Ta hromata tis iridos

Ač může kafkovsko-existenciální ústřední motiv známý ze Zvětšeniny vyvolávat zdání hloubky lidského bytí, utopeného čtyři metry od pláže, je tento film spíše břitkou ionescovskou paralelou, která svojí lehkonohou absurditou mnohem lépe vystihuje tragikomickou podstatu moderní Evropy, která se zbavila ujařmení diktatur proto, aby se rozpustila v moři reklamního, virtuálního, politicko-mediálního simulakra. Je zásadní, že film vznikl v roce 1974, roce, kdy se Řecko zbavilo pravicové vojenské diktatury - tento film není žádným patetickým vzlykem nad ústrky minulosti, ale hned od nulté minuty nového poločasu neváhá tnout do živého nového společenského režimu, v něm již není jasně daných nepřátel, v němž již nepřátelská "moc" (ať už je to kdokoliv!) nemusí krást předmět doličný jako ve Zvětšenině, protože kotouč s natočeným materiálem zmizení člověka je sám o sobě naprosto bezcenný: co je jediné důležité, je jeho kontext, manipulace s veřejným míněním, které až realitu utváří. A je fascinující, že hned v roce 1974 vznikne takováto "artová komedie", která bez jakéhokoliv dojetí neváhá tnout do živého, zatímco v tehdejším Československu se lidé plácali po stehnech u Černých baronů (což nijak neubírá jejich komedialitě, leč trochu jinak hořké, než tvůrci zamýšleli). Stát a policie jako oddělení reklamní společnosti Helas Ltd. ("Řecko  a.s."), jejíž zprivatizovaný podíl dostal v kupónové privatizaci každý občan... (30.03.2024)

Filmový štáb u moře čeká na východ slunce, pak do záběru vejde muž s deštníkem a pokračuje do moře kde zmizí. Režisér se s tím nemůže vyrovnat, k tomu roztržka se ženou, která chce dítě...Policie pátrá...nakonec při rekonstrukci vstupuje jiný člověk do moře.... Napůl vážné, napůl surreálné. (09.11.2021)