Zastihla mě noc

Ojojoj, to se nepovedlo. Není z toho ani sociální, ani válečné drama. Navíc bohužel všechny flashbacky jsou technicky tak mizerné, že není příliš k rozpoznání, co se děje. V oblasti sociálního dramatu utkví zkopírování Boženy Němcové, která též s despektem propírala žrádlo pro panského pejska v kontrastu s hladem v podzámčí. A o koncentračním táboře bych raději z úcty k režisérovi pomlčela. Tam se trošku podařila snad jediná scéna, když jde Jožka navštívit (ani se neptám, jak je to možné) své kamarádky, které se staly pokusnými vzorky. (03.07.2013)

Aby nenatočil běžnou agitku, používá Juraj Herz veškeré možné grafické experimenty (experimenty to ovšem byly kdysi, dnes už spíš jen postupy) - a myslím, že zdárně. Film má - na dobu trvání 2 hod. 10 min. - překvapivě rychlý spád, scény jsou neotřelé, snad jen záběr děje je poněkud široký. Četné "flash back" by se mohly kombinovat s "flash forward", jen kdyby bylo možno zachytit zlomový okamžik života Jožky Jabůrkové. Nastal v dětství, ve škole, v redakci, v KZ...? Možná nikdy, možná taková byla od narození. Pozn.: Ravensbrück - zde se ovšem nenatáčelo, scény z KZ jsou z polského Majdanku - a nikoli Rawensbruck, jak nás chce oficiální distributor, jako obvykle, klamat, jsem navštívil dvakrát. Leží v krásné krajině plné borovic, jezer a písku - ještě se tam najdou dopravní cedule "Zákaz vjezdu tanků" - zdokumentováno. Přečetl jsem i knihy bývalých trestankyň, kde byly publikovány i fotky jejich bachařek. Byly to zrůdy s absolutně tupými obličeji - v tom Herz střelil do křa, u nás by se přece také našly důstojné představitelky. Pozn.: Přece jen bychom se měli zamyslet, které období bylo pro filmovou Jožku zlomové. Nejspíš to bylo soužití s matkou, jejiž bigotnost transformovala do syndromu "pomoci potřebným". Tato polarita, přechod od kříže k srpu a kladivu, a naopak, se u nás po roce 89 stala skoro pravidlem. (25.07.2017)

Herz natočil dosti ambiciozní, ale velice rozporuplný film. Scény z koncentračního tábora jsou z režijního hlediska zvládnuty bravurně, sází na hutnou atmosféru, z níž často pořádně zamrazí a navíc jsou zajímavě oživovány cool záběry za doprovodu Kocábovy elektronické hudby, což jde hodně proti klasickému kánonu. Přesto film až příliš tlačí na pilu a tím velmi přispívá ideologické rétorice - šílená pobožná matka s šicím strojem, perverzní farář, dekadentní buržoazní panička, vše má působit až patologicky vyšinutě, což ve své podstatě je patologicky vyšinuté, stejně jako efektně masochistické vložky s démonickou esesačkou a důrazem na záběry, z nichž se žaludek třikrát obrátí v krku. A jaký měl smysl náhlý vpád němé grotesky vedoucí ke krvavému masakru? Těžko šlo o nějaké navození absurdnosti dějin, nebo to možná měl režisér v úmyslu, ale nepodařilo se mu oba styly propojit. Momenty ze života Jabůrkové jsou spíše velmi okaté a ničím nepřekvapující teze, jež se jejího soukromí jen letmo dotýkají a vůbec tak nevytvoří plastický obraz této jistě zajímavé postavy, která se v průběhu děje rozpadá více a více a nakonec zůstává jen obraz silné ženy bojující s každodenností koncentračního tábora naprosto nezávislý na leckdy směšných střípcích. Jirešovi se v ...A pozdravuji vlaštovky podařilo vytvořit daleko soudržnější a procítěný portrét mladé odbojářky a jedinkrát nesklouzl k prvoplánovému efektu. Zastihla mě noc tedy jako celek rozhodně neobstojí, ale přesto během sledování člověka dokáže pohltit, vzbudit určité emoce i dát podněty k řadě nočních můr. A Jana Riháková svým výkonem dokáže nezvládnuté postavě vdechnout alespoň nádech přirozenosti, což je tedy obzvláště mistrovský výkon. Film doporučuji zvláště jako zvláštní úkaz v normalizační kinematografii, jež spojuje oficiální téma s novými tvůrčími impulsy a sebestřednou režisérskou poetikou, nudit se rozhodně nebudete. (24.01.2011)

Skvělé obsazení, dobrá myšlenka, ale určité postavy (Jan Hrušínský) nebo scény (výslech u Rudolfa Hrušínského, scéna večer, kdy Jožka dostane výplatu stovku a Pepovi to sděluje apod.) mi přijdou hodně přitažené za vlasy. Ale pořád je to československý film z koncentračního tábora, který by neměl zapadnout v suti dějin. Už pro tu poetiku vlčího máku! (09.10.2017)

Jožka Jabůrková, hrdá toť žena, vzpomíná v koncentráku na svůj život a rekapituluje si skutečnosti, jež ji dohnaly až do takové prekérní situace. Ano, nikdy se nevzdala, nikdy neustoupila a nepřestala bránit chudý a potřebný lid, své soudruhy. Bla bla bla. Ale na to seru, jde sice o zjevnou propagaci v te dobe uz slabnouci Strany, jenomže se nad to zkusím povznést - a pak mi zbývá výborně natočený film, plný silných scén, které navíc získávají náboj díky sugestivní Kocábově hudbě. Herz točit umí, škoda, že podobné věci... (13.03.2007)