Útek do divočiny

Scénář: Sean Penn .. Happiness is only real when shared. _ Osobnostní revoluce proti systému (který pravda není zdaleka ideální) má něco do sebe, vykládá určité konfrontace a cesty, ale naivní způsob provedení jí často ubírá na intenzitě. I tak tuhle jistě fyzicky náročnou roli zvládl Emile Hirsch s velkou ctí a dost se její volbou odpoutal od svých předešlých filmů. Cestování mám rád, ale abych se přiznal, silnější a výraznější dojem z celého filmu na mne udělal až samotný konec putování. Převážná část předcházejícího děje působila díky vleklému tempu, mnoha linkám a bezvýznamným postavám (sice slušně obsazeným) celkem nevýrazně. Vedle finále je samozřejmě působivá sama příroda a její úchvatné scenerie. Nejvíce se mi líbila pasáž projíždění skrz Grand Canyon. Nechybí spousta úchvatných kamerových jízd, které, když ne plátno, vyžadují alespoň velkou televizi. 50%. (14.02.2008)

Nejsem žádný starý cynik, naopak bych měl zapadat do cílové divácké skupiny (naivní mladý odpůrce establishmentu hledající způsob sebevyjádření), proč tedy nemám chuť hodit na záda krosnu a vyrazit kempovat do nějaké chráněné krajinné oblasti? Co mi v tom brání? Některé ze slov "patos", "podbízivost", "prázdnost"? Či vědomí, že existují režiséři jako Terrence Malick, který vám přírodu dokáže napumpovat přímo do žil? Nebo snad fakt, o kolik mi krátký výstup Hala Holbrooka přišel dojemnější než celá Hirschova anabáze? Na Útěk se dívalo příjemně, byť je znatelně nesoustředěný (režisér asi pozřel nějaké halucinogenní hříbky). Utekl rychle a nemohu tvrdit, že jsem si z něj nic neodnesl. Jen asi ne to, co zamýšlel Penn. Závěrečné poznání u mne spočívalo v pochopení, že nezáleží na tom, kolik kilometrů ujdete, kolik lidí potkáte, kolik toho obětujete, ale máte-li se kam vrátit. Měl se Chris kam vrátit? Odpověď doporučuji hledat na hodně velkém plátně. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, CheGuevara, DaViD´82, H34D, Struhy, Golltes (22.04.2008)

Pre moju cestovatelsku dusu je to pohladenie, ktoreho teplo ma bude dlho obklopovat (bez ohladu na to, ze Chrisov radikalizmus nie je moje gusto, resp. extremnost v urcitych crtach jeho nazorov i chovania nenachadza suznenie v mojom vnutri). Penn vyborne radi protichodne nahlady na zivot(ny styl), ktore ostria hrany smerom k divakovi v konfrontacii jeho vlastneho sliapania cesticky zivotom. A hoci tato road movie s povinne vybornym OST mi hlavne v sekvencii navratu do velkomesta v zvolenej stylistickej forme prisla ako kratky ukrok stranou (ak sa mal dostavit zcudzujuci efekt, tak neprisiel) , naplno to vynahrazduje nielen krasnymi sceneriami, ale hlavne sekvenciou medzigeneracneho odovzdavania zivotnych mudier. Penn sa vyhral so zauzivanou konvenciou plynutia ucenia v smere od staresinu k mladikovi a zaroven to vyvrcholenie prinasa omamny smiech, Dan Millmanom trefne pomenovany ako "smiech bez dovodu". (13.02.2008)

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

Ten kluk mi mluvil z duše. Skoro dvě a půl hodiny jsem byl s ním na cestě a prožíval situace, o kterých se mi zatím může jen zdát. Pokud mi Klub rváčů dodal kůráž a odhodlání poprat se s dnešním konzumním světem, tak tento film mi dodal naději, že i v současné době se dá žít bez pravidel, stresu, peněz a systému. Když už jsem si říkal, že jeho putování mě nemůže ničím překvapit, přišly další úchvatné okamžiky a po nich další. Pokud jste stejného ražení jako já, tak při Útěku do divočiny budete na vrcholu blaha. (01.06.2010)