Jarmila Balašová

Jarmila Balašová se narodila 17. listopadu 1919 v České Třebové. Dětství prožila ve Třebové a po absolvování zdejších základních škol se rozhodla zúročit svoji lásku k divadlu a nesporný talent. V roce 1941 dokončila pražskou Státní konzervatoř a až do konce protektorátu v roce 1945 prošla divadelní kočovnou společností ředitele Hrušky, Horáckým divadlem v Třebíči a taktéž pražským Divadlem práce Františka Grabingera. Po osvobození získala rychlým sledem angažmá v Městském divadle v Ústí nad Labem (1945) a na základě konkurzu místo v mosteckém Městském divadle (1945 – 1946).

Nakonec zakotvila již ve známém Divadle J. K. Tyla (1946 – 1980), z něhož odešla jako dlouholetá přední členka činoherního souboru až po odchodu na penzi a nikdy více už na divadelních prknech nestála. Během angažmá v Divadle J. K. Tyla prožila Jarmila Balašová svá nejúspěšnější umělecká léta a zažila celkem tři přejmenování této scény: Městské divadlo v Plzni (1946 – 1949), Krajské oblastní divadlo Plzeň (1949 – 1955) a nakonec Divadlo J. K. Tyla (1955 – 1980), jež jméno tohoto velikána a dramatika českého obrozeného divadla nese doposud.

Přes počátečné milovnické, komické a naivní kreace se postupně Balašová propracovala k velkým hrdinským a titulním ženským hrdinkám a též k neochvějným charakterům. Ke konci své kariéry se dopracovala až k rolím starých pevných žen, babiček a stařenek. Prošla všemi typy hereckých divadelních úkolů, charakterů, zázemí, stavů, postavení a mravů v českém i světovém klasickém a moderním repertoáru těch nejvýznamnějších a slavných dramatiků ve 200 rolích.

Představila se například jako Galja („Makar Dubrava“), Bělena, Mihulice a Divuka („Strakonický dudák“), Mladá kněžna („Lucerna“), Emilie („Othello“), Lenočka („Člověk hledá radost“), Kléia („Liška a hrozny“), Blažena („Mnoho povyku pro nic“), Marta Staňková („Sbohem, smutku“), Manka („Vysoké letní nebe“), Madame Mesaliancová („Ledová sprcha“), Dubko Aleksějevna („Žatva“), Olga („Zákon zimního tábora“), Soňa („Svítání nad Moskvou“), Šumbalka („Naši furianti“), paní Kociánová („Labyrint srdce“), Bětka („Dalskabáty, hříšná ves“), Betina („Před západem slunce“), Služtička („Kdo hledá, najde“), Webbová („Naše městečko“), Terezka („Osm rozhněvaných žen“), Služka („Alchymista“) i Mignon („Noc v Edenu“).

Od druhé poloviny 60. let se divadelním divákům zjevila třeba v inscenacích „Čarodějky ze Salemu“ (Anna), „Veselé windsorské paničky“ (Paní Hošková), „Revizor“ (Anna Andrejevna), „Osm žen“ (Gábi), „V půli cesty na strom“ (Lady Fitzbuttressová), „Drahomíra a její synové“ (Ludmila), „Zkrocení zlé ženy“ (Vdovička), „Romeo a Julie“ (Monteková), „Návštěva staré dámy“ (Klára), „Miláček“ (Virginie), „Anna Christie“ (Marti), „Bublich je mezi námi“ (Prokurátorka), „Strakonický dudák“ (Lesana), „Písek do očí“ (Laparadová), „Loupežník“ (Fanka), „Vražda na faře“ (Slečna Marplová), „Pravda barona Prášila“ (Choť), „Líbej mě, Alfréde!“ (Claudine), „Médea“ (Chůva), „Živá Mrtvola“ (Anna), „Sicilská komedie“ (Teta) apod.

Kvůli svému mimopražskému angažmá se Balašová do české kinematografie neměla možnost dostat. Hlavní činnost viděla v plzeňském divadle a pro pražské (i zlínské nebo slovenské) filmaře a ateliéry se zřejmě zdála příliš daleko… Ale příležitost shlédnout ji měli pouze televizní diváci jako paní Holubovou ve filmu Československé televize a režiséra Pavla Háši VRAŽDA PŘED VEČEŘÍ (1972) podle temného románu Franze Kafky „Večeře s vrahem“. Ovšem v této komorní detektivce získala jen malou roličku. Jak vidno, česká média herecký talent Jarmily Balašové bohužel nikdy nevyužila. Po odchodu na penzi se stáhla do soukromí, výjimečně poskytovala vzpomínky a svědectví do různých periodik a knih.

Výrazně si vyzkoušela i práci pro plzeňské studio Československého rozhlasu (vypravěčka v čínské hře „Rozlitá číš“ 1954, Pavla Klotylda Klausenová, rozená šlechtična z Rübsamenů v „Před západem slunce“ 1957, žena Kateřina Důrová ve Vančurově „Rozmarném létě“ 1962, dáma v Ptáčkově „Pláči pro pana Jeremiáše“ 1965, paní de Lannoy v Dumasových „Třech mušketýrech“ 1966, babička v „Červené kalině“ 1977, Anna Nilovna Perepicynová ve „Vesnice Stěpančikovo“ 1977, Agnes Lansonová v „Pěti mrtvých starých dámách“ 1987, dále „Zavátá samota“ 1982, „Cínový poklad“ 1987 či „Růže a prsten“). Jarmila Balašová zemřela v ústraní 5. března 2001 v Plzni ve věku nedožitých osmdesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour