Vlak

jeden Francuz /jean-Louis Trintignant/ a jeho zydovska priatelka utekaju pred nacistickym hnojom, ktory sa vtedy jaxi rozmohol v Europe. Nechyba dobytci vagon, ale nastastie nejde do smutne znamych taborov, ide len o utek. Pierre Granier -Deferre /heroin, Kocka/ natocil dalsi vysoko kvalitny film, Trintignant vzdy vedel hrat, Romy Scneider tiez, videl som aj mladu Ancu Wiazemsky /Teorema 1968/. Film je to hlavne depresivny, lebo ich laska mala v tych rokoch vysoko tragicky potencial : 80 % (01.06.2019)

Film je především skličující, když víte, kam celý vlak jede a jak to s lidmi naskládaných ve vagonech pro zvířata většinou skončilo. Na pozadí se však objevuje skutečnost, že i v takových těžkých chvílích se lidé mohou chovat jako lidé, mohou projevit cit, něhu a pochopení, byť cesta na kterou nastoupili, končí v pekle. Cítíte, že i když lidi přesadíte do vagónu pro zvířata, nestanou se zvířaty a lidskost je pořád to, co nás od zvířat odlišuje. Koncert v podání Romy Schneider a Trintignanta. (04.08.2011)

Film mi přišel hodně tezovitý a hodně tlačil na pilu v tom, jak má divák koho chápat. Třeba ty vložené dokumentární černobílé vsuvky hloupoučkému divákovi říkají, podívej, oni se smáli, ale lidé umírali! No není to hrůza? Samozřejmě že je to hrůza, ale ne když mne u filmu do podobného názoru někdo křečovitě nutí. Celé to putování za nejistotou, poznávání se dvou lidí, kteří mají při té dlouhé cestě dost času na rozhovor a poznání jeden druhého, by mohlo být zajímavé, kdyby to nebylo poněkud povrchně, křečovitě a skutečně tezovitě natočeno. Od začátku je jasné, jaké emoce z nás film chce dojit a dojí je někdy poněkud neústrojně. Mne osobně ani hlavní postavy nedostaly třeba jako v Přízraku lásky, kde hrál s Romy Scheiderovou Marcello Mastroianni. Možná kdyby snímek byl komorním dramatem v jedné kulise... jenže to by pak šlo spíše o divadlo. Zde je skutečně nejsilnější až závěr, kdy hrají jen pohledy a gesta. Vadily mi i ty podivné střihy a skoky v čase a místě příběhu. (30.08.2013)

Obsadenie je zrejme vôbec tou najsilnejšou stránkou tohto filmu, ale zároveň podotýkam, že konkrétne iba v dvoch prípadoch, keďže ten ostávajúci ansámbel, ma nijako zvlášť ani extra neoslovil, nakoľko scenár im v žiadnom prípade neponúkol ani toľko málo hereckého priestoru, koľko vlastne dostali zväčša tieto dve ústredné postavy Juliena Maroyeura a Anny Küpferovej, a to vo veľmi zaujímavých podaniach skrz Jeana-Louisa Trintignanta a Romy Schneiderovej, a tak v podstate tie zvyšné postavy, vyslovene vnímam iba, ako akúsi štandardnú výplň daného priestoru, teda v tomto prípade nie len v podobe titulného vlaku, ale súčasne snáď i v ostatných častiach francúzskych, exteriérových oblastí, kde taktiež častejšie dochádzalo ku nebezpečným situáciám, čomu sa rovnako ani nie je príliš čo čudovať, lebo francúzske obyvateľstvo sa totižto sťahuje z dohľadu nemeckých okupačných síl, ktoré pomaličky obsadzujú toto rozsiahle územie, a tak sa tým pádom začína systematickým spôsobom odvíjať určitý príbeh, ktorý určite nie je ďaleko vzdialený od pravdy, dokonca by som danú problematiku podtrhol v tom význame, že podobné romániky boli i naprosto bežným javom počas obdobia vojnových konfliktov, no najskôr by som tiež podotkol, že typické muchľovanie, aké som povedzme videl v dotyčnom poslednom vagóne, skrátka, bolo na dennodennom poriadku, ak to tak môžem nazvať? • Zase si treba položiť otázku i v tom zmysle, že ak by som sa neustále pozeral iba na tieto dve hrdličky, tak by ma to pravdepodobne začalo pomaly nudiť, až možno trochu viacej unavovať, a práve preto je tento počin doslova nabitým množstvom vedľajších postáv, za to ale s minimálnym priestorom na samotnú realizáciu, i keď niektoré ksichtíky si divák jednoznačne zapamätá, trebárs a predovšetkým, protagonistova, tehotná manželka v podaní Anny Wiazemskej, mimochodom v dobe nakrúcania - skutočnej manželky predstaviteľa - „Francúzskej novej vlny,” Jeana-Luca Godarda (pozn. recenzenta). • Francúzsky režisér Pierre Granier-Deferre, vytvoril pomerne dosť komornú snímku s dvomi bravúrnymi, hereckými prejavmi, zatiaľ čo takí jeho americkí kolegovia - John Frankenheimer v spojení s Arthurom Pennom, o rovných 9 rokov skoršie, taktiež nakrútili rovnomenný titul Vlak, no tentoraz s Burtom Lancasterom v hlavnej úlohe a s ďalšími, vynikajúcimi hercami v zálohách, čo je už totiž počin na úplne inej úrovni, než zrovna tento aktuálne recenzovaný, ó áno, a obidva sú dejovo zasadené do 2. svetovej vojny, no každý z nich má odlišnú, dejovú štruktúru, pričom napokon musím skonštatovať, že predsa oba vleky, pardon vlaky, vrelo odporúčam, i keď sú si také rozdielne. (21.06.2023)

Film se zmítá ve značném rozpolcení. Z dnešního pohledu bychom ho nazvali televizním snímkem. Skvělí herci, ale bohužel ostatní složky pokulhávají. Mě jako kameramana doslova drásalo obrazové klišé světla v dobytčáku. Film si může dovolit nemít obličeje herců stále rozjásané, jako to měla televize. Tady, přestože se děj podstatnou dobu odehrává ve vagóně pro dobytek, kde nejsou okna, světelná nálada se mění. kamera zásadně nesnímá celek vagónu, aby se divák neorientoval a podle dení doby se světno nepochopitelně mění. Když je den, je vše přezářené, večer, když se zapálí petrolejka, je světlo žluté a poprvé aspoň trochu reálné a když je tma a většina cestujících spí, je světlo tmavě modré jako od noční oblohy. Pokud vlak vjede do tunelu na chvíli se trochu setmí. Je to vlastně televizní svícení, které nemá s tím filmovým moc společného. Černobílé archivní výplně byly snad zbytečné a určitě dlouhé. Samotný závěr mě vlastně zklamal, protože předznamenal určitý posun, který se ovšem už nekonal. (06.10.2019)