Život je krásny

Život v koncentračním táboře sice není krásný, ale pro malého chlapce je to hra o tank za 1000 bodů aneb Benigniho vysněný projekt, do kterého dal vše a výrazně tím ovlivnil svou kariéru. Itálie byla vždy místem ztřeštěných komedií a vynikajících gagů. To si po 45 minutách budete myslet také. Řada scének je velice dobře promyšlených, nenajdete tu snad jediné hluché místo, které by v kontextu filmu nemělo valnějšího významu nebo odkazu. První půlka filmu je ryze komediální, druhá dramatická. Celým filmem se nese romantická atmosféra za notného přispění Piovaniho hudby. Vzniká tak zlatá střední cesta mezi parodujícím Diktátorem a filosofickým Schindlerem. Benigni přesně trefil melancholickou notu a brnká na ni tak šetrně a rafinovaně, že vás druhá polovina totálně do sebe vtáhne. Je ovšem potřeba se přenést přes hutně idealizovaný, patetický děj a ti, jež nemají Benigniho rádi, překousnout jeho občasné přehrávání. A moje nejoblíbenější scéna? Krom silného posledního záběru kraluje filmu Benigniho předříkávání pravidel od německého důstojníka. Z marmelády hold asi fakt břicho bolí. [Přesná stopáž: 111 min] (12.07.2008)

Originální a vtipný. Umístit komedii do prostředí rasového útlaku nebo dokonce koncentračního tábora, je značně troufalé a dopředu to zavání průšvihem a odsouzením. Režisér Benigni ale ukázal, že má pro toto téma cit a v kontextu dějové zápletky vytvořil velice citlivě vybalancovanou tragikomedii. Změny nálady přichází tak náhle. Chvíli byste se smíchy roztrhali a pak hned zas trnete, co strašného se může stát. Nikdo jiný než Guido by vás nedokázal provést po takových místech a zároveň vás rozesmát. On svým životním optimismem a šťastnou povahou po celou dobu chránil před depresí ne jen svoje blízké (zejména syna), ale i diváka. Alespoň se mnou se mu to podařilo a to považuji na celém filmu za to nejcennější. Je to klíč úspěšnosti filmu. Jistě. Věci jsou někdy zkreslené a často příliš vzdálené realitě. Snímek se ale nesnaží o reálnou výpověď. To od začátku není jeho cílem. Jde o jinou formu pohledu na svět. O tu šťastnou plnou naděje, v místech, kde by člověk naději ani nehledal. My můžeme být rádi, že jsme si mohli vyzkoušet ten svět takto vnímat. Netřeba režisérovy zazlívat, že si pro tyto účely ten svět trochu upravil. Nakonec který režisér to tak nedělá. Takových zas tolik není a je to vlastně dobře. ŽIVOT JE KRÁSNÝ si svoje ocenění vysloužil zcela právem. Benigni koncem 90. let znovu vztyčil prapor italské kinematografie a nechal ho vlát v místech nejvyšších. 87% (31.01.2011)

Tak jako nemám rád americký patos v konverzaci, tak mi občas vadí italský polopatystycký humor... Ale kvality tohoto filmu nakonec převážily jeho mouchy a mušky, přestože jde hodně vidět, že Benigni není režisér od přírody... Zajímavý pohled na holocaust, ...jak se říká : Sranda mosí byt, aj dyby tatu věšali... (14.04.2005)

Na doporučení známých jsme si sehnat tuhle rádoby hitparádu, která je tak krásná a naádherná. Tak to alespoň znělo a já hlupák natěšený usedl a sledoval. Vážení, kdybych to věděl dřív... Už nikdy víc! Pokud tohle někdo točil ze záměrem, že i ve špatných situacich si můžeme udělat legraci nejen ze sebe?! Tak to točil hodně špatně, první hodina byla poměrně zajímavá, začátek se vydařil asi nejvíce, ale potom se z toho stane vydíračka a ten ubohý konec... Vlastně co to vůbec bylo? Vtipné jen občas, vážné scény jsou křečovité a zbytek nuda. Jakoby ti herci to meli napsano na čele - tohle je smutný film, na konci brečte! A tohle je právě vtipná pasáž, smích! A tady otevřete pusu a udělejte "vaaau"... Opět se utvrzuji v tom, ze nemuzu davat na usudky jinych ani na hodnoceni! 3/10 (16.03.2008)

Já nemám rád Benigniho a jeho humor už vůbec ne, možná bych spíše mohl napsat nesnáším, nenávidím, jsem na něj alergický, ale to by mi přišlo moc přehnané. I přesto je však jeho snímek Život je krásný takovým roztomilým neviňátkem v jeho tvorbě. První polovina filmu vypráví Guido Oreficeovi, což je číšník, jehož život by se dal nazvat vtipem. Překypuje smyslem pro humor a dostává se z jedné nezáviděníhodné situace do druhé, jednoho dne mu však spadne do náruče půvabná Dora, kterou nazývá až do té doby, než si ji vezme a zplodí s ní syna, princezno. Jenže přijdou nacisti a jelikož je Guido žid, je i se svým synem (v té době již pětiletým) odvezen do koncentračního tábora. Tam se však bohužel dostane i jeho žena nežidovského původu, a to jen protože nechce svou rodinu v žádném případě rozdělit. Guido však tají svému synovi pravdu a vypráví mu o tom, že tento výlet má jako dárek k narozeninám, prý se jedná o hru, v níž může vyhrát opravdový tank, to je věc, po které Giosué (syn) velice touží... Pokud by ten film byl jen takovýhle a popisoval by život v koncentračním táboře, jako komickou situaci, rozhodně by se mi nelíbil a rozhořčil by i hodně lidí, kteří jej zažili. Jenže tak to vůbec není, režisér nám dává možnost nahlédnou do otcova nitra, vidíme jak už by pomalu vzdal život, sledujeme jeho utrpení a víme, že žije jen pro svého syna, proto se film stává nádherným válečným dramatem, které si zaslouží jak přízeň diváků, tak ocenění... (01.01.2006)