lupuscanis

JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu.

Když se, tak jako v LoC, narace uzavře do sebe, zacyklí a „nic neříká a nikam nevede" (vyprázdní), nezačnu si říkat, že Jarmusch neumí napsat dialog, který by měl hlavu a patu (to je totiž pitomost, a já tomu neuvěřím), ale začnu se dívat, co vidím, a dávat si zvolna dohromady, proč dialogy (zdánlivě?) nic neříkají. Uvidím, že nasnímané obrazy mi říkají něco o tom, co je/může být film, a jak to celé může souviset s tím, že se dívám, a především, jak se dívám, jak jsem zvyklý se dívat, a taky: jestli mi u toho něco neuniká. V táhne mě to do takové hry, kde např. odkazy k historii filmu (které všichni už tak dlouho dobře známe) přestanou být jen hravým pomrkáváním, ale časem konzervujícím (své) pomíjivé okamžiky (viz jak se kouřívávalo a jak se výmluvně mlčívávalo v těch a těch letech). A tahle hra pokračuje. Hrané filmy viděné tímto okem, pak přestávají být nutně pouze tím, o čem si lidé kolem průmyslu jménem hraný film myslí, že by měly být, a že taky jsou. Filmy mohou fascinovat také jinak. Nikoli rychlou akcí v prvním plánu (viz mafiány unesená T.S.), ale něčím mnohem pomalejším a mnohem tišším! a to je taky něco, co se táhne Jarmuschovou tvorbou jako stříbrná nit: úplně jiné tempo, nacházející se v pozadí, za prvním plánem: co má T.S. na sobě, jak dokonale kouří cigaretu, a jak se jí neodolatelně daří mlčet, a jak B-mu krade jeho presso, a jak krásné, i když oprýskané, je město, kde se potkali, a jak si po zhlédnutí LoC těžko bude moci někdo myslet, že grafitti se dávno nestalo součástí našich měst, atd. (...) to, co "velcí kontroloři" zdařile ovládají, co jsou schopní vysledovat, porozumět tomu, upozorňovat na to, interpretovat to, atd. je jenom jedna část toho, čemu říkáme film. Jarmusch zkrátka po svém natočil film o všech těch ostatních věcech, a takhle oslavil tyhle věci i film jako takový, tvořivost, a svět - jako magický místo, v kterým nic není dopředu nalinkovaný a všechno je možný, pokud budeme mít odvahu vnímat nejenom to, co se nám ukazuje v prvních plánech, ale taky popři nich. Opravdu se ani trochu nedivím, že u toho potrefení "kontroloři" vzteky prskají kolem sebe. Dost možná tohle celé, o co se Jarmusch pokouší, můžeme nazvat i masturbací. Nakonec to dělá svévolně, nikoho se neptal, jestli může, a dělá to na veřejnosti, a dost důležitých lidí si myslí, že to co dělá, se nesluší. A taky se určitě někde v tichu tomu všemu povyku směje. Ale možná si film jako fenomén takovouhle trochu drzou oslavu zaslouží...?

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů.

TOM TYKWER, ZIMNÍ SPÁČI (1997) ________ Zasáhne prozřetelnost? Co nemá být vidět, po tom se slehne zem? Zemře „ďábel“, protože se to má? Jste-li přesvědčení skeptici (oxymoron)? Možná vám při tomhle filmu něco párkrát uětědří políček. ____ Létající kamera si prohlíží neosobní zimní horské scenérie. Později na sebe nezřídka vezme příznačnou roli oka, co zeshora „do všeho vidí“. Ze svého pohledu ukazuje, spojuje, přivádí k sobě, svazuje. Až tatáž kamera pro změnu začne kroužit kolem hlavy – bude to proto, že vidí i dovnitř té hlavy. Barvy tu hoří, tečou, rvou se spolu i hladí, hádají se, uráží se a užívají si blízostí žádaných těl – žijou si vlastním životem, prolínají se s postavami, prosakují skrze ně. I když je to možná jen divnej pocit. ____ Film, ve kterém nikdy nemůžete vědět, co vše, krom žhavého popela, vyhasíná, když hasne cigareta. Francouzskou autorku nestejnojmenné literární předlohy (a spoluautorku scénáře) A.F. Pyszoru inspiroval jistý Shakespearův sonet o lidské vášni, jež sebe samu stravuje. Sonet jsem si přečetl. Novelu nesehnal. ____ Dovětek: V baru, setkání po mnoha letech: Hele, než se rozpijeme, pak bych na to zapomněl, viděl jsem takovej film. Německej. Dostalo mě to do kolen. ... Jen se to tak mihlo před pár lety na "dvojce"... A slehla se po tom zem... Sháněl jsem ho trpělivě celý tři roky... A myslel jsem, že by se ti (sahám pod stolem pro doslova vymodlenou DVD placku do batohu...)... Od půllitru se ozve: Ty kecáš, že máš pro mě Zimní spáče...!?

DAVID CRONENBERG, CRASH (1996) _____ Stačí drobné přehlédnutí, chyba v úsudku, chvilková ztráta koncentrace, následuje zatmění. Plech vmáčknutý do plechu, ohlušující rána, drtící tlak a prasknutí, vůně a vlhkost vytékajícího oleje, vzájemné vklínění plechů a živé tkáně do sebe, otevřená rána zraněného těla, zrychlený dech. Obscénní poezie s pachem benzínu a exploze. Hrubá, rychlá, neurvalá i kluzká a neskutečně jemná chemie. Na pokraji šílení. Kolem letargické, imunní, vykloubenéhi žití ve středu betonové džungle velkoměsta, příznačně znějícího řevem plechových oblud, které jakoby se pomnožovaly nadsvětelnou rychlostí. Neznatelná proliferace. Šířící se, zahlcující vlna, kterou těžko vysvětlit, vysledovat. Vlna, která se tvoří po způsobu Bradburyho Zástupu. __ Všemi těmi spoji, skuinami nebo švy těl a strojů se vine, proplétá, obtáčí had. Našeptává rozeklaným jazykem. Všechno je to hřích. Obnažená ženská paže či křivka boků opřená o kapotu vozu. Teplá krev stékající po ocelově chladném kovu. Tělo, textura kůže (hranice vnější), “maso”, tkáň a pomíjivý život v něm (hranice vnitřní) a neživý chlad chirurgické oceli pronikající skrze ně a do nich. Ultimátní akt mechanické penetrace, čistý řez vedle kterého se hladové strhávání svršků jeví jako nečisté. Nezdolná a nesmlouvavá touha (Eros) uprostřed tragické bouračky (Thanatos). A stále více obrazů. Stále týž, intenzivně stupňovaný obraz. Crash. ——---

SEAN PENN, THE INDIAN RUNNER (1991). _____ Nemyslím, že člověk může dosáhnout nějakého poznání, dokud neovládne to, co ho děsí (Georges Bataille). _____ Zběsilá zuřivost, násilí bez hranic, bez špetky milosti, bez projeveného citu. Temně rudé pruhy stříkanců krve 'někoho jiného' na Mortensenově šílené tváři. _____ Jednání bez důvodu. A proto nepochopitelné. Neospravedlnitelné. Odsouzeníhodné. A přece. V té čerstvě prolité teplé krvi na potřísněné tváři ničitele se ozývá něco jiného… Destruktivní smršť, která se ukazuje vně rozumu, můžeme snadno umlčet, vyloučit jako něco, co se nás netýká. Úchylka, vymknutí z řádu. Z řádu, o němž dobře víme, kde má své hranice. Protože dobře víme, co je a kde má své hranice člověk. Člověk buduje vztahy a rodiny, je čestný, nekrade a nezabíjí. Nebo snad zabíjí ‘jen‘ tehdy, kdy chrání svá nezadatelná práva na budování vztahů a rodin. Ve válce proti Vietnamu? Na zasněženém poli u silnice? _____ A co jestli je to ještě trochu jinak? Co jestli nejsme jen rozum? Co jestli kromě rozumu v sobě máme oheň? Spalující oheň, který nás, ač to zní paradoxně, bytostně zavlažuje, a bez jehož vláhy beznadějně zestárneme, 'uschneme na přemíru rozumu'. Oheň živosti. Oheň, který nutně potřebujeme zažehnout, chceme-li se zvednout ze dna, chceme-li se pro něco nadchnout, toužíme-li se utopit ve spalující vášni, bez níž nás zbyde jen půl, vlastně ani to ne. Ten samý oheň, co dokáže na troud sežehnout nás, i cokoli a kohokoli v našem okolí. _____ Sean Penn se ve své režisérské prvotině vykašlal na moralizování. Místo toho dělá něco mnohem důsažnějšího: nechává v osobě 'zlého' bratra (autenticky zběsilý Viggo Mortensen) před námi oheň v nás vyvstat. Dává bezuzdnosti, kterou z dobrých důvodů umlčujeme, tvar a slovo, tedy tělo. Nechává ji na nás promluvit, abychom naslouchali, pohlédli jí do tváře.

MANOEL DE OLIVEIRA, ABRAHÁMOVO ÚDOLÍ (1993). ________ Nenapadá mne vhodnější příměr: Je to jako byste šli se starým pánem na procházku. Pán jde, krok za krokem, rozvážně, ale jistě, a mlčí. Neklopýtá, nevrávorá, nepotřebuje se opírat. Naopak: oslňuje jiskrným pohledem a vnitřní vitalitou. Cesta je pro vás ale učiněné martyrium. Nemáte ponětí o tom, co má pán v hlavě. Nemáte ponětí, kam jdete. Víte, že jste nuceni přijmout jeho tempo. Zvolnit krok. Ale to postačí, abyste se kolem sebe pomalu začali rozhlížet jinýma očima. A pak to p-o-m-a-lu přijde. Uvidíte docela jinou krajinu. _____ Ne, nezmění se tempo narace ani o píď za minutu, a záběry zůstanou umíněně statické. Jen to pomalé přestane kolébat, a promění se v naléhavé. Z beznadějně rozostřené mizanscény na vás začnou promlouvat mocné obrazy. Uvědomíte si tu sílu vůle, která vás (pokolikáté už?) nekonečně vleče jedinou scénou, aby jí náhle, bez varování, bez vlídného dozvuku, usekla, odstřihla, a odvedla vás jinam, do jiného prostředí, do jiného času, času, který tepe v našem srdci. Ta přesnost je až minimalistická. Cítíte přítomnost ZÁMĚRU tvůrce, který vám střihovou neurvalostí říká: už dost, to úplně stačí, pojďte dál. Pocítíte sílu proudu, která z roztříštěných miniaturních obrazů a z nevysychajícího toku řeči vypravěče, začne tvořit obraz větší, takový, který jste nikdy před tím neviděli. Začne vám docházet, že starý pán naprosto přesně od začátku věděl, co dělá, kam vás chce dovést, a co vám tam ukáže. Co to s námi sdílí? Celý svůj dosavadní život? Pro muže: zoufaství muže snažícího se zajmout do svých myšlenkových a morálních konstrukcí živoucí ženu? Pro ženy: jak mocný a nebezpečný (i pro ně samotné!) může být živel, do něhož se mohou prožít v odhodlané realizaci svých tužeb? Nemám tušení. Jedno naopak vím: v určitou chvíli, při jistém stupni otevřenosti pocítíte, že tenhle starý pán k vám promlouvá ze zcela jiného břehu, z břehu, ke kterému převážná část z nás patrně nikdy ani nedohlédne. ___________________________ Trochu delší post scriptum, popis diváckého prožitku trochu jinak a další poznámky, postřehy: Nikoli, ovace pro sto let se doživšího a stále energicky tvořícího Mistra Oliveiru letos v Cannes rozhodně nebyly úlitbou za zásluhy a požehnaný věk. Tento film je toho pádným důkazem. _____ Tříhodinový opus - jde o filmovou adaptaci stejnojmenné knihy Augustiny Bessa Luis, jež je sama svéráznou verzí Madam Bovaryové - vybraný zdejším Národním filmovým archivem pro neotřelou celebraci, není filmem pro každého. Po divákovi se chce nemálo. Především, aby byl otevřený, ochotný vykročit mimo obvyklé naladění, ve kterém by se cítil sebejistě. Snímek bravurně redefinuje pojmy pomalosti tempa vyprávění i délky statického záběru, a to takovým způsobem, že vám to párkrát způsobí závrať. Oliveira příliš nedbá na diváka. Alespoň nikoli na jeho pohodlí. Ale věřte mi, on si to STARÝ PÁN může bez obav dovolit._____ Když do úvodních záběrů, málem ještě přes titulky, začne skrze veškeré ruchy hlas vypravěče předčítat text začátku knihy - mírně vám to vyrazí dech. Napadne vás, jestli snad nejsou pomotané zvukové stopy. Podobné obavy se vás v první polovině filmu - svým svérázným způsobem expozici - pravděpodobně už nepustí. Tvůrce je totiž odhodlán dopustit se všech myslitelných prohřešků proti nepsané i sepsané filmové etiketě. _____ Stručně k sujetu: Ve filmu se vše točí kolem jediné ženy, a vypravěč ruku v ruce s mužem za kamerou vám vemluví díru do hlavy, aby vás přesvědčili, že je to žena, od níž nelze odtrhnout oči: Když se češe. Když se usmívá na staršího muže. Když se z ďáblice mění v anděla. Když ji zraní první smutek. Když se promění z dívky v ženu. Dokonce i když kulhá - vnímáte to jako varovné znamení, jež tlumí vpravdě ďábelskou moc jejích půvabů. A když se rozhodne přestat přivádět muže kolem sebe v úžas a utrpení - a provdá se za toho, koho nemiluje... _____ Díky kameře, jež se takřka nehne a díky vpravdě rozvážnému tempu, v němž postavy na plátně před toutéž kamerou s divadelním zaujetím defilují, budete mít spoustu času na znepokojivé otázky: 'Neměl to snad být pokus o magický realismus - tak trochu bez kouzel...?' 'Nebo snad sága, ale v tak krátkém časovém úseku...?' 'Každá nekonečná scéna je jak krátký film, ale jak by to do sebe mohlo zapadat ...?' Budete se na své sedačce zakrátko vrtět, jemné polstrování se vám v představách promění ve tvrdou vězeňskou lavici bez opěradel. Po další scéně, která se odvine vskutku p-o-m-a-l-u začnete možná vduchu přepočítávat autorova léta, a zjistíte, že těch křížků měl v době natáčení na hřbetě již nějakých pětaosmdesát. A zcela bezděčně tak naleznete jeden z klíčů k tomu, co vám právě probíhá před očima....

Nic tak divnýho, provokujícího a silnýho už jsem dlouho neviděl. Zatím jen takhle, musím to nějak vstřebat, jestli to jde, ale vrátím se k tomu...