Viktor Ilčenko (kamarád Pavlik)._____ 5) O povaze sovětského režimu nejlépe vypovídá skutečnost, že tento vcelku nevinný snímek o osobních selháních byl na základě zvláštního rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny šestnáct let v trezoru a měl být zničen úplně. Autorce také anulovali vysokoškolský diplom (z moskevského Vserossijskovo Gosudarstvennovo Instituta Kinematografii). ()
Reklama