Réžia:
Pablo LarraínKamera:
Sergio ArmstrongHudba:
Carlos CabezasHrajú:
Gael García Bernal, Alfredo Castro, Néstor Cantillana, Antonia Zegers, Jaime Vadell, Pablo Krögh, Amparo Noguera, Pedro Peirano, Sergio Hernández (viac)Obsahy(1)
Píše se rok 1988 a René se vrací ze stáže v USA, kde se učil, jak dobře prodat coca colu, a hned se zapojuje do dění v rodném Chile. Povede totiž kampaň demokratických stran proti stárnoucímu despotickému generálovi. Snímek nominovaný na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film je lehkým, místy až groteskním pohledem na osmdesátá léta a především na to, že pravda je sice jenom jedna, ale abychom ji dokázali prodat, nesmíme ji lidem říkat úplně celou. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (9)
Recenzie (58)
úsilí o autentickou reminiscenci osmdesátých let, jakkoliv jde z principu o pouhé zdání, Larraín dovádí ad absurdum, tedy k naprosté dokonalosti, a i když se zdá, že mu obětoval i své obvykle stěžejní umělecké ambice a učinil jej svým prvořadým zřetelem, není to tak úplně pravdou. nápadná a snad do jisté míry i zcizující estetika videozáznamu, jaká na velkém plátně přirozeně působí notně nepatřičně, neslouží totiž jen k navození specifického diváctví, kombinujícího dokumentarizující a energetický modus, ba ani v první řadě. lze jí vysvětlovat především jako jednotící princip, díky nemuž všechny komponenty od původního materiálu po nevkusné reklamní koláže a stárnoucí archivní záznamy splývají v jednolitém, a proto nerušivém, a proto samo o sobě příjemném vizuálním toku. dokonce i úvodní titulky disponují charakteristickými žlutými a fialovými stíny a unikají přesnému zaostření, zatímco je mřížuje podivná textura zdánlivě způsobovaná archaickým technickým aparátem. těžko tedy vnímat stále méně a méně zřetelné hranice, například mezi uměleckou fikcí a kvazidokumentární rekonstrukcí, ale nade vše mezi neškodnou nezávaznou reklamou a politicky nabitou propagandou. čím méně znatelné jsou rozdíly v "řeči" reklamy a propagandy, tím silnější vyvstává nutkání se po nich tázat. odtud, z těchto otázek, pak pramení jiné emoce, kontrastní k lahodně sjednocené vizualitě - nejistota, nepokoj, zmatení, bezradnost. a tak nakonec není vůbec snadné ani pohodlné tento film plný paradoxů sledovat a už vůbec není lehké opájet se sebeklamem o vlastním diváckém nadhledu. ()
,,PŘEMÝŠLÍM O BUDOUCNOSTI. ŘÍKÁM NE. ŘÍKÁME NE. SE SÍLOU V MÉM HLASE. ŘÍKÁME NE. BEZE STRACHU ZPÍVÁM. ŘÍKÁME NE. VŠICHNI SPOLEČNĚ ZA VÍTĚZSTVÍM. ŘÍKÁME NE. ZA ŽIVOT A MÍR. ŘÍKÁME NE…“ /// Politickej film z časů, když Chile přemejšlelo vo svý budoucnosti. Třeba něco jako když u nás v devětavosumdesátým – možná jste vo tom slyšeli… Jenže v Chile měli Pinochetta, no a ten Pinochett …prostě - to si jeden nevybere. Politická nuda. Nastíněný problémy mě moc netankujou, páč film pojednává o politický kampani strany ,,NO“, takže sledujeme její vytváření a sršení volebníma nápadama, který maj lidi přesvědčit, že ten Augusto není dobrá volba. Sem tam nějakej ten archivní záběr a spoty, spoty, spoty a – spoty! Historie jedný události a (pochopitelně) velký vítězství. NUDA! A že já su celkem politickej divák! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nikdy neuvedenou divadelní hru Antonio Skármeta ,,El Plebiscito“ jsem (stejně jako vostatní) neviděl. 2.) Čumím jen na filmy složený z volebních spotů. 3.) Ať žije CHILE! 4.) Thx za titule ,,RitterQa“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Výborná záležitost, která zaujme originálně zvolenou formou natáčení, která se vším všudy evokuje osmdesátá léta. Obraz jako z ošoupané VHS je výborný nápad, na který jsem si tedy musel chvíli zvykat, ale po pár minutách už jsem se přizpůsobil. Taktéž nadčasový příběh, ve kterém se vlastně mění jen doba a možnosti, je svědectvím o nás samých a o tom, jak se dá a musí dělat kampaň a zamlčovat skutečnost. Gael Garcia Bernal je výtečný, skvěle civilní a osobně mi připadá, že film od filmu je lepší a lepší, radost pohledět. Ani ostatní méně známé tváře nejsou špatné a všechno do sebe tak nějak zapadá. Larraín sice občas zaškobrtne a některé scény jsou delší, než by bylo zdrávo, jinak ale příliš neselhává. Pro mě osobně velké překvapení, které mě fascinovalo a pohlcovalo. Škoda pomalejšího začátku. Za mě slušných 80%. ()
Těšil jsem se na historicky přesné drama ze světa Chile pod nadvládou zdejšího diktátora Pinocheta. Nečekal jsem ale, že tenhle film bude tak moc přesný, že se mě i obrazem bude snažit vpravit do tamních osmdesátých let. A je teda fakt, že historickou přesnost měl opravdu přísnou. Horší už to bylo s obrazem, kterej evokoval obraz těch nejhorších céčkových osmdesátkových filmů na těch nejvíc ošoupaných VHSkách, aby tak vytvořil dojem správné historické nálady. Upřít mu tedy originalitu v žádném případě nemohu, ale zase se musím přiznat, že zvyknout jsem si na tuto formu vyprávění taky nedokázal. Přeskakování jednotlivých scén a vědomý střih, jak za Bolševika, sice vypadá zajímavě, ale ve spojení s přesným historickým popisem i toho nejmenšího prdu řádové uklízečky tamního uskupení „No“, se jeví místy dost nudně. ()
Tohle je super a zvláštní film najednou. Natočený v roce 2012 ve formátu 4:3 (asi) na televizní kameru, o pár chlapících z reklamní agentury, co kýčovitým reklamním klipem zkusili svrhnout Pinocheta. Je to o politice, marketingu, trochu vtipné a trochu mrazivé. Velmi civilně natočené, bez velkých gest. ()
Galéria (28)
Fotka © Rialto Distribution
Zaujímavosti (5)
- Film NO je založen na neuvedené hře Referendum (Plebiscito) chilského novelisty Antonia Skármety, který jako jeden z mnoha odešel do exilu, když Pinochet sesadil prezidenta Allenda. (Zdroj: Artcam)
- Rovnako ako dej filmu, tak aj jeho natáčanie prebiehalo na viacerých miestach v Čile, predovšetkým v metropole Santiago. V hlavom meste istú dobu žil a "nasával atmosféru" aj hlavný predstaviteľ, herec Gael Garcia Bernal. (MikaelSVK)
- Pro navození dobové atmosféry a pro obrazový soulad s archivními záběry byly pro natáčení použity reportážní videokamery z 80. let Ikegami HL-79EAL, z nichž byl signál přes převodník nahráván do moderního rekordéru. (franta.zila)
Reklama