Když kámen promluví

Jo jo, je to zajímavý. Měla bych pár otázek, na který bych se Duška potřebovala zeptat - v tom mi dokument příliš nepomohl. Do malýho prostoru se toho moc nevtěsná, asi taky proto, že chtěli udělat nějakej "širší záběr" jeho osobnosti. No ale co se dá taky o "jednotě universa" povídat. ___Málokdy se stane, že někdo dokáže o těchto věcech mluvit s takovou přirozeností a nebejt trapnej. Ve mně taková výpověď probudí touhu něco se sebou už konečně udělat! Že by? (29.04.2011)

Film Když kámen promlouvá na první pohled nemá příliš uspořádanou strukturu. Ale to nevadí, protože díky jeho hlavnímu protagonistovi Jaroslavu Duškovi beztak "vše plyne". Nečekejte Duškovskou zábavu (i když pár gagů v průběhu filmu zazní). Jedná se o zpověď člověka, který se rozhodl vnímat svět jiným způsobem, než jak jsme v západním světě zvyklí. Nesouhlasím s mnohým, co ve filmu zazní. Komunikaci s kameny považuji za krásnou ukázku autosugesce. Ale to také nevadí. Důležité je, že se jedná o film, který přímo provokuje k přemýšlení a ontologickým úvahám. I následná beseda s "ukecaným" režisérem a výjimečným Jaroslavem Duškem v jednom kině v Českých Budějovicích byla velmi inspirativní. Jediné, co bych vynechal, byla jistá intelektuální onanie některých tázajících se diváků. Ve zbytku však tleskám. (13.03.2011)

Neuvěřitelné. Píšu sem po návštěvě premiéry v Praze, které se účastnil Poltikovič i Dušek. Na dokument je to příliš odvázané a nabité informacemi všech směrů a druhů. Inu jaký Dušek, takový dokument o něm. Byl jsem unesen atmosférou ve filmu i v sále. Přesto že je to film relativně krátký, trvalo to jakoby věčnost. Ale ne tím otravným způsobem, který známe ze všelijaké jiné tvorby, kdy se děj vleče úplně nezkutečně. Tady mi bylo v tom nekonečnu dobře. A samotné odpovídání Jaroslava na divácké otázky po skončení, nastolilo opravdu srdnatou atmosféru, i když se to zdá být divné v tak velkém počtu lidí. (04.03.2011)

Jaroslava Duška mám rád od prvního shlédnutí Pelíšků. Přiznám bez mučení do té doby jsem jej neznal. Od onoho posvátného roku 0 jej však sleduji a vždy jsem rád, když se někde ochomejtne ve filmu, nebo uvádí např. Českého lva. Nelze opomenout ani jeho účinkování v rozhlase , či jeho divadelní vystoupení jemuž pro mne doposud vévodí zpracování Cavemana. Dokument mapuje jeho vzpomínky na dětství na Sázavě, kdy se dle jeho slov u něj formoval onen zájem o podstatu radosti z pouhého bytí i jeho současné názory včetně propagování Dohod Toltéků... Jeho niterné upřímné vysvětlování svých názorů a poznatků je věc, která musí jednoznačně nutit racionálně a materiálně založené jedince ťukat si na čelo či rovnou vytáhnou telefon a volat Centrum krizové intervence v Praze Bohnicích...(I když blázen by zase nenazval naše současné společenské uspořádání a fungování koncentrákem !!!). Pro ostatní je Dušek neskutečně pozitivní bytostí (s vlastním kompostem v sobě:-) ), žijící si po svém. Já osobně si myslím, že postava Jaroslava Duška je jen do lidské podoby převtělená jiná bytost z vesmíru. Sbírá tu informace o lidech a snaží se jim ukázat i jiné způsoby našeho bytí zde. Až skončí své poslání, nasedne do vesmírné lodi a zmizí do své galaxie světla a radosti :-)) Přeji si aby zde na své misi vytrval co nejdéle! * * * * (03.11.2011)

Tenhle film je samé chození a povídání, ale chození po pěkné krajině a povídání o věcech, které jsou trošku mimo hlavní události dne. Na pár minut trvání dokumentu se podíváte do vnitřního světa člověka, který ztvárnil mnoho roztodivných rolí. A je to svět trošku odlišný. Asi ne každý objímá kameny a staví obyvatelné domy z písku. Dušek si prostě užívá života a působí až étericky (nadzemsky ;-)). Bylo to příjemné setkání. (24.06.2011)