Osudový dotyk

Velmi dobré sci-fi (i když ono to vlastně možná sci-fi není - viz v poslední době třeba Svěrací kazajka), které jestli má nějakou větší chybu, tak je to obsazení Ashtona Kutchera do hlavní role. Nebyl špatný, to rozhodně ne, ale přesto bych ho vyměnil. :o) Asi bych byl ještě nadšenější nevidět v poslední době vedle Kazajky hlavně skvělého Donnieho Darka, ale i tak je to silný a napínavý film, který vás třeba dovede k zamyšlení o zlomových okamžicích vašich životů a o tom, jaké by mělo následky, kdyby jste je teď mohli změnit... (03.09.2005)

Scénář: J. Mackye Gruber, Eric Bress .. Zajímavý nápad a dobře napsaný scénář na téma teorie chaosu. Kdyby tohle (nápad a cool scénář) měla většina filmů, nemuselo by se vše zaplácávat nesmyslnými triky a podobně.. Začátek mě opravdu vtáhl do děje a nastolil spoustu otazníků. Vyprávění bohužel zvolní a začnou přicházet odpovědi. A bohužel už ne tak extra zajímavé jako začátek. Duo scénáristů/režisérů stvořilo zajímavý snímek, který místy sice lehce zmateně, ale nakonec vkusně namíchal několik paralelních příběhu Evan Treborna. Při poslední scéně, jsem se začal (ač to vlastně neumím) modlit, ať to nemá po příjemném a snesitelném happyendu další sladce příšerný konec. Uff! Nechybělo mnoho a dobrý dojem byl ta tam.. Naštěstí nestalo se tak a vcelku zajímavý snímek si udržel konečnou nadprůměrnou úroveň. Hodnotím 70%. (10.04.2005)

Tam kde žánroví bratříčkové (nejen Dvanáct opic či Donnie Darco) ve své důmyslnosti teprve začínají zahřívat své kola logiky, tak tam už Osudový dotek se svou "dějovou a časově paradoxovou" linií dávno stojí na červenou. Přesto je to dobrý snímek, hlavně v první polovině. Pak dochází scenáristům (a vzhledem k tomu, že si to i natočili, tak i režisérům) dech i nápady a Kutcherovi talent. Celý snímek se začne potápět do vod průměrnosti plné klišé na klišé a jen díky včasnému ukončení se nepropadl ještě níže. (05.06.2004)

Množstvo vizuálnych režijných vychytávok, neskutočne nadupaný dej a tajuplná atmosféra, podporená krásnym mysterióznym a emotívnym soundtrackom vás načisto pohltia a sprostredkujú vám pôsobivý a dojímavý zážitok. Ale pri aktívnejšom používaní hlavy neraz zakopnete. Niektoré zvraty sú iba pre efekt a stráca sa v nich zmysel predchádzajúceho diania (prečo sa nevrátil viacej krát do jedného okamihu a nevypiloval jeho okolnosti tak, aby bolo všetko perfektné?!). Vlastne je to celé taká naivnejšia verzia Dvanástich opíc, točiaca sa nie okolo zániku sveta, ale okolo lásky. (06.11.2004)

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)