Purpurová ruža z Káhiry

Dva roky po natočení filmu "Zelig" Woody Allen zabrousil do podobných vod romantickou retrotragikomedií "Purpurová růže z Káhiry". Oproti "Zeligovi", který je mystifikačním dokumentem o fiktivní osobnosti, zde filmový hrdina naopak utíká z filmu. Atmosféru třicátých let se podařilo věrně zobrazit, nejen prostřednictvím dobového swingu. Mia Farrow byla rovněž skvělá. Ovšem ve výsledku mě film zklamal. Děj by se nechal shnout asi tak do dvaceti minut a díky značnému počtu hluchých míst (navzdory stopáži) nudí. A celou dobu mi tam něco hrozně chybělo. Že by lehkost a svižnost "Zeliga"? Že by komická rozšafnost "Sexu noci svatojánské"? Spíše to byla absence Woodyho přítomnosti. U jiných filmů mě to nevadilo, ale kdyby se tady objevil, určitě by to bylo lepší. "Purpurová růže z Káhiry" je dobrý film, ovšem ve srovnání s většinou filmů Woodyho Allena šedá myška trčící ve stínech velikánů. 60%. (15.02.2008)

Allen se zde stejne jako v jinych svych filmech zaobira vnitrnim svetem a pohnutkami cloveka a opetovne si vybral sve nejmilejsi tema - zenu. Zvoleny namet a prostredi americke recese jsou sice napadite a jevi se i vhodne, celemu snimku ale chybi jakasi jiskra a cosi jako "vnitrni pnuti", ktere by nutilo divaka hltat kazdou minutu stopaze. Prumer z Allenovske tvorby. (13.02.2008)

V tomhle filmu si Allen pohrává s nadpřirozenou zápletkou, která je jinak v jeho tvorbě dost ojedinělá: filmová postava uteče z plátna a zkoumá reálný svět, sama však zná jen dokonalý svět na stříbrném plátně, kde jsou vždycky padouši po zásluze potrestáni a láska dojde svého naplnění. Nutně tedy musí narazit - a náš reálný svět to v téhle konfrontaci prohrává na celé čáře. Ač se tedy jedná o zápletku nadpřirozenou, musím konstatovat, že se drží velmi při zemi a působí přesvědčivě - kdyby hypoteticky nějaká postava jednoho dne z plátna skutečně utekla, troufám si odhadnout, že by vše dopadlo nějak podobně. Allen je v Purpurové růži stále v plné formě a dokazuje, že je i skvělým režisérem, nejen hercem a scénaristou (jak ho známe odjinud) - například jak dokázal úžasně napodobit filmy 30. let, to se jen tak nevidí (za zmínku stojí skvělá práce s herci, přestože o Allenovi kolují historky, že herce nechá dělat co se jim zachce - zjevně to není pravda). Purpurová růže je pro allenofily povinný kus! (15.05.2005)

Nemít to takový závěr, jaký to má a pak taky ten celkem originální náměť, je to jen tuctová romantická komedie/pohádka s jednorozměrnými charaktery, naivním fungováním reality a spoustou přeslazených momentů. Pozitivní pro mě je, že jsem v tom moc nepoznával Allenův typický styl, který mi osobně vůbec nesedí, ale výsledek stejně nedopadl o moc líp. On si ten film sám za tu dobu (což je vinou hlavně toho, že za ním stojí slavný Woody Allen) vytvořil takovou pověst hrozně originálního a příjemného, který má světu říct, že filmy mají lidi hlavně bavit a že do kina si chodí člověk oddechnout a nehledat logiku apod., jenže tohle je takový základ, na kterém stojí asi každá komedie (která ale opravdu chce být komedie, aby někdo neměl chytré připomínky). Allenova verze téhle teze má tak nadšený ohlas dost pravděpodobně jen proto, že je Allenova a že tak významný režisér si něco takového může přece dovolit. Jenže já si nemůžu pomoct, mě ani tímhle neoslovil. Ne, že bych si rád u nějaké dobré komedie neoddechl, dokonce i těm únikům do filmových (potažmo seriálových) světů, kde vše dopadne dobře rozumím, takže ten film měl velký potenciál mě oslovit, ale tady jsem měl problém s tím, jak moc se to snaží propojovat realitu s tím fikčním světem, přičemž to nedokáže plně využívat svůj potenciál a ve vykreslení reality to kvůli jednorozměrným charakterům selhává už úplně, až teda na ten závěr. A přitom se to neustále chce omlouvat tím, že "to je přece oddechovka a víc od toho přece nikdo nečeká". No jo, ale proč by to nešlo? Proč to tak zbaběle omlouvat a tvářit se, že z toho nešlo dostat víc? Takové Pleasantville má vlastně dost podobný námět a i když se v druhé půlce filmu začínal dost rozpadat, přišel mi propracovanější, než u Purpurové růže a přitom jsou to obojí vlastně oddechovky. A i jemu jsem víc jak tři nedal (i když bych rád), takže tady tomu nebude jinak. Nepřijde mi to nijak zvlášť nostalgické, ani milé, ani vtipné, ani se k tomu filmu nebudu rád vracet... spíš jen takové obyčejné, se zajímavým a originálním námětem, který ani pořádně nevyužívá, spíš ho bere jako oběť na poukázání "hloubky" jednoduché oddechovky a snaží se umlčet možnost, že i oddechovka může mít víc do sebe a stále zůstat oddechovkou se stejným vyzněním. Pane Woody Allen, my dva si prostě nerozumíme, ať už od vás vidím v podstatě cokoli... 3* (26.10.2022)

Častokrát mě jako diváka napadlo, jaké by to bylo mít možnost vstoupit do filmu a užívat si s ostatními filmovými postavami života na plátně. Woody to ale vzal z opačné strany: co když smyšlenou postavu přestane bavit stále se opakující tajtrlíkování a zatouží zakusit "opravdový" život? Purpurová růže z Káhiry je zároveň fungující romantickou komedií i poctou filmu jako takovému - když si nespokojené charaktery stěžují na nepřítomnost jedné z hlavních figur a glosují přitom dění ve filmu i mimo něj, člověk musí být nutně okouzlený. Smekám před Jeffem Danielsem i Miou Farrow, rolí se zhostili opravdu bravurně a zvláštní zmínku si zaslouží i Danny Aiello, který mluví a vypadá jako Robert De Niro. (01.07.2011)