Konečná stanice

Skvělí herecké výkony starých skutečných es naší kinematografie i divadla - Oty Sklenčky, Nelly Gaierové, Jiřiny Štěpničkové, Nataši Gollové, Blaženy Slavíčkové, Jiřího Dohnala a dalších mě donutily, abych filmu dal možná slabších pět hvězdiček. Spisovatele Zdeňka Pluhaře jsem měl vždycky moc rád a kdysi jsem četl i tuto jeho knížku o životě v domově důchodců. Jak dovedl mistrně vykouzlit různé postavičky, tak je Jaroslav Balík představil i na filmovém plátně. Takový předseda samosprávy Prokoš - jako by si sám ze sebe dělal legraci (jako ve skutečnosti známý poctivý straník), když přednášel na schůzi důchodců; a právě tak i Jiří Dohnal v jedné ze svých posledních rolí... Čtenář Rudého práva, který nesměl být ničím rušen, A ostatně i přiznání o tom, jak se někteří herci nehodili do schématu her 50. let (Nelinka Gaierová). Všechno svázané uctivou a vřelou láskou dvou stárnoucích umělců... (29.04.2019)

Nedávno jsem měl narozky a jelikož už pár řad bombiček mám nakreslených pod kabinou, člověk ať chce či ne začne tak trochu bilancovat. Kouká za sebe, kouká před sebe, říká si co by tak chtěl ještě zvládnout... A do toho mi úplně náhodou vstoupil do cesty tenhle film. Hned úvodní titulky s červeným zapadajícím slunce a neskutečně krásnou a melancholickou hudbou mi napověděly, že možná tohle nebude úplně klasická normalizační sračka tak typická pro svoji dobu. A opravdu jí nebyla. Děj filmu nás přivádí do domova důchodců. Řekl bych, že na svoji dobu dokonce do luxusního domova, protože vše zářilo čistotu a novotou. Pobyt zde je většinou poslední štací pro většinu klientů. Nejsou zde drženi pokud se o sebe umí postarat, mohou na reverz domov opustit. Pro většinu z nich je to ale opravdu konečná stanice. Někteří si to připouští už jen díky tomu, že se jim na pokojích mění spolubydlící to podle toho jak je smrt rychlá. A někteří si to nepřipouští v naivní důvěře, že je do domova daly děti jen na chvilku a až se zařídí, tak si pro ně přijedou... Film nám přibližuje jednotlivé postavy a jejich vlastní osudy, které se chtě nechtě v domově spojují dohromady. Ve filmu hraje velké množství tehdejších hereckých es a z některých výkonů jde opravdu brada dolů. Navíc si divák uvědomuje, že pro řadu z těch herců tenhle film byl také jejich konečnou stanicí... Film je prolnut nádhernými melodiemi Karla Mareše a starším ročníkům asi nemusím nic více vysvětlovat... Konečná stanice je velice melancholickým až smutným filmem. Po jeho skončení vám v hlavě vyskočí mnoho otázek. Přesto si myslím, že téma bylo zprcováno neuvěřitelně citlivě. Stáří je období lidského života, které považuji za velice nespravedlivé... Viděl jsem mnoho skvělých a dobrých lidí jak z nich navzdory jejich dobrotě stáří udělalo bezmocné trosky, často navíc velmi trpící... Přesto by se asi i o tomto období lidského života nemělo mlčet. Možná i proto mne tento film natočený v době kdy všichni kašlali na všechno snažíc se jen nějak proplout tím tlejícím kompostem tolik překvapil. Dávám za 4 skleničky pití z Bulharska. * * * * (22.09.2021)

6/10 V prvni chvili mi to prislo jako ceska "obdoba" Keseyova hnizda v domove duchodcu a cekal jsem tlak na pilu podepreny slzami. Nestalo se tak, a to me mozna dobre. Neni to mozna tak barevne jako Babi leto, ale docela to vystihuje okazmik, ktere ceka ty z vas, kteri se chystaji dozit vyssiho nez maleho mnozstvi veku se vsim, co k tomu parti - nemoci, psychicke problemy, ztrata rodiny - zkratka parada. Obycejne problemy obycenych lidi zahranych squelymi herci presne v tom duchodovem veku. Budova skoly mi sice jako odpovidajici misto pro DD (nebo seŇor klub jak se ted moderne pojmenovava) neprisla, ale ty osudy vevnitr zas tak mimo nebyly. Jak jsou filmy nevhodne pro deti do 18 ;]] let, tak toto je zase obracne film nevhodny pro dospele od 60 - i kdyz s mistnim posouvajicim se duchodem bude jeho pristupnost taktez posunuta.... (03.10.2007)

Film o vztazích v domově důchodců. Mrzelo mě že se Štěpničková nedočkala okamžiku, kdy za ní přijede její syn a odveze si ji. No, ale některé lidi zkrátka nezajímá že se o ně vlastní rodiče ve zletilosti starali jen co to jde. Jinak tady se Blažena Slavíčková vyskytovala před kamerou co nejvíc to šlo. A ikdyž už byla stará, tak byla pořád krásná žena. (31.05.2018)

Snímek velmi věrně poukazuje na obyčejný život v určitém domě důchodců v době totalitního režimu. Různé povahy, různé osudy, různé vzájemné vztahy. Soukolí a vyloženě dětinské chování všech zúčastněných vlastně připomíná děti v mateřské škole, kde se také všichni jen hašteří. Jen je to z opačné strany životní etapy. Tady se však hlavně jedná o smíření s osudem a odpuštění. Kupodivu nepochopitelně pozapomenutý snímek s plejádou tehdejších herců ve vyšším věku, kteří dokázali přizpůsobit veškeré sympatie ke stáří a vzniklých určitých citových vjemů. Snad to mělo i ukázat, že být v takovém domově nemusí být pro dotyčného žádná tragédie. Snímek se zdá být na toto téma mimořádně povedeným. (29.07.2015)