Anatomie pekla

Prednáška jednej uplakanej feministky. Je to vysoko uvedomelý shit. Niesom si istý, zda či pointe vôbec rozumejú samí tvorcovia. Takže neviem, čo s tým mám robiť, ak sa polovicu filmu pozeráte na jednu chlpatú francúzsku a druhú-počúvate fakt "uvedomelú" konverzáciu, čo nič nehovorí. Ale až tak zlé to nebolo, prestrihať to na kraťas, tak potenciál by tu bol. (04.11.2013)

"Anatomie pekla" se v několika ohledech podobá Ošimově "Koridě lásky" - detailně zkoumá lidskou sexualitu a to za použití značně netradičních prostředků. Proti japonskému snímku má však celou řadu slabin, které nemají co dělat s tím, že u Breillatové se jedná o feministický pohled na danou tématiku. Její názory jsou jistě legitimní, ale forma jejich prezentace je, řekl bych, dost nešťastná. Především chybí nosnější příběh (pokud je tu vůbec jaký), atmosféra nulová. V dialozích občas probleskne zajímavá myšlenka, ale zhusta jde o banality budící pousmání. Co se týče "šokujících" scén - rozhodně netrpím zbytečnými předsudky, ale spojení krve a erotiky nepatří k mým koníčkům a právě ony krvavé okamžiky jsou z mého pohledu humus, který nemá v kinematografii obdoby. Je ovšem nezadatelným právem autorky, vybrat si, jaké prostředky zvolí k vyjádření tvůrčího záměru - ten pro mne ale zůstává z valné části záhadou. "Anatomii pekla" vydím spíše jako nudný film s několika zajímavými a několika vyloženě nechutnými momenty. (20.09.2008)

A to som si naivne myslel, že v európskom erotickom filme má monopol na nechutnosti Tinto Brass. Je vidno, že sa má čo učiť. Dokonca od takého krehkého stvoreniatka, akým je Catherine Breillatová. Tá však na rozdiel od humorne rozvoľneného Tinta svoje "ponory" do ženskej psychiky halí smrteľne vážnym hávom. Dostavuje sa tak nechcené čaro: Napr. keď Rocco Sifredi dramaticky deklamuje, že jedine pružné mužské zadky mu dokážu poskytnúť ten pravý pôžitok, či o tom ako si z nich niekedy vytiahne zahovneného vtáka ale to je vlastne v pohode, lebo to je len konečný produkt organickej výmeny. To sa smiechu neubránite, najmä ak ste Rocca videli aspoň v jednom kúsku z jeho štandartnej (a kvantitatívne veľmi bohatej) filmografie. Čo z toho, že niektoré scény pripomínajú Courbetove plátna, keď následne sú prebité ďalšou žalúdok dvíhajúcou nechutnosťou. (03.10.2005)

Anatomii pekla by měli zakázat - ne proto, že obsahuje řadu scén překračujících hranici pornografie, ale proto, že jde o nekonečně stupidní a plytkou podívanou. Příběh filmu lze odvyprávět jednou (nerozvitou) větou, tento "příběh" pak naplňují buď erotické scény nebo dialogy hlavních hrdinů. Erotické scény působí nechutně a jsou za sebe kladeny bez jakéhokoliv smyslu. Ještě daleko horší je to u dialogů - pseudofilosofické bláboly o sexualitě, postavení mužů a žen a jiných závažnostech se téměř nedají strávit. K tomu všemu přidejte úsporný herecký projev legendy evropského porna Rocca Siffrediho. Výsledek není ani na jednu hvězdičku. Přitom to je tak snadné - hrdinka v jednom místě filmu říká: Erotické je to, co není odhalené, ale skryté. Kdyby se režisérka řídila touto "radou" a nechala postavy myslet a ne jen žvanit, byl by film zřejmě lepší. (04.08.2005)

Andrea Dworkin pod vlivem rozhořčení nad snuff filmy odsuzovala jakoukoli pornografii jako dehumanizaci ženy a akt misogynie. Heterosexuální styk pak považovala za akt násilí a okupace. Mary Daly, světově nejvlivnější „filozofka feminismu“ známá svým vytříbeným použitím jazyka při boji s patriarchátem a religionismem, svou filozofii založila na zkoumání brutálního násilí proti ženám jako hony na čarodějnice nebo rituální mrzačení ženských pohlavních orgánů. Feminismus jako politická ideologie je dodnes živý a spolu s environmentalismem tvoří dva dominantní proudy současné „nové levice“. V nenápadnosti a skryté rafinovanosti s jakou se prosazuje je až cosi mystického. Ostatně to dokládá i fakt, že na Anatomii pekla jsem ve své době narazil i na regálech zapadlé vesnické videopůjčovny, kde se dotyčný film válel mezi fláky s Van Dammem a Stallonem a kultivoval svět místních mačů. Breillat pracuje s feministickým paradigmatem zajímavě co do šíře jeho symboličnosti, ale o to plytčeji se potýká s nějakým hlubším poselstvím, které jí použité znaky nesou. Mozaika použitých symbolů a znaků tak působí fragmentárně. Samotný heterosexuální akt je u ní „aktem zla“; pohrává si se symbolem ženy jako něčeho nečistého vyžadujícího spásu od muže, coby jejího nepřítele; symbol plodnosti a menstruace klade do kontrastních souvislostí a tak dále. Breillat vše relativizuje a prostřednictvím hlavní hrdinky se snaží vyvozovat východiska. Zajímavé také je, že voiceover, reprezentující mužovy myšlenky, je pronášen ženským hlasem. Nakonec to všechno působí až překombinovaně a podvratně vůči sobě samému. Ale když si uvědomím, kolik vesnických buranů to muselo šokovat, tak mě přece jenom hřeje u srdíčka. (08.09.2011)