RUSSELL

Čekal jsem od toho podvratnou Krásku a zvíře zasazenou do divadelního prostředí současného New Yorku, ale v základu to má překvapivě blíž spíše k Příšerkám s.r.o. (heh!). Your Monster je většinu času odlehčený romcom o vyrovnávání se s rozchodem a snaze posunout se dál, do kterého je vhozen fantasy prvek v podobě charizmatického monstra – Tommy Dewey dostal excelentní monstr make-up a scény s ním jsou to nejlepší, co film nabízí. Zajímavé je možná to, že jeho vzhled zde není zásadní faktor a poté, co si Laura zvykne na jeho přítomnost, tak nehraje žádnou roli a on už jen plní funkci toho „vysněného chlapa/převozníka“. Jenže problém tkví v labilnosti hlavní hrdinky, která neví, co chce a činí jedno hloupé rozhodnutí za druhým. Melissa Barrera ji ztvárnila výtečně, ale bylo skoro nemožné najít si v ní zalíbení a trošku jí fandit. Vše zastiňuje dost povedené muzikálové finále, kde dojde i na trochu té krve. Zabralo mi nějaký čas, než jsem se na film naladil a shodil ze sebe svou skepsi, ale nakonec musím uznat, že mě to docela bavilo. Your Monster je v pohodě snesitelná záležitost, kterou ocení převážně ženské publikum.

Nadstandardně povedený duchařský horor, který vyniká především soustředěnou režií a precizní kamerou, což v této kategorii není zas tak běžný jev. Velmi chválím, že El llanto nestojí na laciných lekačkách a zaměřuje se na strašení pomocí plíživě nepříjemné atmosféry, díky čemuž pak stačí, že někdo stojí v pozadí, nebo se někde zčistajasna objeví, a vám projede mráz po zádech – tohle bylo uchopeno podle mého gusta. Problém mám ale s vyprávěcí strukturou, která se zaměřuje na dvě rozdílné postavy, mezi kterými je pouto, které nebudu prozrazovat. Obě linky mají společné prvky a jsou propojené, ale zároveň působí jako samostatně oddělené povídky a mě prostě ta první část, zaměřující se na Andreu, přišla zajímavější. Skvěle se v ní pracovalo s moderními technologiemi (textování přes celou obrazovku, přirozeně působící googlení, apod.) a táhl jí subtilní herecký výkon půvabné Ester Expósito. Druhá část se pak příliš vleče a obsahuje několik zbytečných odboček, bez kterých by se v klidu obešla. Nicméně se vykoupí ve svém finále, které je dost intenzivní a nekompromisní. Možná bych malinko osekal snahy o elevated horor a ještě přidal na intenzitě strašení a nervy drásajících momentů. Samotné zlo je zajímavé, ale zas ne bůhví jak originální (trošku připomene třeba It Follows), ale příběhu slouží obstojně. El llanto převyšuje drtivou většinu svých žánrových souputníků, ale i přesto jsem nebyl schopen se mu úplně oddat a zůstává ve mně pocit mírného zklamání. Určitě dám časem druhou projekci a doufám, že film docením, protože cítím, že jde o dílo, kterému nejspíš trochu křivdím a rád si v tom udělám jasno.

Frankie Freako zcela selhává v tom, co by měla být jeho přednost a to jsou loutkové postavičky – Jim Henson level zde opravdu nečekejte. Ústřední Frankie je toporná a nezajímavá kreatura a jeho kamarádíčci jsou ještě fádnější – nejhorší ze všech je asi Boink a jeho slabomyslná a dokola se opakující hláška „shabadoo“. Je žalostné, že nejvtipnější postavou je Mr. Buechler (Adam Brooks) s running gagem o skartování firemních dokumentů, který zmizí z děje někdy po první třetině filmu. Neškodná blbina, která bohužel není moc vtipná. Od tohoto tvůrčího týmu jsem čekal víc.

Během úvodních titulků zní song „Sex & Violence“ od The Exploited, který zhruba nastíní, o co ve filmu půjde. Vyloženě explicitní sexuální scény s výraznou nahotou zde však nečekejte, Bone Lake je spíše sexy, ale zato násilí obsahuje dost. Dvě třetiny stopáže jde o atraktivní psychologické drama pečlivě budující postupný rozkol mezi ústředními páry, které se v poslední půl hodině přepne do intenzivní thrillerové jízdy krvavými lázněmi. Všechny čtyři postavy jsou dobře napsané a hlavně výborně zahrané, každý se do dané polohy náramně hodil a panovala mezi nimi funkční chemie. Silnou stránkou je i okázalá režie a svižné tempo vyprávění, jemuž vypomáhá hravý střih a šikovná kamera. Bone Lake vás nejspíš ničím výrazně nepřekvapí, ale na druhou stranu doručí dostatek žánrových atrakcí, které musí potěšit každého milovníka pokleslejší a mírně zvrácené filmové zábavy. Pod vším tím pozlátkem se navíc skrývá i zajímavý vztahový experiment, který vede k zamyšlení, jak by tahle zkouška ohněm obstála ve vašem partnerském vztahu. BTW: Závěrečný odkaz na Absolventa jasně podtrhává, že jsme sledovali plně uvědomělou filmovou hříčku. A to já dokážu ocenit.

Vyhrocené sexuální hrátky mezi „dámou“ a „démonem“ se změní ve smrtící hru na kočku a myš. Jenže pozor, děj je vyprávěný v kapitolách na přeskáčku, čímž se rozehrává nápaditá hra s diváckým očekáváním, kdy vše nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. Přiznám se, že v tomhle směru mě film zas tak nepřekvapil, zásadní twist jsem vycítil hned během prvních minut, ale na něm to naštěstí nestojí – film si tím pouze zahřívá motor, aby posléze přeřadil do turbo pohonu, kterým mě převálcoval. Strange Darling je skvostná žánrová delikatesa, která je přesně tím, čím chce být – čistokrevnou thrillerovou zábavou pro jasně danou cílovku. Hlavní atrakcí je naprosto živelný herecký výkon Willy Fitzgerald, která se touhle rolí zapíše zlatým písmem do žánrové kroniky – v posledních letech se na podobnou úroveň dostala snad jen Mia Goth svým výkonem v Pearl. Strange Darling je přesně ten typ filmu, který ve mně ještě víc dozrává týdny po jeho zhlédnutí, čemuž napomáhá i skvělý soundtrack, jenž v mé mysli zapustil silné kořeny – zejména coververze „Love Hurts“ v podání Z Berg a Keitha Carradinea nemá chybu a je skvěle vsazená do úvodní sekvence.

Sympaticky ztřeštěná komedie s epickým názvem Spermageddon obsahuje dvě dějové linky, které se vzájemně prolínají – dva teenageři prožívají své první sexuální zkušenosti a spermie řeší své životní předurčení. Spermageddon v podstatě přebírá koncept Inside Out, který však noří do zákoutí, kam by nás Pixar samozřejmě nikdy nevzal. Pokud se vám líbila přisprostlá Sausage Party, tak vás jistě bude bavit i tahle norská sexuální odysea. Tommy Wirkola je extrémně kreativní tvůrce, který tohle choulostivé téma dokázal zpracovat s fištrónem sobě vlastním a ukul z něj vysoce zábavnou komedii, která není vůbec hloupá ani trapná. Navíc funguje i po muzikálové stránce, kdy zejména titulní píseň je opravdu velkolepá, chytlavá a jde náramně ruku v ruce s dějem.

Fádní debut Destry Allyn Spielberg, který za pár dní zcela zapomenete, protože neobsahuje nic, čím by si vysloužil zarytí do vaší paměti. Trošku se to pokouší o paralely s klasickou pohádkou „O perníkové chaloupce“, jenže napětí mezi věznitelkou a jejími vězni nefunguje – konstrukční řešení baráku nedává smysl a vrchol elaborovanosti je pokus o útěk skrz díru ve zdi (wow!). Řemeslně slušně natočené, ale to nezakryje nejbolestivější slabinu, kterou je chabý scénář, jenž nepřichází s ničím neotřelým ani zajímavým a navíc nedokáže logicky objasnit fungování světa, který předkládá a z jehož stavu by nás mělo mrazit.

První hraný film Jérémyho Clapina jsem si nemohl nechat ujít. Jeho předchozí animovaný masterpiece I Lost My Body mě hluboce zasáhl a do dneška z něj čerpám. Jak ale dopadl jeho přechod k hranému filmu? Výborně! Clapin je očividně multitalentovaný umělec, který bravurně zvládá režisérské řemeslo napříč odvětvími. Meanwhile on Earth je vizuálně promyšlený a precizně režírovaný citlivý příběh o odloučení, vyrovnávání se se ztrátou nejbližší osoby a nemožnosti posunout se dál. Tato témata samozřejmě nejsou pole neorané, ale ne každý film dokáže rezonovat jako Meanwhile on Earth, které díky neotřelé sci-fi berličce posouvá svou zajímavost na další úroveň. Film táhne na zádech intenzivní výkon Megan Northam v hlavní roli – její boj s vlastním svědomím, smutkem a tím, jak má naložit se svým životem, mě nenechal chladným. Výrazným prvkem je také podmanivě pohlcující soundtrack Dana Levyho, který opět skvěle vystihl náladu a tón Clapinova vyprávění. Ve filmu je jen jeden krátký moment brutálního násilí, který by v běžné žánrovce zůstal pozapomenut, ale zde, za pomoci intenzivní hudební složky, působí jako tvrdý direkt na solar, při němž mi projel mráz po zádech.

It Doesn't Get Any Better Than This se pokouší tvářit jako neotřelý found footage horor, který přichází s něčím originálním, ale ve výsledku ničím nevybočuje z haldy všech podobně koncipovaných mikro budget bubákovin. Tvůrčí duo se snaží působit uvědoměle a všem těm divným věcem, které se dějí v jejich nově zakoupeném squaterském domě, jdou naproti a skoro nic je nevykolejí, což mohlo být fajn ozvláštnění, jenže v ději to moc nefunguje a spíš to přidává na jeho topornosti – některé momenty díky tomu absolutně nefungují (viz scéna s půdní seancí). Když už mám trávit skoro hodinu a půl s kamerou na dvou/třech postavách, tak bych ocenil, kdyby nešlo o tak nesympatické nýmandy – zejména Rachel byla naprosto nesnesitelná. Nejpamětihodnější scénou je Nickovo příšerně zdlouhavé blití na hajzlu, které zároveň vystihuje mé pocity z filmu. Nezajímavý škvár pro příznivce Zaka Baganse a jeho dementních Ghost Adventures – nikdo jiný tohle reálně nemůže ocenit.

Pupi Avati má ve svých pětaosmdesáti letech slabost pro odřezané ženské pohlavní orgány a nakládané broskve, ale cit pro poutavý příběh ho už opustil. Jediné, co se dá na filmu pochválit, je přenádherná černobílá kamera. Ta však sama o sobě nevytáhne z této sáhodlouhé nudy plné nesmyslných momentů záživný film, co by stál za vidění.