Kvočna

Legrační to moc není, takže jako komedie nic moc, ale jinak jen samá pozitiva. Úchvatná a vždy důstojná Růžena Nasková v jednom filmu s živelnou Antonií Nedošínskou, Adina Mandlová jako Svatá, ale hlavně na svou dobu překvapivě otevřené a úlevně nemoralizující zobrazení témat jako je nevěra, předmanželský sex či rozvod. (26.07.2023)

Ačkoli je tento film víceméně primitivním příběhem jedné (na svou dobu) morálně a sexuálně narušené rodiny, nedá se mu upřít spousta zajímavých aspektů. Oproti mnohým filmům pro pamětníky tento otevřeně hovoří o lásce a sexu, svobodě mysli i partnerství. To není ve starých filmech běžné, zvláště když jsou tam ještě navíc zastánci starých pořádků zesměšňováni. Snímek je zpestřen také několika velice podařenými, vtipnými a navíc originálními scénami, zbylé jsou alespoň průměrné. Adina Mandlová je v roli velmi přirozená, Šejbalová se v rolích nevěrných manželek opravdu našla, zde opět perlí. Herecké výkony obecně na úrovni. Přes veškerou naivitu, sentiment a blboučkost této komedie jsem se vcelku bavil dobře. 75% (20.04.2011)

Konrádova stejnojmenná divadelní hra byla původně, na počátku třicátých let, psána pro jednu z prvních dam činohry pražského Národního divadla Marii Hübnerovou. Ta ovšem v roce 1931 nečekaně zemřela a roli potom převzala Růžena Nasková, která s ní sklízela velké úspěchy. To byl také jeden z významných důvodů, proč si o několik let později tuto hru vybral herec a režisér Hugo Haas pro svůj další tvůrčí pokus. Problém však nastal v tom, že Nasková neměla příliš velké motivace vracet se k filmové kameře. Měla totiž za sebou pouze jedinou, a nepříliš zdařilou, zkušenost z roku 1915, kdy se objevila v ještě němém snímku Ahasver. Po delším naléhání se Haasovi nakonec podařilo herečku přemluvit a tak byl v roce 1937 natočen svěží, moderní film, pozoruhodný minimálně už svým otevřeným výbojem proti zkostnatělému řádu morálky. Především zásluhou Růženy Naskové, která v Anně Svojanové, zvané kvočna, znamenitě personifikovala moudrost ženy, která se dokáže vyrovnat i se složitými životními situacemi. Ty představovaly milostné zmatky jejích dcer, zeťů a vnučky; v jejím případě prokázala hluboké lidské pochopení, podložené láskou a nikoli předsudky. Typ moudrého a laskavého ženství si později Růžena Nasková zopakovala ještě v řadě jiných filmů, které její citlivý výkon nesporně umělecky obohatil. Filmem probleskne celá plejáda populárních osobností filmové i divadelní praxe, kteří byli ale zároveň s tím vhodnými kandidáty bez přehnaných gest a samoúčelných frází. Civilní portréty současného ženství, odlišujícího se nejen přístupem k životu, ale také vývojem obecného vnímání morálky a její interpretace v celospolečenském klimatu, lze spatřovat v hereckých výkonech Jiřiny Šejbalové, Adiny Mandlové, Trudy Grosslichtové, Světly Svozilové, ale také u samotné Naskové a Antonie Nedošinské jakožto příslušnic nejstarší generace. U mužských partů převládá naléhavost jejich zaměstnání i duševních hnutí mysli v přímé návaznosti na jednání ženských protějšků jako určovatelů životního směru; více než vhodné je takové ztvárnění Františkem Smolíkem, Rudolfem Deylem, Jiřím Steimarem, Vítězslavem Bočkem, Otto Rubíkem a dalšími. Ti všichni se společně s hlavní představitelkou zasloužili o to, že se filmová Kvočna co do úspěchu u diváků vyrovnala své divadelní předchůdkyni. (03.10.2008)

Apartní film je po všech stránkách tato moderní společenská konverzační komedie. Pikantní a koketní hry Šejbalové a Rubíka, hry nejskvostnějších žabců Grosslichtové a Mandlové jsou uspokojivé po všech stránkách. Jsou-li tito pak srozuměni s kvalitním divadelním textem, bylo by hříchem, aby k režii přišel někdo menší, než Hugo Haas. Haas s citem pro salóny, tenisové kurty, ale především pro výborné herecké vedení. Pak je rozkoší se k takovému filmu pravidelně vracet. Snad jen je nutné poukázat na faktum, že první role Růženy Naskové byla v dobovém moderním feministickém skeči a pouze absentující divácká zkušenost učinila Ahasvera kýčem. (23.04.2012)

Romantická komedie plná přeletů, záletů i příletů - úplně jako od Woodyho Allena! Všechny postavy se tu jako nějaký model sluneční soustavy otáčejí kolem Růženy Naskové a je radost se na to otáčení dívat. Precizně napsáno a zahráno, ještě precizněji zrežírováno. Hudba Pavla Haase, kterého v roce 1944 bohužel zavraždili v Osvětimi, je přímo skvostná a milostná scéna na seně (a ranní probuzení rozkošně rozcuchané Trudy Grosslichtové) je i díky ní opravdu krásná. Moje milovaná Zita Kabátová se tu sice jen mihne (a stačí krásou strčit všechny herečky do kapsy), ovšem i to je v pořádku - dnes by se takové roli řeklo cameo a bylo by hotovo. (13.01.2019)