PollyJean

Škoda, že film vezme ke konci tu výhybku směrem k vysvětlení, protože do té doby neměl k dokonalosti daleko.

No horor to není, taková bomba, jak se o tom psalo, taky ne, ale špatné to taky není. Do hromady výkladů bych přihodila ještě jeden, pro pobavení: neviděla bych to až tak jako rozklad vztahu a vymanění se z něj (i když ty fáze rozpadu: apatie, bolest, vztek, úleva, jsou tam vizualizovány perfektně), jako spíš na praktickou možnost, jak se zbavit soka v lásce a obohatit komunitu o novou krev (však taky Pelle dostane přede všemi pochvalu). Kamera a různí efektové taky dobré, párkrát jsem se přistihla, že místo sledování dialogů zírám na kytku ve věnci nebo ozdobu na stole, jestli vidím dobře a fakt se hýbá. Inu být cizí návštěvou v uzavřené komunitě, byť tak v pozitivní náladě a přejasněném světě, to nikdy není zadarmo.

Vždycky jsem si přála, aby někdo pojal medailonek slavného herce nebo herečky tak, aby se vyprávělo hlavně o jejich důležitých filmových a divadelních rolích. Kupodivu tenhle je první, který znám a jde touhle cestou, a není tak klasickým životopisem, prohlídkou interiérů nebo vyprávěním veselých historek. Takže za mne spokojenost.

Obyčejný Japonec, vykonávající podřadnou práci, s plnou pozorností. Ale jakmile nahlédneme hlouběji (rodinní příslušníci, zpívající barmanka), zjistíme, že to vlastně není zas taková idylka. Ale co doopravdy Hirajama cítí, to se nedozvíme. Nejúžasnější na filmu asi je, když v poslední scéně poslouchá Ninu Simon a se slzami v očích se usmívá, každý z diváků si může domyslet svůj výklad i svoje zdůvodnění (nějaké výklady se najdou i na youtube).

Hezky se nám zápletka zaplétá. Dobrá byla Pája a její metafory. A Radka, která na Veveří nenakupuje v Albertu ale v (Al)Brechtu.

Hezké, zvláště pak v některých případech prolínání hraných scén s malovanými obrazy (Neapol). Na druhou stranu vůbec by na velkorysé ploše sta minut nevadilo ubrat hraných ilustrativních scének a ukázat víc obrazů, věnovat se víc technice, přidat podrobnější fakta.

Vypadá to slibně. Prušinovský si vždycky potrpěl na kvalitní hudební podkres, ale za Jiřího Bulise a samozřejmé prosazování místní (zde tedy brněnské) hudební scény (viz i trička režiséra v předešlé sérii) rozhodně hvězdička nahoru.

Dejvické divadlo je fenomén a dejvičtí herci jsou skvělí. Proto je dobře, že o nich vznikl dokument, ale myslím si, že mohl být mnohem lepší a hlavně podrobnější než jen ukázky z vybraných her se stručnými komentáři. Vzhledem k obtížné dostupnosti divadla samozřejmě potěší i tahle verze.

Myslím, že jde o důstojné završení Mijazakiho díla. Jde po motivech, které mu připadnou důležité, místy i bez ohledu na logiku nebo završení příběhu. Hodně se mi taky líbila střídmější Hisaišiho hudba. Shodou náhod se mi povedlo jít za sebou do kina na pohádku českou - japonskou - americkou (to omylem) - a anglickou. Hodně zajímavé srovnání. Samozřejmě nepřekvapí, že japonská dá divákovi nejvíc - když dokáže opravdu poslouchat a dívat se.

Pixar se stále umíněně snaží přijít s něčím novým (formální stránka), ale Disney mu spolehlivě podráží nohy s dokonale prefabrikovaným scénářem. Bylo to vidět už v V hlavě nebo Duši - kdyby nemuseli uzpůsobovat obsah tak, aby ho pochopily i americké děti, servírovat zásadní sdělení co nejpřímočařeji a všude strkat rádobyžertovné postavičky, mohly v Pixaru vznikat nádherné filmy.